Rychle si ho oblíbila Spokojená, vypsaná ze smutků i radostí Jen jemu se zaslíbila.
Jó - byl to hrdina co unes každý slovo a necukal se ani když bylo toho mnoho Jó - byl to prej rek
++ Ach Litere, cos mi to udělal, měl jsem tě rád a tolik miloval, proč zhroutils' mi zbožňovaný svět, proč vydal ses na nepřehledný let?
Na Literu se mi žilo, básnil jsem si v poklidu, prostředí to milé bylo, nezažil jsem koridu. Jenže potom přišla změna,
Pochopení - to bych si přála, možná někoho, kdo pomůže. Klid duše - ten bych brala, pro člověka, co už nemůže. -
Co zbylo z nekonečných lánů vinic očekávání lepších chvil? Nuda se množí geometrickou řadou, přesto zachovává si svůj styl... Křehkost štěstí tká si látku tak tenkou,
Venku je dost sychravej nicopad To víš, tak to bývá,
Spálit vše kolem a spálit i duhu když domů se nechce, kde hledat vzpruhu? Vzpomínky proklaté tak špatně hoří a minulost občas budoucnu hrozí Já pálím za sebou vzpomínky, duhu i mosty
Když vybledly barvy tak postel je prázdná a studí jak něha mrtvého těla
ˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇ Dnes mi přišel dopis z dálky kdo ho vložil do obálky? Na známce razítko jako z Indie
Byla jednou jedna růže, A ona byla bílá. Všichni o ní říkali, „Bílá růže,nic nezmůže“! A ona byla smutná.
Příživník do mě vnik, jsem svůj kouzelník. V tomhle opojení čekám na zjevení. Probouzen z bdění
Žiju. Utíkám za svým dechem. Před pařáty smrti. Před černým víkem. Do svatyně snů.
Už v pětadvaceti cítím únavu klobouk si dám na hlavu vyjdu do polí vrby se žízní ohnuly hlavami k rybníku
Já četl Vaše řádky, já viděl Vaše slzy, vy pro liter jste žili, však on zemřel příliš brzy. Vy pro liter jste žili,
Všechno se hroutí nemůžeš usnout marně si nalháváš nejde to přepnout chtěl by si vypnout někde se schovat neřešit život, zastavit se, neutíkat totální propad, placenej jak privát
To, co je mrtvý, nech ležet a spát a zavři na chvíli oči, než nebe naplní se mouchami
Prostě se zatmělo před očima černé nic, hledím ti na tělo a vím,že chci tě víc, ... A víc.
Temnotou se procházíš, štěstí a světlo nenacházíš. Osamocen dále jen do tmy hledíš, v znamení naděje již nevěříš. Náhle z temnoty vyjdeš,
Kdo si dnes troufá zahlédnout svůj nepokřivený odraz; koho nechá doufat deformovaný egoista někde uvnitř...
Marně hledáš klid v bolavé duši marně se snažíš usmívat
Takovej ten pocit jak kdybych vyblil svojí duši znechucenej svým jednáním proč to dělám i když vím že nesmím bude to silnější než já ?
u slunce jsem a tmou hynu deštivý jak nebe z plamene spím v samotě v níž přijímám tvých stínů ač blízko ženy
Kde je to světlo?!! Prožívím peklo!! Všude kolem vidím tmu, žádný lidský teplo. I když jsem v pekle
Lovená stínem v labyrintu vlastního nitra jsem v běhu svitem
Zná soucit ledová pláň? a hvězdy soustrastně hvízdají oblohou bez mračen Za co platíme daň?
Občas se na mne černé myšlenky valí Jako šílené bizardní postavy Z obrazů Salvatora Dalí Se skřeky natahují svoje pokřivená těla Propalují mě blouznícíma očima
Chodím v kruhu chodím nikam vidím mlhu sám sobě unikám. Cítím jen prázdno
Někdy prostě všechno končí a někdy všechno začíná, já se s tebou loučím, dobře se na tebe vzpomíná.. Můj nejlepší zvířecí kamaráde,
Na kusy mě trhá, rezonuje, vrhá, světlo, stíny, křivdy, viny, v očích pálí -