Nesmím mít radost, chytří mi říkají už dost, už dost ty hlupáku, co si myslíš ty vandráku. Jestli se budeš smát,
Mám strach, že se holka strhá, velká čísla na mě vrhá. Jeden párek, slabý krajíc, zas mám nejmíň kilo navíc. To mi dělá dennodenně,
Co by se asi tak stalo kdyby se na chvíli zastavil čas? Změnilo by se tím něco? Nebo by se nestalo vůbec nic? Kdyby se vraždilo, kradlo a lhalo
Krok sun krok taneční mistr vykládá, to je tanec a ne napochod, slýchali jsme už za mlada. Toto je tanec vážení
Vykvetla v trávě fialka, teď ji má ve váze maminka, čichnu si krásně voní, to vykvetla jenom pro ni. Pro nejlepšho člověka,
Jedna zvedá telefon temnotě, druhá posílá odkazy po světle.. Dvě cesty co kráčíme léta, zakreslujeme je do mapy života.. Otázky si kladu a pořád čekám odpověď,
prý se vrátíš, až budou mít stromy kabáty od sněhu a kapsy plné příběhů které toužil jsi neprosnít proměním je v bílé zlato
Skrývá se v každém z nás pohltí ho jednou čas? Třeba jej zcela odstraní a nikdo z nás již nebude tajemný.
Vaše léta uplynula u kavárenského stolu, vaše pravda byla nula utopená v alkoholu. Flámovat a pít a v kouři
Potkal zloděj policistu, to vám byla smůla, promění se na basistu, kouká jako mula. Ty jsi osel, milý brachu,
Peníze, penízky! Pud nízký povýšený nad člověka Do bytu, do domu z mamonu
Od chvíle, kdy jsme byli vychováni svět se mění. Už nenalézám hřiště plná dětí. Zmizeli ve víru hospod a měst. Vidím to jako jednu z mnoha mylných cest.
Minuty se ztrácejí Když chceš políbit polib teď hned Pohlaď cítíš-li potřebu pohladit Obejmi chceš-li sevřít v náručí Vteřiny se ztrácejí
Ráno vztane, kolem ticho, vyhlíží z okna opřený o parapet, a ptáky pozoruje jenom krapet, zase ticho.
Na podzim se pohled tají, jeřabiny rudě zrají, jak korálky v stromech září, toť rubíny na oltáři. Kamenické ženy zase,
Z koupelny krásně voní dřevo, jak pod vodu jsi zatopila, však jsem ti také pracně směla z polínek třísky naštípat... Obrovskou duchnu pruhovanou
Lidi nevědí nic jen co by se dalo vyčíst z učebnic. Jsou to odporné hemžící se bestie, kterým není dobrá ani hostie. Necítí, nevěří,
Na vysokém kopci, kde pasák pásl ovci, se najednou objevila, krásná lesní víla. Měla dlouhé zlaté vlasy,
Myslím, že je osud lehce předvídatelný kráčím přes hřbitovní alej jako nemrtvý všechny hroby zesnulých dětí objímá chladná noc zemřely násilnou smrtí poté co někdo stiskl spoušť jen tak pro radost, ptám se proč?
Moře otázek, co proudí časem. Moře písmen, co touží být hlasem. Moře kamení, co zlatem chce být. Moře vzpomínek, co chce odejít. Moře lásky, co do štěstí má daleko.
Věčně nespokojen je a bude člověk, tak jako nespokojen vždycky byl, jen vzpomeň na starověk, na středověk a v novověku všechněch hnacích sil. A nová skladba pramení a tryská
Nulovej večer, ani tom nejzajímavějším průsečíku se nic neděje; jen sta kilometrů železnice a rozjařený pošmourno...
Zas si na mě jehly chystá, drobná sestra Hanička, její ruka však je jistá, je to prostě jednička. Na lůžku já klidně ležím,
~ BUDOUCNOST ~ Chtěl bych se probudit za 6000 let! Jaký asi bude tento svět? Tak sladký, jak od maminky políbení, či stále ještě budou vládnout vyvolení?
Milovat je slovo z wikipedie, volba dobrých kurzů ze světa sázky, je vážně trochu ironie jak málo dnes milujeme z lásky. Tahle rychlá a moderní doba,
Mám skvělou neteř Haničku, co vyrovná se sluníčku. A jindy zase pláče jak bouřkový mráček. Rozumu snad nedochází,
Já hledám něžná slovíčka, jak oslavit dívčí krásu, však nedaří se básnička, ač něhu mám ve svém hlasu. Tak skládám tklivé balady,
Na nádraží pořád ty sami ksichty Žebráci, uspěchaný týpci a různé party Lhostejnost nám není cizí Za pár let stejně všichni zmizí Každý tu má svůj příběh
až budou všichni svatí stát v řadě za sebou a mahatma neoklátí allaha co se zabouchl potom i ježíš si šáhne
jsou známkou na obálky všedních listin úředních místo pyšných Hradčan na přáních svátečních Žižkovské paneláky