Život není film Co Oskara si přeje vyhrát Je v něm žár i mráz Odvaha i nahota Úsměv dívky
Smutek mi leptá orgány zaživa, když napořád jsi omdlela, já zůstal nehybně stát
Na vysokém mostu stojí, pádu se však stále bojí, a tak si opět připomíná, všechna osudová jména. V hlavě plují zas a znova,
topím se. Chystám se k nádechu, nejde to. Chybí mi oxygen, nedá se chytit,
Mé tělo se v křeči zmítá, do mysli se vzpomínka vlívá. Na ty časy svobody, kdy nebyli jsme spoutání okovy. Jen naše těla a duše,
samojediný na konkláve té parodie zvané život před smrtí šťastně pokořen s pýchou vyčkávám jsem malomocný vládce minut
řekli mi, křič, když to bolí. Držel jsem se svobody, a vzpíral, vlastní vůlí.
popíjíme spolu sladké svody a po skořici voní nám dlaně malou párty dnes neporaněn stále vyprovázím tě k ibišku minulost obtisklá na bříšku
Na pozadí velkých dveří dvoukřídlých a vysokých kde čas svoji věčnost měří rozezněl se tichem smích Z hlubin prázdna zapomnění
Chodíš sama světem říká se ,že jsi spravedlivá.Mezi chudými a bohatými si nevybíráš.Každý
POVZDYCH MÉ DUŠE SNAD... ..Ty vrátka nade mnou jsou ozvěnou mé duše.. ... Jen - jak je otevřít a nedat věděti o předtuše! To však jen má mysl dí, vždyť Světlo je vždy silnější!Chci prožívati, že žádná tma pro mne není temná :-( Postrádati širší náplň života je jakobych spatřovala
Hvězdy stály na nebi jak slzy v očích mých a měsíc se zastavil na tvých tvářích... Pak bílé laně prchají,
Proč se zas musíme hádat, když se nevidíme? Proč se zas ignorujem, jakto, že si nepíšeme? Co se děje mezi náma, to asi nikdo nevysvětlí, To co se stalo dřív, to nechme pouze minulostí.. Vždy, když schyluje se k hádce,
Na zdi naproti mě skrývá stín poslední stopy vybledlé barvy sedím tu sama s temnotou. V srdci bodá nevysvětlitelná síla a vysvléká mě do naha duše je uvězněná v bolesti Někdo má všechno, ale necítí se volný
Jen pár slov s někým si vyměnit.Jen pár vět s někým si promluvit. Slzy se do očí ženou zůstávám němou rybou.
Na světě ze všeho nejvíce mi vadí, jak internetový svět ovlivňuje mládí. Na světě ze všeho nejvíce mě mrzí, že děti ten svět poznají moc brzy. Kdepak máš autíčko, kde je tvá panenka;
Nikdo nepřijde, jsi sám. ,,Příště to taky nevyjde ?" Sám sebe se ptám. Chce se ti brečet?
Svítí slunce hází paprsky. Svírám si ruce tišíc postesky. Společnost byla
tvé slzy, můj smích tak brzy ,najdeme v nich to pochopení ,z nalezení i souznění ticha v krajině všednosti
S prvními příznaky otravy lehám si do trávy doprostřed rozkvetlé louky pohled svůj přišpendlím k nebi v hlavě mám brouky
Zas slzy v nadějí tiše bloudí o něhu jen blázní loudí jsi stín v hloupých, v nadějích ale kde přečte si z knih Že nikdy nenajdeme cíl
krátká zpráva datum podpis rozsudek mého svědomí ticho slova
Díváš se mi do očí,co v nich vidíš,co v nich čteš? Řekni. Tvé oči jsou jak studánky
mám rád, když jemně prší jen stojím pod návrším a kapky Tvůj dotek smývají co vtiskl jsem si potají smutky mých dvojníků
Pálivé myšlienky, realita nám chodidlá mrazí, keď kráčame po snehu, praskajúci zvuk kostí, kostí obetí doby,
V jezeru v hlubinách. Do ledu buším. Bolestivý mráz v slabinách. Blízkou smrt tuším. Svět za zimním sklem mizí v dál,
Jak něhu vložit do pár slov? Tvou
Už nejde zadržet mi dál ty slzy. Mám pocit jak když ztratila se ve mě síla na tomhle světě dal přežívat. Už chápu proč lidé maji bohy, upadat v zoufalost, proto mají lidé vlohy.
N E K O N E Č N O Horizontály času propojují dnešní dny vertikály zas ty včerejší
proč má depka barvu ne nepodobnou lvům když ve hře na slepou bábu si obouvám zítřky a stejně myslím na včerejší bolest