Noc tichá,temná mé tělo zmítá, nad propastí už pomalu svítá, je to propast osudu,co zahaluje nevěru. Nevěru mozku mého,pod tíhou osudu, do tmy volat budu.
Vstáváš do rána Kde nová věc tě nečeká Vyhneš se stěží prázdné láhvi Zapadneš do koupelny Udělat ze sebe lidskou osobu?
Na mostě stojím,do vody hledím.Co vlastně dělat mám, komu tím prospívám? Můj život marný byl,nic z něho si neužil.
Život bolí není dle představ dostávám holí prý tak se problému postav!
Stékají slzy po vnitřní straně citu, stékají na podlahu modeního bytu. Chlapi prý nebrečí - říkal mi vždy táta. Co je to za nesmysl, to nebere mi hlava! Proč by slzy měli být jen pro něžné pohlaví,
Zkoušela jsem změnit kůži, zkoušela jsem obarvit vlasy, mezi ně dát
A život se pořád voře, Starostí je víc jak moře. A radostí? Těch je málo! Dítě se života bálo. Jen špatné vyhlídky budoucnost skýtá.
Velké deprese kříží moji sklíčenou mysl, Píši slova bez přestání, která možná nedávají smysl, Pukající a vzlykající srdce sevřené jako obličej umučence, Tělo sužované a bolavé jako člověk s tisíci léty, Který přežil nejednu lidskou tragédii,
Ležím v klubíčku smotaná , osamělá a bez pomoci , nostalgická dnem i nocí , mlčenlivost mne líbá . Z koutků očí zatřpytí vzpomínky ,
Proč má člověk na krajíčku? Když sedí jen tak doma v tričku. Proč je smutný, když všichni žijí, Společně se venku smějí. Proč se člověk topí v slzách?
Hlavou mi projel nákladní vlak ten šílený hřmot, to dunění myšlenky rozházel a nechal je tak jel na plný chod, nechtěl mít zpoždění. A teď nevím co říct jsem chtěl
Přebral jsem víc než-li jsem měl nebylo to na zdraví, realita svírá pevně sen se těžko postaví. Prázdnej život vyplňuju
Lehký vánek větru Nadýchaný a chladný Odnáší tichou modlitbu Nesplněné přání Vločky sněhu sebou bere
,,...kráčím po schodech bolesti s vědomím absolutní věrnosti -SAMA- Chtěla jsem se prát a ne jedenkrát
Povolání Už tě volají Slyšíš to Přichází setmění Je to má povinnost
Svitla mi naděje Zahlédl jsem pomocnou ruku Pomoc chtěla mě Ostatní mě zavřeli v kruhu Svitla mi naděje
Na rukách máš jizvy ohněm sečtenou bolest Už nepřijímáš výzvy co kulkou přivoděj konec Znáš úsměv
Bolest v srdci, co jen s ní, radost se ztrácí, v temnotě cíl. Obětí temnoty, ze strachu vír. Možná jsem blázen, možná jen sním Bylo to dávno, však nyní je teď
Už mě to nebaví Zažívat dežaví Potřebuju změnit místo Měl bych už odejít Zapomenout tohle město
Smutný člověk hledal úsměv, hledal důvod proč se smát, chtěl mít zase důvod pro zpěv, se světem se přestat prát. Zkoušel hledat na ulici,
Když se člověku nechce spát, však ví, že musí oči zavřít. Nechce se svého cíle vzdát, leč cítí, že z cesty sejde. Jeho pouť je u konce a neví kam jít dál. Rázem pryč je sen, co se mu v noci zdál. Odletělo štěstí jeho, láska se přidala.
,,...žaluji se temnému koutu postele se životem nejsme přátelé a v kruhu domýšlivé přízně -pij-atˇ neutrpíš z žízně Jsi vrah ve mně
Z reality je tu útěk snu se dotknout zkouším pochybnost ta živí smutek to není po čem toužím. Nutím slunce svítit v noci
Studená dlažba - krvavá tvář špinavý a pochroumán sedím u zdi sám šedé světlo a temná zář o svůj vzhled se již dávno nestarám. Prach mě dusí - deprese sžírá
Každou chvílí jsme my lidé starší každý okamžik dělá naše kolena vratší ale přec čekáme boží soud na možnost po tajemném moři plout.
Peklo se těší, že uvítá mě ve své bráně přišla jsem pěší Ďábel položí ruku na mé rámě Zoufalost samoty.
Leníkem tomu, kdož přísaháš věrnost hrdě prav,už dost. Jasnovidče řekni mi, hlodáš jen kost
Žiletkou jsem políbil opilé zápěstí dopis v koutku zahrozil snad najdeš ho dříve než mě.
Ach milosrdné zapomnění! Roztáhni svá křídla a přenes mě přes mé utrpení. Nebo mne vem kde stesku není. Kde žádné další provinění. Tam kde spočnu obklopena černou zemí.
Zahnisal osten kaktusu v mém osrdí v té nehostinné poušti kde vodu nevidí oko sluneční