Chtěl jsem ti napsat báseň a taky... a taky donýst kytku Místo toho pozoruju tvý hořící svíce ...a v rukou
Je to jako včera, vidím to tak živě, vracím se vzpomínkami, ke každé chybě, co jsem kdy udělal, ale nejdou vrátit zpět, proto píšu stále spoustu, nesmyslných vět. Nevnímám už nic, ani že slunce svítí,
Naivní. To říkáte často. Kýčovité. To ještě častěji. Poslouchat duši to je to Co jediné mohu a mám nejraději ! Hlad, že se svalstvo třese,
citím se staře když mizí v páře poslední řádky z kalendáře a tak se vší pílí
Nemohl tušit co se stane, když pojede večer domů, volají mu z porodnice že tam mají jeho ženu. Neváhá ani chvíli, podřadí a začne zrychlovat, ale za nedlouho toho bude hodně litovat. Neřeší teď semafory, drží pedál na podlaze,
líbala růži na trn potom sladkou krví malovala vrásky na hrdinovu dlaň narodil se sám,
slzy tvé stoupají k nebi jako pára nad hrncem slzy tvé proč tolik bolí
Smrt, deprese, drogy a Temno, Jo, tohle se vám spojí, A už je vám úplně jedno, Že ne každý se Temna bojí. Temno není jen ta smrt,
Hořkost na jazyku co se pomalu vpíjí do celého těla ač člověku zle je sám ví že ještě trochu snese toho jedu
Dnes mám popravu dnes přijdu o hlavu a lidi přijdou se mi smát budou pít víno z demižónů na mě si ukazovat
přišla ze směru kam smutek, tam pláč spatřila uvnitř pandořiny skříně zauzlený jazykem slib ve víně proč, na to se nikdy už nezeptáš
Dívka krásná jako růže Tak tajemná a svá Dívka co sama nic nezmůže Pláče, když měla by se smát Oči se zábleskem strachu
nikdy jsem ti neodpustil tmu, co nad střechami šustí světelným rokům na dohled jsem malý chlapec co prošel ohněm na zastávku při cestě do kamkoliv
Chtěla si dokázat, že bez ní může být, že sama bez pomoci dokáže teď žít. Chtěla jí psát,
Krev zasychající na zdi a střepy rozbitého skla vzpomínky uchovej si navždy než zahalí tě tma vzduch je plný prachu
Už kolikrát jsem měla chuť skočit z té nejvyšší skály nechat své tělo ušpinit pískem a prachem
Jako obraz šedé stěny jako dveře na stropě je paprsek temně temný hlas podřízlé koroptve. Všechny brány bez otvorů
do obloučků lapených samotou, v smutku z rozlámaných pastelů kdosi mě pevně vzal za zápěstí. Paprsky žilek v svádivém stínu jemně omodřují dlaně i čelo;
Bojím se smrti, že sebere mi bolest. Bojím se nedotknutí, lásky bez nadechnutí, života naruby bez hranic
co, chladná vodo, břehy ukrývají? kal, či sůl z moří, ty, co utopili... nejde zas dýchat, svět se ve tmě tají poslední slova... pro tuhle chvíli. v hladinu kalnou stín své dlaně noří
Pomalu vyšlo slunce a teplé paprsky roztávají ledovou krásu zatahuji zašlou záclonu a usedám
Chlapeček tam seděl sám, brečel, vlastně se smál. Pomoc chtěl ze všeho nejvíce, ale nikdo ho neviděl. Maska barevná kryla mu tvář,
od smrti mě dělí jen sedm metrů hloubky a cirka tři vteřiny úzkosti během pádu po kterém toužím
Popelník naděje poskytne kurděje a pak se po děje do kapsy zlo
Za zvuků symfonických orchestrů pozoruji tiše bez bázně
Oči její svítily leskem safírů, když vložila prsty na klapky klavíru. A já v první řadě usedl, abych uslyšel tóny jejího srdce a vychutnal všech skladeb styl.
Žila byla jedna víla, a ta víla, celá bílá, žila v kraji plném sněhu.
Bodej do srdce ostrou kudlou zamoř místnost neviditelným svítiplynem snad takto porazíš svou tupost
Cejtím se prázdnej jako dopitá flaška vypil mě život jednou končící fraška Pořad a znova
dostihy tmavých šepotů otevřely střílny v nich nebylo vidět ani na krok protože salvy probuzení nedokázaly přehlushit