sen patří k noci,zdá se mi cosi, přišlo to ze mně ,hlodá to ve mně.je to jak hrozná představa, která zastavit nejde ,už aby tu bylo ,zase modré nebe.někdy se mi to zdá znova, nemůžu ti to říct, to co je ve mně nemůžu .snýst
Tichý večer čeká déšť na hříšníky přijde trest. Na lavici sedí do prázdna teď hledí. Zločin nemá zločince
Já upadl jsem do letargie nekonečných cest bloudím tápu nevím já ztracen jsem v milionech hvězd a spalován tím nesmrtelným žárem jen směju se ubohosti všeho počínání opravdu opravdu je nutné konati jak konám opravdu si musím počínat tak bezradně
Když mi bylo osmnáct, myslel jsem, že jsem frája Víc chlapa jsem v sobě viděl, když jsem si zapálil kus žvára V ten den se spojily naše kroky A od té doby jsem spadl do nikotinový stoky Stala se mojí součástí
Proč to co milujeme je tak křehké ? Proč život je k nám někdy až příliš krutý ? Proč není to co se nám stává pořád hezké ? Proč pořád říkám si :Je to nutný ? Proč když vše máme si stále stěžujeme ?
Až jednou opustím tento svět, nechci se na dlouho vrátit zpět. Klidně budu Ďáblu sloužit na tisíce let, když mi splní sadu přání jen jeden set.. Žít ještě pár set let,
Já soudnost ztrácím a vykládám si karty, Já chlípně zvracím a vytrácím se z party, Do hanebných, odsouzených snů, prý k ráji, Z těch neposkvrněných sladkých dnů, vím že jsem v háji… …V černé stezce mých myšlenek, oddávám se Vám,
Píseň vyhrává a mísí se s pláčem, Už neprohrávám, nejsem již hráčem. A oni Smutně na mě hledí, nevnímám, ani se nešklebím, Jen ležím s kamennou tváří, jsem další mrtvý v černým kalendáři
Nastal čas odejít, proč mi nevěříš? Život jen v depresích, mé city zaplatíš? Nevíš, neznáš a ani to neumíš, budoucnost? Je můj na hrobě kříž
Na dně se cítím se zchátralým kvítím z hrobu svého, kde mám jméno? V útržcích jsem jen, rozprášen jak smetí co vzduchem letí A žádný o něj neprojeví zájem, padá mrtvým krajem, Kde nikdo nezavadí, nikdo ti nezávidí, Jsi jen prach si říkáš, a tak konáš, pichnou se bodáš,
Když hledím z vlaku, Jedoucího v čině z pekla pronikající. Když hledím z duše do vlaku, ode mě se vyprazdňující. Těším se na sebe,
Když jdu spát,tečou mi slzy a přemyšlím,že bych umřel brzy. Po chvilce zamyšlení, mě chytá takové chvění. Kdybych odešel z toho světa,
Mladá dívka spí svou ťichou píseň, v hrobě... když lásko... měla říkat tobě! Spí...
Západ slunce podpálil okenní tabulky, blíží se konec další popsané stránky, už zítra můžeme stvořit novou kdo ví, co na ní bude až si ji někdo pozítří přečte.
Skoč! Proč? To né? Zkřivené hnáty, do břicha vražené.
Dvě minuty tvého života, jsou jako dvě kapky v obrovském moři, kde čas je poutkem k odpuštění a minulost tam hoří. Co je pár minut..
studená žiletka sklouzla mi po ruce, jak jinak dostat ze sebe ty emoce? Tolik bolesti, citů a trápení, jak ventilovat ze sebe to utrpení? Zkoušet vše co možné je i není,
Jak upír žíznící, jako vlk vyjící! Každý sám na lovu, hledají osobu. Hledají osobu
Proč jsem tady já zavřenej No tak mě puste ven Ať vidím aspoň na chvíli Krásný bílý den Na nebi ho venku vidím
Život je černobílá duha, bílá za černou se schová. Mezi proužky bílých dní skví se temnota nevšední. Snad mám slzy v očích,
Nekoukejte na tu trosku, co se řítí ke konci. Sliby její jako z vosku, rychle mizí v růženci. Neposlouchejte tu trosku,
nejčistší forma ve službě bolesti duše je zmatená, snad touží po štěstí tvar tvých básní, dokonalý sen smutno však nad jejich obsahem neříkám že chápu, jasná lež
Přichází noc uspává vše živé odchází snít o lepších zítřcích tmu za tmou
Utíkám. Sám nevím kam. Bloudím dlouho každou noc, nežádám Vás o pomoc. Ve svých snech a představách
Až ruku v ruce s mužem, tím pravým, půjdete spolu světem, ať uplyne leden, září nebo květen, já stát budu tady a slza mi z oka skane. Přát jen si budu jediné -Buď šťastná!- Ať tak se stane!
Ve zlatých vláskách, z nichž po ránu je hnízdo ptačí, učeše je holka, co jí krájíc chleba k jídlu nestačí. Učeše se...
Chci tě mít u sebe, chci tě mít tady, proč je to těžké, proč to má vady? Nejsi tu a mě se večer stýzká, nejsi tu a mě srdce bolestí vříská. Nejsi tu, jsi tam někde v dáli,
v tichu a chladu slzy kanou po tváři tiše se k tobě kradu Krok za krokem jsem ti blíže děsíš se mého příchodu
Pod zamračenou oblohou, kde smogu je parta, sám, naplněn prázdnotou, nepadla mi karta. Jak rozbíjející se příboj o skaliska
Čistý list papíru, nepopsaná stránka, nová dýka na míru, přiostřená hranka. Ostří jak žiletka,