Držím ptáčka v dlani, zobáčkem se ohání. Kráčím krokem k lani, smutek zas mě dohání. Krok sun krok k té jámě,
a když ti teče do bot, tak nechoď k lékaři, jen propláchni si chobot a smutek zamykej na sedm západů.
Méně slov je někdy více Černá stuha od kytice V levé části "Vzpomínáme" V pravé od těch které známe Méně slov je někdy více
_____ Klíč Do skříně zamyká všechny své smutky slanými slzami
Jako malé děcko byl jsem vzteklý spratek. Namíchlo mě všecko, ve svátek či v pátek. Prásk jsem sebou na zem,
Jedu tmou, vnímám dech, hudba zní, zpěv na rtech, rekviem. Den chcípá cestou domů, a mě taky, věřím tomu,
ono načasovat společné polknutí co nechá v sobě zmizet sousto je jako hlad po duši co bývá jí ouzko když lítá v tom po uši
Nelišily se byly jedno srdce jedno tělo a do noci se jim zachtělo
Každý den je stále stejný Všechny jako přes kopírák Tvůj život je beznadějný A v protějším okně šmírák Maskovaný za kytkami
~~~~~~~~~ Růže má ve dlani trny ji poraní kapka krve padá žena je smutná
Nechte mě umírat a na hrob dejte kytici zvadlou a předstírejte pláč
V propasti temnot dole v šeru zabíjí mě síla křiku Mám ráda harmonii
Požehnaný osud kde je spása žít bolestí Božská krása já ji naplním
Našla harmonii mír a klid tak ji nechte žít tak ji nechte jít
Zítra si dám k obědu, Nějaké ty vitamíny, Rulík nebo jehnědu, S tlustou vrstvou hlíny.
Venku je špatné počasí, v komíně vítr kvílí. Posaď se u mě na pelest a vyprávěj mi chvíli o pestrém kvítí na louce,
Když tě mrazí zvláštní vrazi zavanou tě do sýtí Chceš dál býti děsí tě
Plující lodě času odnášejí s vlnami vzpomínky do pekel minulosti branami tak dej mi ještě malé když
Hlava plná strachu, že na všechno už pozdě je, na srdci je vrstva prachu, však pod ním skrytá naděje. Že možná bude jenom lépe
Už nemám ti co říct všechno je již za náma ten tvůj deník v kapse shoří ti jako sláma hoří stránka za stránkou
Hodiny utichly utichl čas jsme mrtví opět nám svět zlomil
Z moci vyvrhelců dám bílou růži na počest a nastavím pěst Z moci dnů
~ „PO VŠEM!“ ~ Na konci pouti své, moře je šílené… jak svazují ho břehy! Tříští se o skály,
Pohřbily sny holce zasněný ódu na radost zdobí víko rakve
Láhev,co dávno je dopita bolest,jenž na srdci je vyryta krev a slzy spojují se v jedno v pokoji najednou je dusno první doušek...v hrdle mne zapálí
Růže černější nežli noc krev jež je cizí štěstí pomalu mizí mrtvá růže,černá duše svědomí mé tiše kluše
Padám hvězdám vstříc, jenż oblohou kráčí. Slza stéká na mou líc, košili mou zmáčí. Svět planul a vítr dul
Zas jednou miluji, mozek z toho šílí. Nad sebou se smiluji, zatímco strach sílí. Já tu bojím se
Jsem zasněná princezna místo střevíců okovy drtí chodidla
Cáry mlhy válejí se nad krajinou jak peřiny neustlané postele. Já chtěla touto cestou, tys chtěl jinou otočil ses a odešel.. Tak narychlo a zbaběle