Za každou chvíli s Tebou jsem platila víc než bylo zdrávo.Mích slz nebylo málo. Přesto se mé srdce na Tebe smálo. Za každou chvíli s Tebou
Kapky slz v očích máš tvá naděje umírá. Klepe na nebeskou bránu proč právě ty musíš schytat každou ránu.
Odcházela jsem už tolikrát a slyšela při tom různé melodie odnesla s sebou spoustu smutku škoda, že smutek se nikdy neopije do němoty...
Smutek, zlost a zoufalství v zatemnění duši mou spalují jako tři silní spojenci mrazivé noci nechci do očí pohlédnout když cáry beznaděje kdesi uvnitř pramení sbíhají se ve mě jako hemžící se mravenci
Nádech, výdech, potom přijde skok od smrti ho dělí už jenom krok a jak pak se tak sebevrah kouká na vláček co si na kolejích houká? Co ho přiměje k tomuhle činu?
Je snad láska hřích Svýma slzami smývám hřích. Po lásce jsem toužila. Ach, Bože čeho jsem se tak zlého dopustila?
Zas v zavěji,obraz se rozráží mrazivé kapky...ticho Mlčení příběh vyjel z nádraží píše sonet,to smutek v něm překáží To mrazivá noc...má asi cizí jména
Nikdy jsem neslyšel tvé jméno, přesto je dobře znám Smál ses vždy tak nahlas abys mě později chytil Nemohu spadnout, vím, že mě nepustíš Chci jen tvoje rty cítit. Jsi cizí a můj,
Zakopnout v pádu o bolest a nepřevrhnout škopek smutku je malý zázrak vzdušných cest, umění stoupat bez předsudků... Nevadí? Vadí ticho dní
krvácí mi z očí každé ráno karmín vpíjí se do koberce a já mám stále neustláno jako štír, nehraju si na střelce mezitím uprostřed léta
Když slza se smíchá s radostí květinu smačenou z hořkosti tu naději která nekřičí proč lže,Proč brečí... kde ty lháři jsou
Otáčím se za sebe a je toho zamnou mnoho, Hlava se mi točí, utíkám od toho všeho, Nemůže za to strach, Nebojím se ohlednout se zpět, Chci aby, vše shořelo na pouhý prach,
Do bílých křídel holubic já dávám sebe, nemám nic, než v dlaních trochu létavic ze snů, co uprchly mi s ránem a není jich už víc.
Smutná i veselá minulost pláč a vzlyk vítají okamžik kdy přijde nekonečný mír a klid. Mé vzpomínky
Krutost umírání kosou nemilosrdnou když smrtka se rozmáchne kochajíc se slzami kalem nebytí
Kdyby proutek z růže utnutý svojí vůní zlákal tvůj dech kouzelnou mocí zbavil tvé tváře chmury já měl ho ve své dlani věnoval bych ti i rudé slzy
Sám a sám,jak tulák v moři zlo nad tebou tolik hoří možná jen slzy kapou to dopisy ze stolu spadnou v nocích co chladnou
Jednou se naučím milovat jizvy před sluncem skryté závějí soumraků ty jež vadnoucí úsvit nocím vtiskly když tichý vzdech pokořil rámy oblaků svět svedl stín a nejde obejít jinudy
Srdce, ty to zvládneš... Prostě příště mlč! Anebo se vylij, z mého těla už.
Já křičel! Hrozně jsem křičel! Křičel jsem z plných plic, už mi nešlo křičet víc. Chtěl jsem brečet,
Zas ticho a nostalgie ráno nepřežije tiše se vítr obrací a kdekdo ztrácí pevnou zem pod nohama
--- Přízrak --- V hlasu slyším, srdcem křičím. Přízrak šeptající půlslovem. Vínem v číši,
Na čem záleží NA ČEM ZÁLEŽÍ Aby jsme se měli stále rádi. Když jeden z nás bude do hlubiny padat,aby ho druhý
Světýlko na samém konci Tmavým tunelem jdu a na jeho konci plamínek světla plápolá. Plamínek anděl v ruce
Znova Tě neznám. Kde jsi? Žádná zpráva. Prázdné uvnitř nikam netáhne. Z povinnosti sedím a prsty klávesnici hladím: V úterý byl téměř jarní vzduch.
První i druhou svíčku zapaluji do pohárku víno liji. O životě přemýšlím. Oči se slzami zalily to pro ten život nešťastný.
Marně hledíme do prázdnoty a snažíme se najít sami sebe. Když věšíme slova na noty a zpíváme do nebe. Tak jako zpěvák máme pocity,
Má paní, tohle je poslední polibek co ti z úcty dám neboť jsem prokletý již dlouho ti chci říct, že
Dusím se,a dech mně stačí kašlu na proměnu jsem vlastní stín jsem k pláči smutek nezaženu
Jsem ten, co chodí v černém, Slzou i stínem, V tom světě neveselém, Pýchou i hříchem, Jsem ten, co nosí vaši víru,