Začínám ji mít rád nevím jestli je to zápor nebo klad toho se bojím nejspíš zjistí že za to nestojím že jsem jak ukázka prázdnoty
Přišli jsme sem z dalekých hlubin vesmíru abychom si zazpívali a zatančili v trávě abychom poznali bolest
Ráno vstát a jít, Každý den mám, Tisíce lidí okolo, Hlas můj je sám Snad slyšet by mohl být,
Opletená tkanicemi hrůzy zpívaly mi můzy jenž ve mě zbyly dodaly mi síly
Slzy Panenky Marie padají do žhavého peří dravých ptáků Ohniváků smutek se neskryje do duše
Volá,kde je ta pomoc? Hledá,když v lidech je bezmoc Slova co marně hledají rým tiše bloudí další syn. Slepá,důvěra v sen
~ DOPIS DO NEBE ~ Volám vás k sobě, andělé! Ač měl bych mluvit dospěle, jsem jako dítě nešťastný... Vraťte mi zpátky dětské sny!
Každý si nese ten svůj kříž, ať věříš nebo nevěříš. Nemůžeš unést všechnu tíhu světa. Život nás občas fackuje, ale naděje, ta tu je,
Nauč mě být cynická zbav mě všech těch citů dřív, než se navždy ocitnu v zajetí svých emocí a už nebude mi pomoci.
Naděje hasne jak maják v dáli, až v očích pálí sůl z horkých slz. Cynincky krásné
Noci probděné a oči uslzené, nesnáším tahle studená rána, kdy do okna zaskřehotá vrána. husí kůže zdobí kůži mou, když plížím se tichou tmou. Volat o pomoc se snažím,
Podívejte na to tělo, co by v hrobě ležet chtělo a duše za sebou všechno mít, v mrtvé nicotě prostý klid. Proč už tam, proč už tam nemůžu být?
Když máš splín, ať jenom tak či od novin, z jasného dne je tmavá noc, nikdo nepřijde na pomoc když máš splín.
Čas utíká a já se pořád hledám. Nevím kam patřím má tvář je stále víc bledá. Nevím jak mám žít, kde nebo s kým. Přišla jsem o všechno i chybou mou to dobře vim.
Srdce mi žalem puklo a obloha potemněla když láska na vždy v dáli se rozplynula. Slzy z mých očí
~~~~~ Slavnostní ples ten ples je dnes v tom velkém sále i pro pána krále.
Když je ti nejvíc do bréče a po tvářích ti slzy kanou, pusť z hlavy trable, člověče, zajdi si radši na kopanou. A když tě fotbal nebaví,
~ OBRAZ VAN GOGLA ~ Je lepší, nežli může být, je lepší, nežli já, mě vůně barev uchvátí, mě z hloubi duše zná…
~~ ~~~~~~~~~ I když slunce ranní před sebe si natáhne závoj tmavý
„Ale jak rychle tato píseň šla ze snu v život a z života v smrt! Jaké to tragické a veliké vzepětí! Jak jímavý a nezapomenutelný hlas!“ Viktor Dyk - Krysař Pluje fantazií, cítí nevyhnutelnost osudu,
~A už není?~ Byla jako probuzení byla jako slunce ranní ve tvářích červánky oči dvě pomněnky
Světlo zhasíná, brzy snad zažhne. Smutek mi požírá mou duši lačně. Kračím kupředu
Když slza za slzou po tváři kane přál bych si kůži mít hroší toužím mít emoce mrkacích panen nervy v odpadkovém koši Všechnu tu beznaděj zkoušel jsem přepít
Prstýnek sundáš si, blátem se ploužíš. Je přece jedno, po čem ty toužíš. Děláš si starosti, to o ty druhé. Uplynou roky a nejsi to Ty ale To jiné. To jiné je to, co odevzdáno jest do časů budoucích
Dionýsos po okraj prázdné sklenky nalévá mi slov z plamenu svíčky, k zemi se klaní slza, déšť vosk jak vzpomínka blýská se na papír či hromosvod
Bloudicící v tichém městě láhev svou si dopije na té dlouhé cestě je a nebo není naděje Potká snad sám sebe
Bloudím krajinou bolestínu, mé návštěvy jsou častější. Rozum, ten srdce konejší. Nezkazím přece žádnou psinu. Čas, připravený na klekání,
Duše tvá černé šrámy má. Ve smutku a bolesti je zahalená. Duše tvá pláče a ty s ní.Oči do ruda
Mé srdce krvácí na cestu předemnou Nic než krev nevidím nemohu se ani hnout. Slzy mi stékají
Do šatů ze vzdechů ráda se obléká, korálky ze slzí na vlasy navléká. Oči má rozpité i když se usmívá, za nocí bezesných na židli usíná. Často se ze vzteku v lítosti zamotá,