Pocity tísně - pocity smutku, za vozem jsem stále vláčen, na oblohu zírám bez předsudku, a jsem až na holé maso svlečen. Bodá mě to jako střepy,
Život vedle lidí, které ani nechci znát, kolik let tuhle komedii ještě budu hrát, já nepocházím z krajů zdejších, žiji život jizlivějších. Nedívám se do očí, nechci v nich nic spatřit,
Pro někoho světlý den, pro mne je to k pláči jen, netuším jak řešit problém, žít život na světě oblém. Komu radost předat dále,
Slunce krásně svítilo. A já plakala, plakala nad ztrátou milovaných lidí a přemýšlela, že do barvy pampelišek
Kolik dní a kolik nocí, vydržím to bez pomoci, v hlavě bolest, v rukou třes, todle vážně není stres.
Kolik zla jsem zde spáchal, zač mě trestáš, co mi vracíš? V radosti nevelké jsem se ještě včera máchal, chladnu a chřadnu - ty ode mne pryč kráčíš. Nechám tě jít - nechám, to se ví,
Viděl jsem stáří jak chodí ulicí viděl jsem mládí jak po něm šlape viděl jsem pouta pro ruce modlící viděl jsem radost i smutek jak kape Slyšel jsem šepot ztracených poutníků
Nůž co vede mi přímo do srdce zkrátil čáru života kterou jsem měl na ruce pohřbil moje myšlenky i to o čem jsem snil už se nikdy nedovím proč jsem tady byl Chtěl bych se usmát jenže to nejde
Noc byla temná jak svědomí kata noc byla temná jako vrahův cíl Na konci cesty je postava svatá na konci cesty uzříš svět víl Noc byla temná jak cháronův plášť
sam snídám sama spím sama snívám sama bdím. Samota mě dohání
Byl jsi skvělý, Vtipný a úžasný, Dotýkali jsme se těly, Bylo to jen dočasný….. Potom rozdělila nás velká věc,
čím dál hloubš se topím však voda je můj ráj když se ztrácím, kopu když vyplouvám, stále se vracím
O čem má slova mluvit chtějí a má duše nechce dál znát. Proč v mysli na povrchu těžké věci plují proč samota a nevědomí, v sobě je neutopí, jak tůň mělká, úzká, bez prahu chápání.
Sám sobě Hitlerem i obětí koncentráku ve svý duši vedu skrytou válku. Sám proti sobě,
Někdy bych život vyměnil za pytlík bonbonů. Za kornout hořkých mandlí ze stánku pana Naděry. Natočit film podle mého života, byl by to brak, jenž pozbývá důvěry. Jen něco nutí mě denně vstávat,
Podzimní noc mlhavá smutek v duši roztává mrak zahalil úplněk jako moji mysl vztek marnost, pláč a zoufalství
To co ve mě neusnulo teď probudit mám a vteřiny procitnutí tiše počítám Duši mi to tlačí k zemi
jsem opuštěným poustevníkem jenž ponurou krajinou bloudí touha žít prchá děravým víkem když člověk bez srdce jiného soudí na pouti životní mi dochází sil
V koutech mojí hlavy nenalezám odvahy říci někomu o svém problému O problému který semnou pluje světem
Slitá mysl - slitý zrak, kdy poletím do oblak, kdy už spatřím lásku svou, kdy už budu září pouhou? Jak mám tady šťastně žít,
Jsem pointa vesmíru bez který to nejde, jsem to divný prázdno z kterýho všechno vzejde. Hořká číše žalu
Cítím jak ostří proniká kůží krev už se valí ven má barvu růží. Do dlaní mých po ruce pomalu stéká tak teplá a rudá
Na nitkách strachu jak loutka visím rozpil se úsměv už nejsem jak kdysi A kabát z obav každej den oblíkám Ztratil se směr jdu odnikud do nikam Hudba se ztišila tma střídá světlo
kdo Ti nejvíc škodí kdo láme Tvou duši a kdo Ti pak kruh hodí Zkus mi jenom odpovědět kdo Tě dostal do kolen
Jeden z davu jeden odstín šedi, další co si myslí že víc než druzí vědí. Jedna všední tvář
Propadám se propastí bojim se svý hlavy dělat ze mě loutku je to co jí baví Žije si na krku
Ostrá čepel půlí žíly prázdná hlava běží k cíli po rukách už teče krev je v ní smutek je v ní hněv hněv co každej život ničí
Existenční krach ze života strach pocit že se na mě řítí sto tunovej vlak. Nad propastí stojíš, života se bojíš, pokoušíš tetu náhodu proti který brojíš. Bojíš se bojíš že to neustojíš,
V kapce rosy svítí tisíc sluncí tisíc hvězd jak kamínky z prašnejch cest je přišiju na nebe zlatou nití Na kraji slzy hoří
Kapu a stejkám po stěnách jsem jenom světlo co ztratilo se v tmách jsem jenom lhář co pravdě plách bezmocnej stín co nepřejde práh Prosicen vůní květů