Ve studenejch kachličkách odráží se malá koupelna, nacházím tu denně život a ten pak zase ztrácím po ulicích,v parku,
* :S večerem :teskné krajiny :hledaly dívku blízko tmy :melodii
To byl zase den, a to teprve úterý, měla jsem fakt radši zůstat v posteli. Chlad vkradl se mi do duše a smutek u srdce mě kouše. Moudrého pána dnes srazilo auto,
Jsi slunce na prázdné obloze bez mraků bez červánků bez duhy
Jsem jen parodií věrné lásky jsem jen touha tvá, jsem jen to co zbyde ze sedmikrásky, když ji někdo otrhá. Jsem jen vítr luk a polí,
Havraní křídla slyším v noci, ale to ne jen strach o půlnoci, když potom ráno zjistím, že to byl jen sen, bude mi smutno já vím ale přece jen, začná mi nový den a nový smutek,
Malý chlapec u moře sedí, dívá se na nekonečné vlny, též skály vodní tříští zahaleny, s hlavou v dlaních tam do dáli hledí. Čeká na tátu, až se z plavby vrátí,
Prsty od nugátu špiním krajky na záclonách, ubrusech tohle je nejsmutnější tango; vybledlá tapiserie
Plakat se mi chtělo. Sním? Bdím. Já vím... ...tvé tělo navždy odletělo...
Dělali ze mě hlupáka - až jsem se jím stal pak jsem jím byl nazýván ale to už mi bylo jedno... Pořád stejné ulice
Nekonečný konec - kolik blbostí a nesmyslů vše je propojeno chladem - vše bylo propojeno chladem skutečně prozřít je skutečně nemožné člověk přemýšlí, ale nehledá... Občas to vypadá, že někam směřují
Přistupuji k zrcadlu, kde mihl se stín, já zahlédla jsem jen divné stvoření, z jehož bledé tváře vystupoval splín. Po chvíli pochopila jsem, že tohle, to, co jde jako mrtvola či kostlivec,
Sedím tu sama, venku už tma padá. Obloha je černá jako inkoust, a já naivně hledám sebe sama. v té tmě vidět nic není,
Koukám se ti do očí, a mám pocit, že smutek se tam zračí. Koukám se ti do tváře, a mám pocit,
Předemnou ostrý nůž. Bodni už, bodni už! Čepel hladce broušená, v žáru ohně kalená. Ochutnej moji krev,
Napotřetí pochopil jsem, že zapírat tě svému srdci je bezcenné. Stalo se to po té, co jsi mi oznámila moji sebevraždu
Koukám na tebe a srdce mi krvácí. Dala bych ti modré z nebe, ona v temnotě se zrtácí. Naivně chci být s tebou,
Zasedla jsem do lavice školní a čekám na chvíli, kdy zvoní. Tak trochu bloumám ve svém světě, kráčím asi tři stopy nad zemí a sním, že pak půjdu ven a dlouze se proletím.
Má deprese mrzne v kapradinách, když mráz sedlá ručičky na hodinách, ve víně jed, umírat hned, dostat agónii na malinách,
Máma, táta ta kouzelná 2 slůvka co každý zná a ví kdo jsou pro mě 2 lidi, které pojí láska Láska co praská a končí jako vše co začíná.
Unesl jsem strachu tuny odešel jsem v černý svět rány bičem od fortuny nevrátím se nikdy zpět. Nevrátím se nikdy zpět
padá déšť na kamennou zeď ukrývající pokoj pln osamělých myšlenek
proplétám se notami... tvé mysli tak moc chtěla bych... být tvým houslovým klíčem místo dirigenta je už obsazené proplétám se notami... tvé mysli přepsat jejich znění... možné není
Opět vnikám do hodin postesků nehtama zdírám ze zdí prahnoucí bolest, co zmítá křečemi z odlesků do vteřin času v rafice stanoucí. V poklepech kovadlin na ostří silou
Do oprýskaných budov, kolem kterých denně chodím, šeptám své marné prosby a lidé zmáčení, nevrlí, lidé zpití a zamlklí,
roztřepené pocity mezi námi hmatatelné chvění našich dlaní pohledy chladné
Oděná jenom v černi tančíš ulicemi sama tvého tanečníka sťala dnes ráno gilotina
Opřený do židle, v cele svých pocitů, a srdce jak bachař hlídá, myšlenky za mříží, ať mysl plán nezkříží,
Když myslím si, ze nevidí mě žádný živý, k těm mrtvým promlouvám. A není žádných odpovědí, kterým naslouchám, jež by mne ranily.
Snad dnes je ten den kéž ocení se snaha vodou a mýdlem sedřu svou kůži obvážu krajkou smyslnou V troskách mé duše