jsi to ty, ta co mává křídly.... a já? okouším chodidly na co vlastně mám...
Na zemi leží sněhově bílý papír, je popsán tuží hned vedle něj stejně bíle tělo leží pryč odtud se mu chtělo i šlo to stěží na malém stolku kytice uschlých růží
vytesaných v kameni v urně tělo, popel, prach sežehnutý v plameni. V rohu trčí epitaf o tom jak měl život rád,
Já nejsem nocí a nejsem dnem, nejsem barvou - žiji snem, žiji kdesi - v rušném klidu, v klidu - otáčím se zády k lidu. Chtěl jsem býti světlem v temnu,
Vzpomínky tajou jak stopy ze sněhu plazí se ušima po těle dolů každej je vypravěč vlastního příběhu každej je sám všichni jsme spolu Dohánět zbytečně co pořád uniká
Kéž by usla na chvíli má sametová víčka Kéž by utich hlas co žene vodu v proud Jen malá tenká nitka nese zlé to břímě Snad potká slepé stezky Snad zvěstuje Nám smrt
Umírej jen tiše - prosím, rád po ránu trávu kosím a pohlížím na kraj louky, tam přebýval kdys starý srub, u srubu stál statný dub
Stál tak tiše - celé věky, poslouchal jen šum té řeky, on již viděl všechno - nechtěl nic, hustě zarostlý byl jeho líc. Sám se sebou vyrovnán,
Cvaknutí kovu a tupý zvuk svištění olova prořízne vzduch. Kulka si letí
To myslíš jen, že už jsi úplně dole, ach, jen sen, přelud to pouhý, umázneš kdejaké šmouhy, abys pod nima kabátek našel.
Milujte se - zabijte se, na červy já nemám vkus, odejděte - neptejte se, pro mě jste jen velký hnus. Já jich tolik viděl - tolik znal,
Očička plují od rohu do rohu, černí vymalují pokoj i oblohu.
Po ránu vráně ránu dám Roztahuji křídla svá myslíce že budu tvá jsem černou vránou noci já volám po nemoci
Po ránu vráně ránu dám Roztahuji stehna svá myslíce že budu tvá jsem černou vránou noci já volám po nemoci
Ona je iluzí pohou, ona je jen snem mým. Jen po ní hořím tohou, je můj mrak, můj tmavý dým. Je mé slunce zářivé,
Démon dřímá v každém z nás, napovídá v každém rozhodnutí, děláte to dobrovolně nebo nutí vás? Je to jako ostré do hlavy bodnutí. On vás k tomu přinutí...
Bolest řve bolestí krev rudě krvácí nervózní nervy v hlavě mi burácí Pocity cití
Celej život padám z mostu celej život skáču ze skály hlavou dolů volnym pádem mezi ty co už přistáli Rozpadnul jsem se na tisíce kousků
Padlí andělé z nádražní haly viděly jen peníze sami sobě lhaly. Celý dny tam stály
V paprscích slunce se kapka třpytí Svírá ji síť jemných pavučin Kdo zachrání ji, kdo ji do dlaní chytí Uchrání ji před světem zlým Jak sevřít duhu a chytit vítr
Vidím k nebi stoupat dým, jen tuším, co mě čeká. Snad nepodlehnu zraněním, však budoucnost mě leká. Mé město v záři soumraku
Byl jsem sám a byl jsem rád žil jsem takhle napořád dveře stále dokořán nikdo v nich však nezjevil se nikdo - kdo by se mnou pobavil se
Fakt neumím v tobě číst a vůbec mezi řádky nemám sílu obrať list vrať do děje mě zpátky.
Zlatými poli kráčím, nohy si v bezedných kalužích smáčím, v prachu cest je pak suším. V korunách stromů hnízda splétám,
Berušce se stýská, myslí na Broučka. Slza se jí v oku blýská, ale jen maličká. Ví, že sotva přejde mráček,
Chybí mi Tvá blízkost, postrádám Tvé dlaně, mám teď v srdci úzkost, když vzpomínám si na ně. Mám hlavu plnou myšlenek
Z útržků noci a nočních můr Do života k nám tiše vplul S bolestí v duši a temnotou dnů Pak vládnout začal lidským snům V očích měl zakletý snad hvězdný třpyt
Hypnotizován vlastním svědomím kdo jsem - to se nedovím a kdo jsi ty, že diktuješ svým konáním se zabiješ. Už nemůžu - už nechci dál
Usnu snad usnu Ti v náručí spočinu hlavou na prsou Tvých o tom že lepší než smutek je smích spánek
Nudný den, jak ve dne sen miluju, když není chuť nejradši bych vypil rtuť a zkusil z okna letět jen.