A nedůvěra strhla mě, až na zem, avšak žiji a jsem Bloudím za setmění
jako alergeny se promořily do oddílů a já měl slinu už jen na nektar rozuzlené kmeny odevzdaly vinu a propustily otroka do nitra všechno si bylo nějak tak blízko
Bavili se kati, byli pěkně sťati. Místo hříšné starky, opékali párky. ...
Kalendář mi věnovali, dívky mě tam svádí, fotky krásné udělali, inu prostě mládí. Nahé krásky vyzývavě,
To byl jeden poeta, verše skládal po léta, vymýšlel i jinotaje a tím psaním verš mu zraje. Psal o lásce nevěrné,
Děvčata z pohraničí, ty milují jen to fičí, v jedné písni se to zpívá, tak to je a tak to bývá. Též mám děvče z pohraničí,
Jsem prostořeká Tak jako divoká řeka co loďkami si pohazuje jako by to byly pimpongové míčky Ráda si hraju se slovíčky
Já jsem holka bláznivá, pro muže však líbivá. Potrhlá též hubatá, nejsem ale upjatá. Ráda jezdím na řeku,
Prvním naším učitelem, byla zlatá maminka, učila nás máma, táta, také první písmenka. Z písmenek, když byl pramínek,
Otázka to životní, o co vlastně hraješ. Je vzdělání prvotní, nebo jako většina peníze nakradeš ?
z opice jsi vzešel a rád se vracíš alkohol je kacíř játra na pranýř a kořeny.
Ostravice milená, tam mi Hanka zčervená, když ji potom na pramici, sáhnu chvatně pod suknici. Zapomněl jsem na Věrku,
Už je to pěkná řádka let co dosahoval parapet do výšky mojí dětské brady. Tenkrát, to sestře bylo pět, začínali jsme rozumět
Mozek v teplu nepracuje, jen se líně povaluje žádné rýmy nejsou v hlavě, na pivo já myslím právě. Budvar, Platan, Krušovice,
Pohlédni do zrcadla, co vidíš? Lež a přetvářku, pohárek nářku? Naslouchej ozvěně, co říká? Že tvá duše černá jest,
Vědma mu teď rady dává, ten váš osud žádná sláva, děti zas vás obrat zkusí, jejich nevděk city dusí. V práci také štěstí není,
slyším ozvěnu tvých slov já pro změnu mlčím polévá mě stud
Po volbách se kvapem blíží zase nové sliby, politiky to netíží, nedělají chyby. Že jsme mnohé nesplnili,
Denisa Navrhl jsem Denise, ať mi něco napíše, neváhala napsala, večer mi zas nedala.
Paní bytná zle se tváří, pověst domu slečna maří, přivedla si večer pána. velikého elegána. Byl to omyl, paní bytná,
S pýchou jsem vstávala do bílého dne, ukrývala se za oponou v černočerné tmě. Chtěla jsem mít všechno nebo nic, kdy vše bylo málo a já chtěla stále víc. Vždy jsem byla tak vzorná,
Lidé nestálí, snadno ztrácí přátele; jejich stopy dávno zavály zbytky soudnosti. Sami v davu
Trencle ty si Francek chválí, tam se koule volně válí, slipy těžko ocení, vercajk tam má zpocený. Na tanga se těžko chytí,
Ikdyž jsme jiní, Tak jsme pořád lidi. Velcí, malí, průměrný Máme stejné problémy. Optimista naději dá,
mdlé zase příště dotklo se pábilelů soukromé doby
Toužil jsi růst vždy do výšek Přemlouval své tělo zakrnělé Všechny nás jen shora přehlížet raději sáhls po roli Šrapnele chtíc hádat se s Každým o Ničem
Hledám duši, co umí naslouchat, na stejné vlně občas být, mnohé si umět říct… … i pravdu bolavou. Lidí, co umí svá srdce poslouchat,
Chtěla bych tě cítit na jazyku Trpce a svěže jako jarní déšť Navzdory všem svým přenaivním zvykům Nechat se bez námitek prudce svést Cítit tě tvrdě proti své poddajnosti
Koleny zase hladím matku zem, na cestě zase, zakopla jsem.. Koukala a uvěřila cizí navigaci, nechtěla být ostatním pro legraci.. Proč to jenom znova dělám,
V mlhavým království kouzelných víl marně mžourám skrz zamžený okno v přítomnosti