Kde bereš tu sílu sílu hadího jedu jenž ubírá mi sil Nepokoj v mé duši zbyl A ty
Sukno tmy spí na vatě z mraků a neoholená tvář sněhu s deštěm utichá v mlčení táhlého soumraku zakletého do naděje se slůvkem příště sněhové vločky tančí svůj menuet
Ti všicí nešťastní a smutní když vlci jsou zlí a divocí Když skolí tě
Směji se, ale roním slzy smutku, tvář bez výrazu téměř ztracená, zlost je jen převlek kápě nasazená, uvnitř zlomená však plná naděje. Hudba je skrýš,
Večer procházím se zahradou Přemýšlím nad náhradou Svého srdce rozpadlého Za něco mín'temného Hodila by se třeba
Těkavé ráno ve zpěvu ptáků zhasíná noc s mrazivou slinou ohnivých mraků
Oči se smutně dívají nedožití krásné NÉ né a stokrát né Svou všednost nedovedu ukrytí v krásnu
Měsíc se po obloze brouzdá usínám sama.Srdce mi krvácí už na lásku nevěřím.Vzal si mi naději i úsměv.Zbyl jen pláč.
- - - Každý by chtěl... - - - Někdy... Někdy být chtěl bych němý raději
Běh života znajíc radost z toho majíc ukousnu života krajíc užívám si jej nejvíc. Slušné zdraví také majíc
Oblaka jsou bez otěží nesněží ale mrzne nostalgické pero píše po papíře rychle - mršně
Jak strašně srdce bolí když mráz ho svírá a všude je tma láska umřela. Na lásku už nevěřím vždyť tvé rty jen samé lži říkaly.
Nic nového už nehledám. Smůlou jsem celá oblepená. Jen klid na duši mít a srdce ,co krvácí do fáče zabalit.
Vrať mi smích Úsměv si mi vzal a nechal jsi mě tu se slzami v očích stát ŽIVOTE. Nevím kde ho hledat mám
Iluze rozkvětu všechno je na netu zavřete školy zisk dusí planetu pod hrozbou resetu
Milý můj už mě nemiluj Hleď - měsíc dnes má bledou tvář ta moje také bledne
Zeptám se srdce kam světlo mizí když vina duši v rukou svírá kde střepy snů jsou pouhou vizí a plamen svíce tichem zmírá zeptám se v kráse růží planých
Bolí mě každý nádech, bolí mě každý den žít. Bolí mě mícha v zádech, bolí mě prostě být. Ač se snažím, nejde mi to zvrátit,
Samota v duši touha po rozptylu, duše nám zčernala ve vůni po vínu. V mřížkách na prstech je vryta samota, ty jsi můj kat ty jsi má porota. Dotyky něžně plující po kůži,
Mé slzy jsou ti blíž na sobě je cítíš Těla naše jsou jimy poseta
Umírám pomalu jak pomněnka malinká ,co nemá vodu. Po tvářích slzy stékají a zemi skrápějí bez lásky žít nemohu.
I. Přivoň si ke slunci a pohlaď oblohu, učesej pramínek průzračných vod,
Svoje bremono si nes, dokiaľ ťa ho nezbavím. Prejdeme lúky, les a tam ťa popravím. Nastala hodina,
Jen neroň slzy, až se brzy, s kůží žiletka, setká. Kapka krve - než,
Kradeš mi teplo, tvůj stín mě děsí. Nevidím světlo, tvůj tlak mě dusí. Bráním se pasivně,
Jsem melancholik nezáživný temperament, jenž nikdo nechápe. I moje rodina tápe když mě má popsat.
Všechno jednou pomine všechno zmizí, vše se rozplyne každý život jednou skončí smrt nikoho nemine. Teď dotýkáme se svých těl
Neutíkej ze snů hned pryč nech se aspoň v mém snu chvilku pomazlit Moje srdce při tobě tálo, říká, že to bylo málo Ještě chvilku ve snu se mnou aspoň buď,
…je to moje smutno ukryté v mém prostoru ve stínu mlčení v záhybech prožitků které zmizely v nenávratnu
Jsem ztracen sám sebou zvrácen nevím jestli je dobré ji mou cestou vláčet a její čas ztrácet ačkoliv jsem bezpáteřní