Nad plamenem svíčky chvějí se jí víčka, z vroucího tepla červenají se líčka, ztratí se slza
Neslyšené bojácné hlasy, vítr cuchá mi učesané vlasy, pláč tichý, smutný, zoufalý, den deštivý, tmavý a tak ospalý, tenhle pocit znám mi je, říkám mu deprese,
Na prašné cestě mrtvý muž leží leží si nehnutě je tiše a mlčí ve tváři strach
Co zřím v tvých očích, smutek a žal? Ty nikdy neodložíš černý kabát, ty nikdy neodložíš černý šat. Cos skutky řek,
Déšť mě celou smáčí slzy s tváře smývá. Chlad se do mě dal jak déšť bolavou duši omýval.
Jsem zlý a otravný. Ve slovech skoro ohavný. Přístup můj je vážný a na výkon upjatý. Nevnímaje cizích citů,
Proč lásko tolik bolíš? Proč se pro tebe slzy roní? Jaká lásko vlastně jsi. Srdce poblouzníš pak mu bolestnou ránu zasadíš.
Každý na ni tupě hledí, jak má hlavu sklopenou dolů. Ona chudák smutná sedí, duši plnou srdcebolů. Když se konečně snaží vstát
Je tolik zranitelná jako ptáče co vypadlo z hnízda zvědavé zda studí v opuštěných alejích stromy, když se v soumracích halí do bělostných říz
Když jsi byla se mnou, procházel jsem se rájem, teď o mě nejevíš.. nejmenší zájem Mé pohledy na tě, nevrací se zpět, co kvůli tobě musím vytrpět?
Rudá růže uvadla její vůni vítr odvál i lásku sebou vzal. Srdce chřadne v bolesti umírá.Nevěří na zázrak.
Slunce jest černé, svět se ztrácí, duše ze zdechliny vykrvácí. Krvavý jest měsíc, noc sovám vládne,
Dnes mě políbil úsvit soumrak popřál dobré noci vítr mě z klidu svlékl studený dodal pocit nahá a ztrápená
. den za dnem plyne a ty stále stejně bolíš ve mně kde jsi?
Stažená mračna, deštivý den, nocí mě provází vábivý sen. Siluety stínů
Utíká zajíček, strachy se třese hrůznou zprávu s sebou si nese neví co s ní, komu ji říct nemá naději udělat víc. Zajíček tápe, kličkuje v poli
Jako citát bez pointy v duši zachumlaný listopad srdce do černýho rámu odhozené můj stín balancuje na římsách na stejným místě jako loni
Provlékám si prsty krvavou nití, nejde to, je řídká a teče. Jedno bodnutí, dvě říznutí, jedním tahem, nožem či mečem. Lázeň z perleťových masek brojí se krví,
Beznaděj složená ze střípků od lahví, minulost, která se v šeď zabarví. Zbytky vřelých srdcí spolykal mráz - ten největší umělec, na oknech svá slavná díla tvoří,
. vlastní temné pocity denně oblékám do šatu rozevlátého smíchu kolem tolik lidí a já
Den do tmy už se uložil, abychom načerpali trochu sil. Můj Anděl zrcadlo mi nastavil, aby mou duši uzdravil a dal jí střípek světla shůry,
Mladá dívka, nedávno dospělost slavila, Bledá byla celá, mysl se jí zlomila. Nebylo to kvůli žádné nemoci, kdokoliv mohl podat ruku..Pomoci! Věřila, že se sama přes vše přenese,
Hraná skromnost na všechny strany se v bouři rozplyne a jsoucí zakouší bytí ve své šedi. V závoji z mokrých řas a s kroky z mořských odlivů,
Ztracená ve svých snech ztracená sama v sobě ztracená v galaxii hvězd. Připadám si ztracená v tomhle světě plném zrádných cest.
Vždy, když se noc tulí ke dnu, hledám krásku v zrdcadle. A blednu. To děvče je rozpadlé. Co ty slzy? Kde se vzaly?
Čase! Jsi zrada! Včera mi bylo dvacet a dnes mi pátý křížek do srdce ryješ, ale ne,vlastně ti dík,vzpomínky nezabiješ, a kde ses zastavil,já zázrak prožíval,
Na záclonách uzamčené jinotaje táhnou krajem křídla nočních můr jako já si pletou leden s májem smutek v prašných cestách boty zul bos tu stojí na podlaze, on chtěl by dál
Už nevím, kdo vlastně jsem, tápám bez cíle, což je mi značně nemilé. Už nemám žádný sen. Bloumám ulicemi stále dál
Ocel chladná barvy stříbra Plíšek ostrý víc než dost Ve vaně se holka máchá Smrti bude nový host. Se smrtí se hodlá setkat
Loveni časem a vražděni zločiny spáchaných na duši. Vychováni pro něco a obraceni v nic.