Tma se kroky tiše plíží, mlčky sedím stále sám, noční můra ke mně vzhlíží, najevo ji souhlas dám, vem si všechno, co mi zbylo, jsou v tom slzy, možná prach než aby to tady hnilo, já už z konce nemám strach. Temnota mě obklopuje, děsivý je její hlas
Nechci stát v temnotě, nechci být sama! Nechci být pomlkou notě, nebo být piková dáma! A když se rozhlédnu kolem,
dlouhodobý proces v nitru člověka kdy se city drolí, skrz duši zatéká špatné zážitky prošly až do kostí další co nezdolal průliv sebelítosti jaký má život ten, kdo jen sebe vidí
Zrada od přátel je jako smrt.. Sebere ti kus duše, je to jako jed jako rtuť, šířící se po celém těle... Zrada lásky zabíjí,
duše rozbitá na tisíce střepů jako zrcadlo, co vidělo můj stín ve své posteli se opuštěn klepu a jen díky drogám padám do hlubin tam sbírám kousky sebe sama
Anděl se mi ztrácí, jako kyslík z plyc. Nejdřív se mnou rozmlouval, pak se někam zatoulal. Až já ho zas naleznu,
Jako strom uprostřed pouště čekajíce na bouři. Jako slunce, které pálí až z toho mrazí. Jako loutka v hraném filmu,
můj mozek má sílu 150 koní a je docela těžké prát se s ním tisíce věcí se mi hlavou honí modlitbu šeptám ať už se rozední v jedné bdělé noci zničí pochybnosti
Nechci: Mít strach vystoupit na horu, dohlédnout daleko k obzoru, dojít od srázu k průlomu, čekat věčne na obnovu.
Pod rozkvetlým stromem seděl stařec zas. Už brzy se měl naplnit jeho čas. Tak jen sledoval jak plyne. Někdy rychle že vše před očima hyne. Jindy tak pomalý se zdál,
Jako kapka utápějící se v moři, jako člověk dusící se v kouři. Jako včela když se probudí, jako člověk který nevidí. Nedá se myslet na nic jiného,
Potesklá průčelí měšťanských domů, povadlé listy v korunách stromů. Pohaslé sloupy lamp klikatí se ulicí, deprese jak střela, prolítla mi palicí. Snáší se déšť, naděje zvadá,
Proč je tak smutno, proč je tak na nic, proč mám pocit, že je smutek bez hranic? Život se bortí, zbývá jen zoufat, proč už není v co doufat? Myšlenky smutné honí se hlavou,
Vymaň se ďáblu ze sevření, opředen tajemstvím, v temnotě skryt. Uvrhni bolest svou v zapomnění, ač navždy splín zůstane do srdce vryt.
V nesnesitelném tichu, jsem bard co nezná noty, v tíživém okamžiku, upadám do prázdnoty. Jsi nevinný i vinný,
Proč s životem se bít, když mě nechá jít. O čem já mám snít? Chce se mi jen blít. Každý větší pán než já,
Já po ulici kráčel, stále mě děsil vlastní stín, zmrzlé tělo své jsem vláčel, už nějakou dobu tíží mě ten splín. Každá osoba co na mne hledí,
Poslední tramvajka před půlnocí, pro lidi některé oplývá mocí. Silnou a temnou, šíleně zrádnou, pod jejím pohledem
Přemýšlím o čase a o člověku o pomstě a o útěku přemýšlím a mozek namáhám
Normální já nejsem, normální já nikdy nebudu, neskrývám se,tady jsem! Dej mi klidně přes hubu. Já vídávám věci,
U okna jsem stál, byl den a já se světla bál, ten pocit ve mě dlouho dřímá, není tu nic, přitom mě cosi svírá. Křiklavá ta barva šedá,
On nehýbajíc u zdi stojí, ohyzdné ruce své v jeden celek pojí, nejde z něj žádná hrůza, pro všechny je pouhá lůza. Tak jako sochy celé z kamení,
Jeden pocit mám, který svírá mě. Cítím se tak sám, zhořknul pro mě svět. Nikdo tu se mnou není,
Čtyři stěny - okno žádné, myšlenky jak pohyby při tanci ladné, zlo je kladné - důvody pádné, vzít si život však není snadné. Hrom bez blesku - rty bez lesku,
Jednou ten den nastane, příjde konec - příjde tma. Kdo se tě pak zastane?! Vůbec nikdo, budeš sama. Až obrátíš se v půdě v prach,
Averzum - temná myšlenka, do pekla návrat, temno - silný pocit, podmanivá závrať, nespím - má duše stále krvácí, klid - ten se ze mě vytrácí. Averzum - slovo, co vše zatratí,
Dlouhá cesta přede mnou, čekal bych - však nemůžu, všechny dveře se mi otevřou, sílu času však nepřemůžu. Na této cestě chtěl bych stát,
Noc je temná, spaluje vše kolem i mne samotnou. Nevidím nic jen tmu, kam zmizelo světlo?
Sám - tak strašně sám, ta divná hudba v uších zní, tak strašně sám si připadám, ticho na mě volá, dusí. Myslet si, že jsem co jsem,
Šedé mraky pluly tmou, tajily tvář tu záhadnou, nebyl důvod mít ze tmy strach, vzduchem létal bílý prach. Té noci měl jsem divný sen,