,,...příliš doufáš bez zjevného přičinění hledáš co v mých útrobách není jsem jed denní není zapomění Hřích je na vrub současného účtu života
slyším jen bzučení světla kéž by tu byla i jiná varianta chci slyšet něčí hlas slyším jen dobití vteřin zas a zas dýchám zhlluboka a zřetelně
A do své bolesti ukryji se, srdce kéž je vynato, v led změněno... at už necítí, roztaje se.
Ležím v posteli, kde ještě nedávno si ležel se mnou. Bojím se tu sama, jít noci temnou. Pozoruji děti, jak tiše spinkají, svoji bolest a žal, že chybíš jim, jen tiše skrývají. Čekáme že se vrátíš, setřeš slzy.... Doufám, doufám že to bude brzy...
Mraky jsou stále zataženy, prší a kapky padají z nich. Silou jsou k zemi taženy, Tam kde stojí opuštěný mnich. Padá první přímo na něj,
slzy se mění v perly, ruka svírá kříž. dlaně by sevřít chtěli, klesáš níž. slzy smáčeli,
Jiskra pohasla, oči mám od soli, noha zase bolí… … víc. Stačí delší cesta,
Proč, musel jsi tak brzo odejít do nebe? Víš, že nedokážu být bez Tebe. Ještě včera ses mi tu smál, teď tu už jen leží hračky, se kteryma sis před pár hodinama hrál. Byl jsi mladý, a život měl před sebou! Lásko ver, že brzo pujdu za Tebou!
Těžká je doba, když člověk nemá práci, těžce je u srdce, když ztrácí legraci… internet inzerce,
Už nevím, nevím co Ti mám říct, měla jsem všechno a najednou nemám nic. Teď tu sedím, a píšu tyto řádky, nevíš jak moc, moc bych Vás všechny chtěla zpátky. Je to obrovská touha, obrovskej chtíč,
Svět se se mnou nahoru a dolů točí. Jsem na dně... Milovala jsem barvu Tvých očí. Jsi ďábel, co mě dostal do své moci. Jsem sama.. Bez Tebe jsem dlouhé dny i noci. Dokázal jsi mě štvát i rozesmát. Už je to dlouho..
Ztratils ji, tvá vinna, držels ji, příliš silně, místo srdce díra, čekáš na ni marně, srdce ti zmizelo,
I nebe někdy pláče, když není mu dobře a vrchol je příliš vysoko, jen na pouhé metrové hoře… Pláču a nebe se zatahuje,
Uráželi jste mě, mám rezaté vlasy. Ubližovali jste mně, na sobě tuku masy. Pravdu jste říkali,
Až mě uvidíš, jak v život nevěřím, až ucítíš, jak stávám se zvěří, bez smyslu,
Jak hluboko, musí člověk spadnout, na dno, nebo mnohem níž? Někdo nechal mi květy zvadnout, a mě to bolí, zdali vůbec víš? Těžko se mně žije,
Nepříjemné je nositi bolest v srdci však od bolesti už není pomoci ty ublížit jsi mi chtěla mermomocí já proklínám tě dnem i nocí své dny ve splínu trávím
Dnes je tak nádherný den až venku všechno ztichlo únavou z červnového horka Nahý myslí na to poslední
Stojím a koukám do těch rudých očí. Otvírám ústa, ta jen tiše mlčí. Stojí a kouká,
Domy kolem mají rozbitá kolena, ale z knih ještě všechny listy nevypadaly, a já dokážu už jen nevěřit, že by někdo postrádal jeden z mých úsměvů. Příliš bledá je moje stezka,
Jen tak, prostě tam leží a já na ni koukám, za chvilku k ní běžím. Jen tak, bez důvodu dál sedím pod stromem, koukám a koukám na ni smutným pohledem,
Mám na poli stan, pln kukuřičných klasů, kolem velký lán, tam slyším spousta hlasů. Tam létá hejno vran,
A znovu nechal jsem, své myšlenky volně, doslova unesen, procitám na dně, proč jen se utápím,
Nehybný ležím, ve stavu podivném, v naváté závěji, více než ovíněn, spalující teplo,
ten den, kdy jsem znova ucítila chuť žít pořád se zavírám do svých snů kam Tě nikdy nepustím
Vlhké tvé oči, krouží pustým krajem, hledají důvod chvíli suché být. Vyhnáni na svět, chtěj se kochat rájem, zemský ráj není, musí slzy mít. Vrátí se někdy, chvíle plné lásky,
Ztrácím kus života, už jen tu možnost, že něco by mohlo být a v různých vteřinách, nedýchá, průhlední.
Občas v noci, slyším hlasy, nevím čí jsou, už rvu si vlasy, šeptají v hrůze,
Překročit Rubikon nebo jen do sebe zabodnout statísice šavlí karmínovou mlhou procházet se po cimbuřích prší
Na nebi oblaka pluji dál a dál, jen vítr vane. Stojím na okraji skály a chci jeden chytit. Ať udeří do mě blesk a co má se stát se stane! Proč není jen tma a slunce chce stále svítit? Zlá slova plní mou hlavu a ucpávají uši.