Ten pocit, když už nemáš vůbec na nic náladu. . chceš se tvářit šťastně, tak aby nikdo nepoznal, že ti něco je, ale stejnak to nejde . . nejde se pořád usmívat, když ti do úsměvu není. . nemáš náladu se vůbec s nikým bavit . . Tak moc se ti chce brečet, ale ty to pořád v sobě drž
Nejhorší vlastnost,kterou mám, je,že sám sebe dojímám, nejlacinější mučedník. Už totiž těžko rozeznám, za co si vlastně můžu sám,
Potemnělé hlasy starých pisoárů potemnělé hlasy starých domů do špíny je vše dávno uvaleno - v zrcadle - ten obraz patří komu? V zrcadle ten obraz - matný
Rozbředlý čas neukryl ani zbrklé činy minulosti, nadále ztrácí cizí peří a po vteřinách odlepuje naději. Tlukot stínů o střechy
Ráda bych popadla někoho za ruku,za ruku třeba i teplou a šla se podívat jak pramínky vody řekou tečou.Tečou skotačí po kamení,kde Viktorka kde vězí?Bez dechu sedám na jezu a až se mě hlava točí když mé oko na vodě spočine,přemýšlím co mě ještě nemine. Voda hučí v jezu,padá cáká,
Šlapala jsem tmu mýma bosýma nohama stírala černou prázdnotu připínáčky na židlích a nevědět kam jít
Do posmrkaného kapesníku vpíjet splín žít ze dne na dne chlastat lépe řečeno
Zhasla svíce,zhasla světla. Propustila jasu temna. Místnost plna smutných přání. Plnila se vzdechem spaní. Oknem luna prosvítala.
Zase prší nám na svět a srdce mé tuší, že na mokrý parapet slzy andělů buší. Ta smutná melodie,
Stýská se mi lásko má, když nepřicházíš. Má duše je smutkem spoutaná, tak moc mi scházíš. Můj pohled v dáli zhasíná,
Rozumím smrti, že musí si brát, tam kde život, už nechtěl nic dát. Rozumím smrti,
Strácím Tě Vím už dlouho že strácím Tě, mám takový divní pocit na prsou. Nemohu mít navždy srdce prázdné, chci lásko žít jen a jen s tebou.
Ve snu který se mi občas dere do skutečnosti si vyděšeně vzpomenu na opuštený byt plný mých stárnoucích věcí Každý rok v tuto dobu uklízím vystěhovaný byt
Cítím se jak prázdná láhev od vína, někdo v rukou mě svírá. Vyhodit mě chce, jsem k ničemu, vypitá.. Uvnitř mě už nic není,
Jako nebe co poztrácelo hvězdy i žití pozbývá významu když na rozcestích
Vidíš moje trápení? Pročítáš moje slova? Chtěl bych to vrátit zpátky, prožít to znova. Změnil bych něco, z mojí minulosti, napravit moje chybi, nebát se budoucnosti. Chtěl bych vypadnout, někam do hor,
Padají kapky na papír. Daleko za mnou zní smutně hrající klavír. Slzy padají bez přestání. Smutek k šílenství mě dohání. Slova pomalu se rozpíjejí.
Už to prostě nezvládám nad překážky nohy nezvedám. Ať mě všichni srazí k zemi neohlížím se už ani k nebi. Nezbyla mi žádná síla
Sama v žalu stála na kraji lesa, měla uplakané oči a kolem ní spala rosa sama stála, každé ráno
Proudy životů plují časem a hledají standardy, zatímco vyšší mrdka vole, tahá za špagát namočenej ve smůle, snad pro srandu králíkům,
Chybiš mi moc, ja myslim na tebe celou noc. Jsem rada že jsem tě poznala, každa by mi tě nejradči sebrala. Já chci tě zpatky a to fakt,
A tak jsem se narodil... Už tehdy bylo všechno kalné - všechno mělo barvu smutku déšť za oknem a déšť na tváři - kapky tekly proudem kapky, které smyly prach a pot, ale utrpení žije dále probodaná černá srdce, jenž jsou ostatním skryta
Utopily se oči ve slané řece slz. Umírá rozřezané srdce na kusy. V hlavě je díra, je vidět skrz. Mokrý hadr na puse tolik dusí. Dotkly se prsty a spálil je ohně žár.
Stojím na vrcholku vysoké hory... a hledím dolů ,do hlubiny... Přemýšlím... o životě..., o penězích..., o štěstí... zamýšlím se ,zda by nebylo lepší odejít...
tak jen pojď a necouvej, verbum, soubojová zbraň, nevěříš plytkým smíchem a já to respektuji ... pohrdáním se nic nevyřeší
Na fotce vidím černý les daleko v kopcích. Když lépe se podívám, spatřím černý flek. Je to osoba, stojí tam v temných nocích, Vypadá jak smrt, skoro jsem se lekl. Pověsím fotku na zeď, ale za slunce osoba mizí.
Prostě se mi jen chce řvát, někdo obrátil kámen svět se rozprostřel mezi oceán ÁMEN a všechno začíná.
Jdi pryč! Nikdo tě tu nechce. Cítím se spokojeně, lehce. Někde na druhé straně hlavy na šťastnou tvář jsi zle rozhněvaný. Vymýšlíš všechny možné potíže
Stojím sám u zdi - jsem hrozný vůl asi nic neumím - boty jsem neobul stále jen vháním si - omítku za nehet hnusný to pocit - však o lidech nevědět. Co pro jiné úspěch je - pro mě jen žal
Táta mě bere do náruče slyším jak jeho srdce tluče smutnou zprávu chystá se mi sdělit že už se s námi nebude o byt dělit náhle nad mou hlavou