Poslední kapka a pohár už přeteče chce se ti doufat srdce však svírá se v křeče zas zavřeš se
Smutní lidé pláčou smutná je flóra i fauna s úsměvem jim předčítám deník smutného klauna Život plyne jako voda
když písmena v agónii smutně nahá opouští pero, slova přimrzají k papíru a bolestí řvou tak mlčky až inkoustem vibruje husí kůže
Kamenná tvář Ti zůstala když jsi poznala jak láska bolí. Oči se Ti zalili slzami když Tvé srdce narazilo
A další tohle déja vu, je to tu už po patnácté... Proč lži chutnají tak sladce? Oba z nás teď už ví, že věčnost je pomíjívá
Proč zhasínáš když světlo snů tě tak bolí proč nocí pláčeš a smutek živíš steskem ztrápenou duši ti žalem soumrak hladí a oči tvé plní se bolestným leskem. Ve tmě se ukrývám, v ní snáz rány zhojím
Andělé ke mě přichází se stmíváním.Odchází když se ráno rozbřeskne. Proč asi,co snaží se mi říci.
Zlámaný kosti a střelenej do břicha, jsme tu jen hosti a krásně ten svět utichá. Utichá hlas, utichá srdce, jen jeden vlas už neudrží v ruce. Utichá křik, utichají zbraně, možná jen trik ale důstojník nekřičí tak hoši na ně. Utichá hluk ze stíhaček, i malej kluk ví že je vtom ňák
Ploužím se a vím Že se zítra nenarodím
Hovořím se svým otcem, býval v naší rodině pýcha, teď má dlaň za ušním boltcem, protože nedoslýchá Šeptám, držíce ho v náručí
Oči páčí Jsem prázdná jak studánka jako hnízdo ptačí.Mé oči pláčí. Duše má tak strašně zraněná
Uvnitř vzrůstá strach, svírající srdce mé, měnící naději v prach, hrdlo škrtící ruce zlé. Děsí mě budoucnost,
Stín i samota bezmoc jen stín co nelze pochopit úsměv
Pláču před hospodou u tabule "MÁME OD OSMI" Mám se zas trápit vodou? Hospodine, pomoz mi! Svou prosbu nahlas přednesu,
Až jednou probolím se skrze stěny zurčících fontán tam kde světla hvězd vchází vně do srdeční membrán kde dech vratce klopýtne
Oči pálí po pláči. Slzy proudem stékají na tváři nechávají smutné stopy. Tvář bledá do smutku
Bláznivé světlo,padají slova Zrcadlo o stěnu,vteřina co znova Ze Všednosti zlomená křídla Z dávného století na nás spadla To jen z vášní ozvěna
..tvoje tělo chladne v trávě,mně zhroutil se svět právě Jak jsi mi to mohla udělat! Jakožto jsem to mohla dopustit! Stále tady studená ležíš nepomohl ani Ježíš
Zaveď mě na místa kde si svítání hřebenem ze stříbřitých pavučin rozčesává pramínky vlasů kde když mlha ruce k nebi zdvihne zavoní jako pole nedozrálých klasů
Je to už půl roku co jsi odešel, Zůstalo po tobě velké prázdno, Nikdy jsem tak moc nebrečel, A nemusel si až na dno sáhnout. Vím že tě to bolelo víc než mě,
V ruce číši vína svírám. Je až po okraj naplněná. Žal v ní chci utopit a na dno se podívat.Kdepak je štěstí proč na dně uvízlo.
Básníku, proč se přes slzy usmíváš? Básníku, proč jsi tajemný samotář? Básníku, proč v tichosti umíráš? Básníku, proč svou duši položil jsi na oltář? Básníku, jsi ty vůbec člověkem?
Všechno se rozpadá a mizí naděje je roztříštěná a stejně tak já, protože já jsem tou nadějí. Zbytky života
V teple domova objatá tmou sžírá mě samota a chlad.. nejde s nimi hnout Hvězdy září
Tak kde jsi Bože teď, když noc je jak prudký jed. Mám strach nebudu ti lhát, zdali mám šanci ještě rovně stát. Každý den je jen čekáním,
propadat se a padat vidět světlo ve tváři co světa se zřeklo uplavalo do moří
Já se nenávidim já se nemám rád já se tolik stydim že nemám co světu dát Já se sebe štítim
Krůpěje deště na listech jak tvoje slzy stékají v aleji zapomnění tichý vzdech zakázaných jablek co uzrají a ty je utrhneš v rozechvění... Tam někde v ráji...
Samoto,já se tě nezbavím, trápíš mě vizemi svého konce, svou fata morganou,já vím, že už jsem zase za pitomce. Obejmul jsem jen horu písku,
Modrý je měsíc a modrá nálada modré je nebe, když do sebe se propadám propast hlubokou jen tušíc... Modré jsou sny v moři stínů nálada zabalená v modrým mušelínu