Deprese bere dech slyšíš můj vzdech chladno v duši končí tep
Ohrožený vzácný druh Nenávidí městský ruch Ženy před i po libidu Přivádí ho do neklidu Patrného z jeho tváře
Půjdem se podívat NA ŠNEKA přišel k nám přišel sám náš pes ho objevil
~ RUDÉ ŠÍPKY ~ ... ach, miloval jsem rudé šípky; dnes těžko vstávám z pokleku, stářím i básně se zajíkly, v pohřebním spávám obleku…
Poslední jsi z jejich rodu Král s královnou u porodu Stejně jako při početí Když chtěli mít spolu děti Poslední jsi z jejich rodu
Kdysi dávno mlád jsem býval Všechny lidi rád jsem míval Dneska život jinak beru A některé pěkně seru. Možná ve mně kdekdo vidí
Vyrvi si žebro vyrob z něj nůž. Bolí tě srdce? Tak bodni hloub. Klečíš, pláčeš
Po tvářích ti kanou slzy Vyplavují sůl z tvých ran Nebude to vůbec brzy Spoustu nocí mnoho rán Po tvářích ti kanou slzy
Svět hoří proud mě unáší. Základy boří všechno rozpráší. Podstata žádná
Kam mě vedou noční stvůry do bažin nevím kudy zpět Ulpím
Tam v beznaději smířená v troskách vah co jim nezáleží co naváží Ale stále vidím
Svět už nehoří ani se netopím. Zdi se tu neboří a já to nehrotím. Bylo už líp
jsem se křísila když mrtvá a pohřbená jsem po naději volala
Co jsi si přál odvanout mě v květu dál růže už tě nebaví V zármutku červených ran krvácím
Bojím se té samoty, která ve tmě mne sžírá když stále více se ve mně, temným strachem hloubí díra v propastech šílených, na křídlech raněných sen poslední vzlétá v těch propastech ztracených, myšlenek dávných,
Když listy stromů mluví a vítr v korunách zpívá když člověk chladný bolest v srdcí mívá. Když jako bubny déšť se přidá
Byla jsi dívka, co nevěřila v nebe, dobro lidí, světa, ani sama v sebe. Bála jsi se všeho kolem i všedních chvil, nevěřila, že pocit štěstí či lásky kdy v tobě byl. Plakala jsi každou noc,
Bloudím v temnotách, pln bolesti, navždy sám tvé obavy přerůstají v nenávist všeho i sama sebe, je to můj úděl, než přicházím nevítán v čase kdy přemýšlíš, kdy navštívím zas tebe. Kdo vlastně jsem, ptáš se i já sebe se ptám
Mezi kameny mlýn... Semlel života tmel nešťastného dětství a dospívání
byla jedna rodina a v ní velká konina srala na vše snadno až ji hovno spadlo na hlavu ji upadlo
Skládám ti rýmy Uprostřed zimy A přesto v lednu Básnička v nedohlednu To je tak smutná věc
Dnes jsem nebyla tvá víla Dnes jsem se do tmy
Dnes mě překvapily tulipány rostou kvetou odchází
Jako by si mi vyrvala střeva - zaživa upálila zabila optimismus schopnost být a žít
Za perlami slz to když prší v duši skrývá se naděje
Byla jsem nešťastná zoufalá nemocná Teď hrdě stojím o špatné lidi nestojím
Stáří tvojí duše zrcadlí se ti v očích Sotva probudila se, už odečítáš čas Člověk jako sbírka myšlenek a rozhodnutí Velké sny lámou nám vaz Z pokleku znovu do plné rychlosti
Já těžce nesu život a často hlava klesá já těžce nesu život i sahám na nebesa
ztratil jsem lásku někde tam, kde srdce drcenou duši snídá, kde džem kostí touhy svačí, kde krev mlčí, tráví jen a nic nepovídá,
Mám ráda vítr volnost duševní Vítr co vlasy políbí srdce