Hlavou se honí cáry mračen, pohled upřený do prázdna, stín, který je svou myslí vláčen, logika značně svérázná. Horečné sny jsou realitou,
Pohádko uvnitř skály já se tě táži Pohádko
Po hrudi úzkost jak ďábel se plazí Hořký pláč vymývá polibky z řas Spásu svou hledají prázdní a nazí V hlubinách srdcí dlí ticho a mráz Až hrdost potlačí zvrácené touhy,
kolem svět jehož stěny tiše se boří a mě dusí žití jak klepeta škvoří
za oknem sníh na oku líná slza stesk po nocích den bezbarvý se zdá kosti a maso
Nedávno jsem viděl, věř mi, staré boty přede dveřmi. Vypadaly zoufale, jak by měly namále. A propána, jsou to křampy,
Dvě nahá těla tísní se v hrnku od kafe, odcházíme daleko, zatímco odhalená kůže chladne v posteli. Dva rozdílné světy. Není ani půl desáté. Pro ty maličkosti, které jsme tolik milovali, teď zabíjíme pohledem.
Chtěla jsem se cítit osamělá vypla jsem mobil a na svět
Odpuštění stéká se slzami v nedělním tichu za branou hříchů Krvavá tam stála
jak střískanej pes unavenej. Bez nálady, bez naděje... Zase otevřu ten zaplivanej byt, v něm už dávno nikdo. Možná zdechlina kočky co mi jí tu nechala…
Křídla jsem měl a peří rozdával. Víc jsem nechtěl a vše prohrával. Svět je tak šílený, když točím se v kole. Můj žár je nezměrný, stejně tak hoře. Vlk tu číhá, někde tu je. Vlk je zvíře, třeba se smiluje.
Židle své oči sklopila, aby se z křišťálu napila. Slunce spát do lože odešlo, aby se z vražd, lži, smutku přišlo, nové čisté lepší pokolení,
Přicházejí Bez náznaků obavy z prohry Chladné deprese
Kočičí oči se zimou se loučí ruce se chvějí v naději zimy bílého jmění
Korunu mám a oprátku také koruna vládne často klame
vyhořelci stínů Mladí a uzemění železem k zemi přikovaní Prokletci nebes
Vešel jsem do parku z postranní uličky Děti tam u důlku cvrnkaly kuličky Skákaly přes gumu kreslily panáka Přidat se na chvíli koho to neláká Vrátit se v čase do dětských let
Až jiskré slzy spadnou z mé oblohy, až srdce ustane ve mě znít, teprve tehdy pochopíš mé slohy, když přáno mi bude se smrtí se sžít... Bez varování, až každá hvězda padne
~~ ~~~~~~~ Byla malá zahrádka slzami kropená zalévá tam dívenka
Vystrašená jako ptáče Pískle z hnízda ve křoví Z tenkých proutků karabáče Co mé ruce vytvoří Vystrašená jako ptáče
Dnes je ten den, kdy jsem sám. Dnes je ten den, kdy nemám plán. Dnes je ten den,
Když ti malej kluk co oběh‘ slunce jedenáctkrát řekne: „Víš, všechno se mění... -----------
Rozehrané šachy vzplály Spálit všechny mosty v dáli
Tancuj, tancuj, vytáčej Byl živý, plný elánu, i plánů. Potom ho převlékli,
Jsem ohořelá zeď a prach jsi snů vrah Já byla myš a šla blíž
Když se ti příliš nevede a tvůj život je vepsí, tak nebuď smutný, sousede, nepoddávej se skepsi. Když máš k jídlu jen brambory
Kůže žhavá nevyspáním, oči zanesené solí... Dneska už se neubráním čtyřem stěnám, které bolí. Skelný pohled, bílá kůže,
Stíny v ostnech do hlubiny ječí A vzplanuly kopretiny
Prohráli jsme řekla a plivla mu do tváře řekl si jen: děvka
Zbyl mi jen tenhle svět, má bolest,slzy a to co mě mrzí. Nemohu si nikdy odpustit, že dokázala jsem tě i když jen na okamžik, opustit.