Mě zase v básních došly slova už jen v paměti řádky jsou však vzpomínky se vrací znova teď na to krásné náhodou Já vrýval svojí celou bytost
Do hrobu vhozené bezvládné tělo bylo. Rána, jen zaduní to, co z něho zbylo? V hromadu prachu a chomáč vlasů se změní, ztratil se život, odletěla duše, nic po mě není. Ty blankytné oči nespatří nikdy východ slunce,
Ležíš a díváš se do zdi, jak bílou stěnu skvrny hyzdí. V očích slza se ti blýská, smrt zlá, pěkně zblízka, na ústa dává Ti svou dlaň...
Jako by někdo hladil mou tvář, Na rtech smích a v očích pláč. V tom běží mi po zádech hrozivej mráz, Jen bledá tvář a unitř žal. Dýchám z plných plic, a vnímám každej dech,
Na dně spjati jsme s prachem, jedninečnosti v nás se lyší. Polapeni svým strachem, jen beznaděj z očí čiší. Vzpomínky tíží naše mysli,
Les voněl deštěm a čerstvou hlínou z jeho vlastního hrobu. Seškrábal z nohou vlhké listí a vstal. Praskot starých kostí a jeho dech si pohvizdoval píseň,
Pocity odplavou s ranní sprchou odejdou se západem slunce s mraky plujícími za obzor černočerná tma noci
Pozorně sleduji, jestli končí už, cesta, co kreslí, tupý nuž, do mé kůže...
Na rohu stojí zavřený obchod. Kolik smutných dětských očí koukalo na hračkářství, kde každá myšlenka byla rázem řečí. teď však hraček není,
Odešel si a mě to bolí, nejradši bych všechno ničil holí. Jsi ode mě míle, musím myslet na ty krásné chvíle. Nic si po sobě nenechal,
Temno ji obklopuje kolem její duše, smutek a žal ji v žilách koluje, šrám ji krvácí od otcovi kuše, a tisíce otázek v krvi pluje. Proč, proč tento večer jen ?
. . . . Chci křičet....
Chtěl si mne smáčet, chtěl jsi se mnou vláčet. To tehdy, když vlny mne omyly, to tehdy, když spolu jsme mluvili, to tehdy, když mněl jsi mne rád,
Být daleko se nevyplácí... Protože tvá víra se nenávratně ztrácí. Hluboko pod tvrdou maskou bez očí... V hlavě ti brzo přeskočí Se ukrývá zranitelná bytost jinačí.
Nemohu mluvit, nemohu spát, chci jí to říct, nesmím však. Byla by naštvaná,
Depresím teď propadám, do sebe se zavírám. Přátelé mě opustili, prý jim za to nestojím, pouze o čas se mnou přišli,
Sám v sobě ztracený bloudím a uhýbám, osudem zmatený, bráním se pochybám. Obklopen temnotou,
Necítí bolest Nezná strach, V rukávu nachystanou lest Krutý cíl na dosah, Nezastaví ho ani svatý křest
Za život životy se splácí daň marné hledat spásu v sutinách záchranu podává krvavá dlaň co zbylo z toulek po římsách jsou smítka uhlíků, co hasnou
Tři osoby, všechny klam, kde jsou mé způsoby, pojďte tam. První jest bolestí,
Jsem druhá a jsem třetí. Jsem krev a jed a lék. Jsem jedna jizva z pěti. Jsem libozvuk i skřek. Jsem tvoje a jsem ničí.
Bojíme se konce, neschopni ho přijmout. Když rozezní se zvonce, nemůžem to stihnout. Utíkáme s křikem,
Pacienty přijímá v nevábném kutlochu někde uprostřed panelů; jako žebrákova dlaň čtyři židle a léty potrhaný plakát. Čekárna je stále přeplněná bolestí,
Proč jsme se zde octli uprostřed té věčnosti jsme Hosté nezvaní asi z pouhé pitomosti Slepá kuřata se líhnou
vítr pomalu ustává je po bouři; prach se chytá stropu a obaluje záhyby mých pochybností bojím se odcizení,
Smutek na prahu dveří, prosí, pláče a naříká, Já vím teď svý, že neotvírat jde stěží, Ale ještě hůř se loučívá.
včera jsem se probudil nemocný podrážděný krk a sebevědomí včera jsem se probudil nemocný tichými krůčky do koupelny tak abych nepotkal máti jdu nakoupit
Je tu den další, a opět se cítím hrozně, den za dnem ostřejší, je mi fakt prach bídně. Pomalu to začínám nezvládat,
Jedna malá chyba, špatné rozhodnutí, jak na suchu ryba, přesně tak se cítí. Ztratil svou životní lásku,
Umíráš můj Anděli, bezmocně zůstaň prosím tvá zář slábne,jen bolest v sobě nosím tvé bíle perutě jak vzduchem lítají,neuslyším už nemají sílu tě nést,smutkem svým trpím. Život pohasíná posledním výdechem,jak moc jsem tě trápil