Je mně zle.. Když každý večer zas se usmívá Postava co sama sobě není na obtíž Kdo se podíva A ty sníš
nalezen v samotě, jsi dole, vidím tu agresi v tobě, máš depresi - pistole, v koutě, prstem se dotýkáš spouště STŘÍLÍŠ
Jak studánka bez vody jak tělo bez duše jak slunce,co nehřeje jak noc bez měsíce bloudíš sama opuštěná
Krok do prázdna Jak štěstí na dlani udržet si mám.Je tak vrtkavé přelétá sem a tam.
Probuzení do světa kterému lze těžko porozumět. Nad zemí plačící pieta jejíž slzy jsou jako loďky plující po kalafuně. Mraky noční oblohy otevírají oponu
Zoufalec ve vteřině vidí křídla na hladině slova svého žití Sotva někdy Chytí.....
Kolik je na světě beznaděje, kolik je bolesti, slz člověk se nikdy nezasměje když nahlíží věci skrz. Někdy se dokonce skály hroutí
Kanál byl uzavřen plavba se nekoná spadla opona pošlou Antona Kanál byl uzavřen
Šatičky vlčích máků jak modlitební praporky vlají ve větru květy jako záblesky ponorky tiše se chvějí
JIŽ NEZAHLÉDNEŠ! _JIŽ_ _NEZAHLÉDNEŠ_Pohasla světla hvězd, v nich doušky svítání, s krůpějí přešťastných hojivých dnů
Ó ty hříšný osude, proč ke mně tys krutý? Proč duše klid nenajde? Štěstí ke mně zády ohnutý Nedokážu už dál žít
Ptačí zpěv v dešti dává mi naději zase se vstává o něco lehčeji žár rozpáleného dne minul po špičkách odkráčel oči mé od slz promáčel
samotáři za soumraku svou cigaretu zašlapou do země tichý lháři
Život si s tebou pohrává jinou možnost než mít slzy v očích ti nedává. Naději jsi ztratila když po světě jsi chodila.
něco na prsou mi svírá když k spánku ulehám ráno, když se rozednívá z peřin snů nespěchám jiskra vzplála,
blázne, jak jsi pošetilý postav se světu nemusíš hned, snad za chvíli přivoníš boji, či květům vždyť zítřek je válkou v nás
Věř pane Bože že jsem nic víc než trochu lásky nechtěla.Je to snad hřích. Vždyť bez lásky nelze žít. Tak proč mi ji odpíráš
V srdci bolest mám lék marně hledám. Snad někde za sedmy horama je květ,co bolest utiší.
Jak se dny ztrácí ve včerejších mračnech přemýšlím, jak bych tě lehce vzbudila a neporušila to křehké okvětí - můj klid vzal dávno za své a tvůj je moc drahý
Samotná se touláš nocí aniž tušíš, že větří tě vlci jenž pouze pána svého ctí tak trochu vyprahlá se bažinami brodíš
Můj smutek, zpěv temných kytek v řevu života, poslední koutek - skleněné nebe,
Som prenasledovaný? Alebo mám len zlý sen. Pocit nepopísateľní, našťastie je to iba tieň. On rána do večera,
Smutek a prázdnota Průzračný potůček a v něm pár slziček,co z očí Ti ukáply.Proud je unáší nevím kam.
Slzy ukryté pod víčky srdce zamčené do truhličky a co city,co s nimi. Jak skála samotná nad mořem jak obloha temná bez slunce
probliklo poslední ticho z propletence mnohých přespání na podlaze šimrá v nose, a pak mi došlo, že bedýnka se zbytkem věcí, zetlela parafráze dnešního dne unaví i dobráky
Panenka schoulená v koutě sama.Prach na ni sedá. Nikdo si s ní nehraje je nepotřebná. Panenka mrkací oči má je
Dávám ti dávám smích i slzy, více spolu budeme brzy. Budeme spolu v nocích i dnech, brouzdat se i v našich snech. Nebudem muset od sebe jít,
Konečně jsem špatné dny zničila, ale na mysl se dere otázka, jestli bych radši v nejlepším neskončila, než spadnu znovu do prázdna. Již staré moudro praví:
Rozlitá sklenka bílého vína se vpíjí do ubrusu jako slova. tečou přes hrany stolu tak jako slzy
chybíš mi moc a moc Myslívám na tebe každičkou noc. Myslívám na tebe ve dne i v noci myslím na tebe i o půlnoci.