kruh stal se uzavřeným je jako náhrdelník co perla, to zkušenost ideální rekvizita do filmu nízkorozpočtový, ale ti herci
němý popisuje duhu slepému hluchý už to nemůže poslouchat hrůza však do lží být zrozen je postižení největší
Když setkají se naše oči, tvůj úsměv a tvůj smích, mé srdce láskou poskočí, je to pro něj velký hřích. Když jdeš do třídy k nám,
Limuzína jede večerní ulicí černé brýle, doutník, koženou čepici Mafián v ní sedí, jako na trůně přikázal zastavit, kupodivu slušně. Mafián vysedl, ven z limuzíny
Chtěla bych pořád v něco doufat, ne jen doma sama zoufat, ve splněné sny naději mít, život do svých rukou vzít. Chtěla bych sama sebou být,
Když tak procházím se tmou noční ulice najednou zastavím se s úderem radnice proti mě nějaký frajer
Na samotu do lesů Ty jsi odešel Co nejdále od lidí Aby tě nenašel Jenže jednou takhle večer
Vím, dlužím hvězdám za jejich třpyt, dlužím i luně za její svit, ba i sluníčku za hezký den, i tmavé noci za krásný sen, a dlužím vánku za chladná rána,
Byl to tvůj skvělý den Když si jeho kouzlo poznal Splnil se tvůj dávný sen Jeho vliv si však neznal Svůj život čas i plat
Procházím se po městě a sleduji lidi, každý přání má, každý jinde štěstí vidí. Však na srdci všichni kámen mají, jen před všemi to dobře tají. Snaží se bavit s úsměvem na tváři,
Můj starý dobrý přítel je s čety popravčí, kdybych něco zlého proved, on mi mou smrt zaručí.
chtěl dosáhnout bych poznání proč život tak krutý je, proč zradou všechno zavání a kampak to jen směřuje, vždyť lidská duše chce se smáti,
Však užívej si práce, když máš rozmazlené chlapce, co se válí doma, zatímco máma dělá.
Chci být hodná a pomáhat lidem. Nemám na to, každý toho není hoden. Stát se tak filmovou hrdinkou, Nebo maminkou s velkou rodinkou. Těšit se a užívat si každý den.
Copak tohle za svět je, když hloupost tu panuje, holky, kluci, dospělí, kam jsme tímhle dospěli. Nežijeme zcela,
Já? Nebo snad i Vy? Vy i já! a náš život uvniř hlavy. Svrbí nás často jazyk,
Napsal mi báseň o naději O víře v bílé anděly Lidé ho měli nejraději a přec byl tak osamělý Dával nám plnou náruč lásky
Až na pomníku rozsvítím ti svíce jež plamínek se zmítá mezi květinami až vítr osuší mé vlahé líce já povím všem,že vím,žes tady s námi. Pak poslechnem si tvojí píseň.
Jak snadné je ztratit ty co milujem, jak snadné je vzbudit špatný dojem. Jak těžké je získat důvěru a dokázat, že miluju.
Nemám Tě rád, ty to víš, mě se jen tak nezbavíš. Snad se nebojíš, ty srabe, ty lasičko, slizký hade. Chovej se jako chlap, zmetku,
Každý tvůj pohyb vyzařuje krásu a já plna úžasu nemohu se tě dotýkat. Jsi pro mě zatemnělým sluncem,
Jemný tah štětcem, sem a tam, tam a sem. Vzniká portrét ženy. Dívám se pozorně, sleduji, jak vzniká akt ženy překrásné.
Sedím a divím se, co se to děje, že každý kolem jen křičí a kleje? Sedím a přemýšlím,
Poklekneš, zaměříš, cvak cvak prohlédneš, poměříš, tak i tak. Zrak padl Ti na mne, chvíli jen zíráš, pohledem uhýbáš,
Ty krávy moroňský, mi málem z mýho psa, udělaly špagety boloňský… Sedím s kamarádkou v parku, za okny vidím stárku,
Slovutný rektore, pane doktore, rozluč se, klidně či se vzlykem, se svým bytím
Světlo světa zřela naše Anička! Zatím je taková - no – maličká. Zanedlouho však přijde chvilička, kdy bude jíst všechno i vajíčka a nechá se líbat jen na líčka.
S úsměvem na tváři střílel jsem do lidí s nadějí doufal že nikdo mě nevidí Nikdo mě neviděl! no to jsem blázen nikdo si nevšimnul jak padaj´ na zem?
Myšlenka šílená do mozku mě třískla, ve víru ideálů v hlavě se mi blýskla. Myšlenka na světlé zítřky
neboť je si vědom sama sebe ten úděl je nesnadné nést a tak často žádá o pomoc nebe však nebe prázdno pochopení proseb lidských smrtelníků