Jak Nofretete máš krásnou tvář, jak krásná antická váza stojící v zbrusu novém domě vypadáš! Jak podivná je ta tvá líc!
Bylo pozdě v noci, u pražského jezu prodal jsem své štěstí za placatku jazzu. Pak vyhlížel jsem první
Oťukáváš si mě jak havěť na tabuli okenní co nožičkami naráží v hluboké noční černi na studenou skleněnou desku
Silvestr se kvapem blíží, zas se Milan raduje, oslaví ho bez obtíží, narozky si užije. Narodil se na Silvestra,
Neproklínej smích zaklínej lidi spásu najdeš v nich v zatmění uvidíš kdo je pravý král
Jarní pnutí v rozbřesku dní šedivé zchudlé ulice bez lidí bezbřehé ticho a strach přešlapují nejistě ve vnitřních temnotách mraky zběsile po nebi běží jako myšlenky divokých splašených koní
Píšu ti, píšu... jen pár řádek, do kterých chci kus citu dát... vím, neodnesu do pohádek, vím, nedokážu čarovat...
Otevřela jsem starou skříň a pochopila v čem spočívá můj dávný splín. Nikdy nešlo o něho ani o ni, ale protože jsme všichni trochu sebestřední, nikdo pravdu neví.
Kde jsi, kdes se skrýváš, zdali za modrou oponou někdy také býváš… Možná tu
poznáte pravdu když zazní ? býváme schránky zpola prázdný po vzoru Pilátova zoufalství, nad rozhodnutím, které nechtěl jen si jako prase odmyl ruce od obav
Vzpomínám na to, má krásná neznámá, kdy setkali se tenkrát v letní čas, já spatřil vás chodit cestama, vy usmála se, já styděl oslovit vás. Zdalipak ještě v očích máte
Už mi prosím nikdy nepiš Nechci číst tvé výmysly Svoje ego zlostí kropíš Meleš další nesmysly Máš zkreslené informace
Jsme tak mladí, hledáme odpovědi, na otázky, jenž nechcem znát, na otázky, jenž nebyli položeny, odpovědi, co nechcem brát, vážnost jim nedávat, ignorovat,
Z povzdálí jen útrpný střechýl co se vlastní vahou tříští Defilé naduté hlavohrudi Hle císař je ochlupený Ale zblízka –
slyším hračky v písku jak hlasem konejšivým přemlouvají květiny ať nejsou krásné pročítám se k zítřkům,
Dnes zastřelili všechny múzy a slova veršů mrtvá jsou a krajem táhnou davy lůzy a černé mraky v šicích jdou dnes spoutali duše do okovů
A tak jsem se utopil v nekonečné šedi vydlážděných polí vyšisovaných pocitů protože jsem nebyl stejný
Kouzelná babička, splní každé přání, vše co máš na srdci, co tě zrovna trápí. Že je to jen v pohádce?
Právě teď odhalím své světlo i svůj stín, bez obav vykročím vstříc všem svým emocím... Co všechno dokáži?
Kdo jsi a kolik ti je let? že se stavíš, jako by ti patřil celý svět? Nejsi tu sám, na to hleď,
Nick, který nese Tvůj úmysl, tam najdeš má slova, která jsou upřímná a ne žádný výmysl. Nick, který nese jméno Tvé,
Nad mou zemí temná mračna radši běžte... než to začne není zrovna jednoznačné kdy vlastně ta zkáza začla v mžiku všechna (svět)la zhasla
Divní lidé všude kolem. Snad chtějí stavět domy a v netečných zdech hledat písně zapomenutých. Chci si vzít bubínek a proděravělé noty
Píši Ti krásná psaní, jedno za druhým. Pod perem řádky vznikají a papír je skrývá. Jen my o nich víme,
Lidé jsou dar boží a každým rokem se jejich množství menší a množí. Menší znamená stálá smrt a množí že se narodí holka nebo kluk.
Co v duši skrývá se ošklivce? Snad jezero je tam kalnější, než on sám? Snad tmy a temnoty je v něm lán? Snad není tam nic hezkého? Ale co když ne?
Namaluj mi lásku, nevím jak vypadá, ty snad ano. Víš kde žije a kam chodí ráda, něžná je a horká, žhnoucí, chladná,
Skládám básně pro mé krásky, tím jim dneska vinšuji, štěstí, zdraví, hodně lásky, za něhu jim děkuji. Proto moje holky zlaté,
. Den končí Tma padá z křídel nadcházející noci Jako pírko je unášena směrem dolů V odlescích světel pouličních lamp
U Metuje rostou túje, po řece tam loďka pluje, na sedátku mladá žena, do básní je zahleděna. Opájí ji verše krásné,