Skrz neviditelné slzy koukám na hodiny pomalu odbíjí dvanáct v pokoji je tma a kyvadlo se kývá
Uzavřená v šatních skříních svázaná a škrcená květovanými kravatami za shnilými šaty
Každý v sobě kus přírody má hlavně však pan Sně-hu-lák! Sečtělá osoba středního věku oděn je nevýrazně v odstínech šedi ten, kdo ho potká, říká, že je podivín
Tolik lidí na různých seznamkách je samota nás ubije Hledáš, hledám, hledáme a stále nikoho vedle sebe nemáme Jaké nároky jeden na druhého chceme mít,
proč bych se snažil vždyt je to zcela na nic časem bych se usmažil neznaje svých hranic bez motivace
Malé krůpějky deště, snáší se k zemi a já vím, jaké to je, když pláče anděl… Chtěla bych snad ještě,
Sedím ve skleněné kouli,ven vidím,neslyším,jen šmátrám rukama,jezdím po tom skle,rozbít nelze,jde jen koukat,v koutku si tiše broukat,jak že svět mam ráda,což je tahle koule,to je můj svět,točí se mě hlava,dokončím to,nejsem baba.Srdce mě puká žalem,že neprolezu tím kalem,kalem k
Ve svých myšlenkách vidíš strom je holý - listy mu chybí, ve Tvých myšlenkách je vichřice a bije hrom ve Tvých myšlenkách něco chybí je to ON ?
Chtěl by sis se mnou povídat, s mou nahotou znovu se potýkat. „Lásko, neodmítej mě“ Svému srdci a citům já lžu,
Utopil jsem sebe v ideálech kterejm vlastně ani nevěřím mou kůži máš ještě na svejch drápech ne už se ti nikdy nesvěřím Nečekej
K nohám položil mrtvou laň a potom odešel. Ve vzduchu cítil "zůstaň" osudný den nadešel snad příliš záhy.
V duši pláč, nač žít, chce se mi zemřít, tak nejak to asi je, proč se trápit v tomto světě,
ano, dneska prostě nesněží jako pasák trávu proležím pod nebem rudě plátěným pak věřte téhle moudré lži ze vzteku mě bolí játra
umlátil plátno svým štětcem v rámu dřevořezce malíř beze strachu ve tváři sděloval barvou a prozářil životy blízkých
Před tím než se z útesu vrhám zavírám oči, chtěla bych se jen z hluboká nadechnout a pak hned beze strachu skočit. Ten vítr ledový co do mě naráží, jak kdyby říkal,!skoč už!
Už nechci hledat štěstí jiné, vždyť štěstí již vybráno mám a slza za slzou z očí mi plyne, jen na Tebe Věruš stále vzpomínám. Manželský slib dávno jsme si dali
v železném předzrcadlí tam v zemi padlých bezpečně pod křídly odraz niternosti bydlí brodíš se krví chladnou
Svět umírá a my s ním, přežití už nevidím. Všude bolest, kouř a smrad, plno tupých lidských rad. Bůh je mrtvý, zabitý námi,
Zkus na chvíli vidět ty oči, staň se objektem jejich zrcadlení. Tam, kde nebude kotvit žádná loď Budeš jen ty, nikoli sám. Provedu tě po širém moři
Stín lamp k večeru na šedých ulicích, dešťová voda ve džberu a nádor na plicích. Lampička nad stolem,
Z andělů zůstala… … jen otrhaná křídla. Rozlehlé ticho… … umučilo lásky vřídla. Odešla jsem Ti…
A už je to tu zas a nevím ani proč jako bych stál na římse a slyšel tvůj hlas jak s klidem říká skoč.
s každým ránem srdce puká neb nikdo jej se mnou nesdílí a po svítání už jen muka jak kdyby zaživa mě zazdili tam trápení osudem mým
Prázdná skořápka, světem se toulající z bláta do louže, odpuštění hledající roky bez úsměvu, vysílen lhostejností ukončit život chce, s lehkou samozřejmostí. Strach z osamění, neprávem promíjen
Mrtvej čas a zvadlý touhy zbyly jen šediny pouhý. Svět se zpomaleně točí do ticha si ryba mlčí. Chřtán věčnosti - tlama hadí
Naše konev nejdříve ztratila pokličku teď už má i sítko na padrť zbyly jí jenom oči pro pláč.
Je tma omšelé zdi něco šeptají pavouk spřádá svoje sítě. Nebe se otevřelo srdce se rozbouřilo !
Při hvězdách na nebi, lesk v tvých očích, se slzami hořkými, s pohledem raněné srny, vyvolává pocit,
Do mysli se opět vkrádá strach, samota i beznaděj. Všechna tvá láska byl jako prach, žádná tvá slova už pro mně neplatěj. Všechno byla jenom lež,
Jít spát a už se neprobrat žádné starosti obávat se pouze zlých posmrtných snů