U vrátnice stojí malý chlapec V roztrhaném triku Rozevláté vlasy má Komupak se asi tak podobá Ref(1část):
Pomoc pomoc já chci ven nechci se věznit svym vlastním životem Nechci znát rady opilejch Bohů co na mě denně řvou z každýho rohu jak bych měl rozmotat svou nitku radosti
Kudy proplouváš mi, ó duchu smyslnosti.. slzy..do očí mi vháníš a do myšlenek lítosti - měnící se urputně, v nekonečné bolesti.. Pohrdám pocitem nedostatku moci, často probouzím se..uprostřed noci..
Marním život slepým zrakem zatím co jarní je vábení vodkou
Zákoutí temné v mysli mé zakouslé hlady vřeští. Pohladím jemně
Úsměv přejde v brýlích krví smáčených.
Jen pro ni jsem já víc než prach tam lehce najdu útěchu její ztráta budí ve mně strach bez ní nemám důvod k nádechu. Přátel dobrých málo jest
Černá mysl, ztvrdlý srdce, prázdnej pohled, ledový ruce... Duše mi zvrací, žalem vřeští, probuzena nočním děsem, rudý pot z ní prýští,
Pearcing spojil duši mou s ďáblem aniž to tušil a zapomněl málem na mě.
Ale né svět zlý vážně není svět je krásný a krásné je v něm žít i když názory se občas mění
Smrt jméno své do duše ti vryla nepřítel najednou tak sladkým se stal ze strachu z ní jen vzpomínka zbyla válčit s ní? Tak to už jsi vzdal.
Stříbrná mlha jen evokuje co tělesná touha provokuje. muž,je jen chlap
Lákal jsem smrt až příliš, povedlo se,chvalme alespoň sen, nechtělo se jí táhnout můj kříž je líná,byť používám,jen jedno z jejich jmen
Za vratkým stolem - tam já sedím přemýšlím, co napsat dál v mém životě o štěstí nevím kdybych mohl, již bych spal. Lomoz ticha - hledím nikam
žena ztracená, pro nikoho nic neznamená, nikdo ji neznal, až do osudného dne 28. Března. Potkal se s ní pan starosta,
Něco ve mě chcíplo u srdce mě píchlo, ego moje namyšlený v koutku duše skříplo. Jak Země vesmírem točím se v kruhu, jak ticho před bouří po níž zříš duhu. Jak bludný Holanďan mořemi bloudím,
Moucha si jentak bzučí,létá světem. A ty ji zaplacneš. Placačkou. Mouše smrtelnou. Proč neublížit?
Když přichází tma a vše utichá, když všichni odejdou a den umírá, přichází..... Potichu, neslyšně ke mně se blíží, vetře se do mě, aniž se ptá.
Mohu strávit všechen svůj čas v zamyšlení Ne potřebuji nějaké rozptýlení nebo krásné uvolnění. Vzpomínky proudí v mých žilách
Kapka dopadla na klapku klavíru, tón jemně pohladil duši. Jsou tu snámi,čichají si k vínu, nastražte uši! Nepozná?Cítí snad?
Žádný kompromis bojovali jsme dost dlouho proti našemu utrpení. Už nemám žádné slitování odpověď leží v našich rukou
Pokoušel jsem se to pochopit, proč ke mně cítíš takovou zášť? Už si to slyšela? Nevadí. Časem to bude lehčí.
Zapadá duše do července noci, ta noc se chopí rychle své moci, luna jí září jak zlatá lucerna, já v moři hvězd jsem ztracená, tisíce kouzel tu zřím.
Drž mě! Zůstaň se mnou! Říkají, že jsem snílek, blázen jen! Hledáme se,
zesláblý déšť bude spát krásněji než znovu kreslit do čela si pískem vzory kamenů
O čem skládat básně, když o životě ne?! Život ve mě hasne a smrt se žene! O čem skládat básně,
Nad poli kroužilo hejno vran, černý nápis byl v nich uschován, hlas jejich ryl do srdce ránu, šelest křídel hladil jizvu veteránů, co padli tu bez dechu před lety.
Když depresi mám, začínám mít žízeň, sklenku vína si dám, tím získám ostatních přízeň. Až za chvíli z baru odejdu,
Bez jediné výčitky, bez objetí, bez prokletí prohrávám dobrovolně ten svůj života boj plný bolestí, prohrávám stůj, co stůj.
Byl to sen, který se mi zdál, a přece jen, ses ho bál, vždyť je načase jít dál…