prší zas do tvých řas slzy smáčí jizvy po karabáči přijde dnes ?
Odraz v zrcadle pochybností.. mé pohyby plné cizosti.. jen odráží mé starosti, a nechává mne v marnosti.. odraz s mojí osobností..
Ve světle dohasínajícího dne koupe se už jen závan jasmínu a já prašnými střípky pastelů překrývám svou prázdnotu vzletní motýli stesku
v ruce parte za vojáka slovo na rtech nepřiláká další nádech
Sedím v pokoji,do okna hledím,koukám,jak kapky padají,moje slzy usychají...Fotky jsme viděla jen a nebyl to sen,na fotkách si byl s ní,zůstali i v mysli mí.Řekl jsi,že miluješ mě,že s jinou si nezačneš.Do očí si mi lhal,s jinou si začal.Nevěru sem Ti opustila,zase sem Tě na tvář
v rohu stojí silueta imitace člověčiny líně mnoho rukou skýtá má v ruce pásek kožený před ním židle, nad ní hák
Jen jednou jsme na světě a co po nás zůstane ? Jen vzpomínky a pláč ? Tak to ne,třeba za oknem květináč. Ten připomíná dobu,kdy jsme se sváděli,
Nad mojí hlavou nebezpečně nahlas šumí koruny stromů zpívajíce chmurné tóniny odsouzenců na smrt tklivě usedavé
Za svitu všech svící na zemi, jež protkávaly září sychravo podzimního večera, za tichostí smuteční piety, kde nejedna žena brečela a u rakve ležely če(s)tné květiny.
Déšt jsou slzičky nemocných... Déšt jsou slzičky bezradných... Slzičky tiše kanou s očí mých na ustaranou tvář...
Verše co plují krajinou Verše jak oblaka prachu nademnou Verše tak lehké jako je úsměv sám Psal jsem je pro tebe a když ted je pročítám A vzpomínám říkám si to byl krásný čas….
Proč smutek je silnější než já, proč mě vždy překoná? Vždyť já nejsem jediná... ...jediná co na tebe vzpomíná. Neuplyne vteřina, ani myšlenka jediná,
Zavržen, a se mnou i vleklý sten plísní zel vlhkých stěn jak podpaží lehkých žen. Zatlačen,
Stojím tiše - nevnímám na silnici, po které nic nejezdí oči své - nezavírám hledím na vstup tajemný. Byl jsem dlouho volán divným šumem
uvnitř cítím prázdnotu jenž rozpíná se vprostřed duše kdo by tady
z mlžného zoufalství slza čirá utekla z oka, nikdo ji neutírá plynule, pomalu stéká po tváři leskne se ale nezáří na bradu doplula
Propadla jsi se, už zase jsi se propadla, okamžikem, vteřinou. Rozbité okovy...
Nejkrutější ze všech lpění, je lpění na bolesti a utrpení Na vzpomínce, že tu cosi kdysi bylo možná jen smyšlené
Strom je lukostřelec a na vrcholu sil ukrývá svůj žal v jadřinci života ztrápené větve
zašpiněné nádobí ve dřezu nesplněných snů Golgotu kříž opět zdobí kvůli splínu umýt chci špínu
Když na světě není dosti radostí, já zkouším veselit se z maličkostí. Nedovolím očím, aby plakaly. Nepodřídím se přeci osudu, jakmile přijde a panovačně zavelí!
Křišťálové kapky slzy stékají tiše po tváři, dávajíc najevo, co je mrzí, že zde se už vášni nedaří. Křišťálové kapky slz
Bezradně sedím verše si skladám podivné pocity do nich vkládám O sobě,
Čas nezastavíš. Nit osudu kterou Moiry tak přepečlivě střeží před každým neměnná leží nebo ne snad ?
...exploze smutku v doprovodném aplaudu pukajících slovíček zaklíněných v hrudním koši ...poleptána směsí myšlenek, které nabídl dnešní den k produkci
Už rok se tam to lano houpá. Proč každý doufá? Že mám zapomenout? Já ale nechci! Chci si na tebe vždy vzpomenout
po obloze plují znavené duše všech zklamaných mužů a nešťastných žen žádají
Zpověď I. V mé mysli je jen tma tmoucí, jsem teď jako konev vroucí. Srdce jakoby na poplach buší,
kolem s kolem prohání se děti nespoutané časem zvoní zvonky křičí hlasy
zvoní za dveřmi nebo mně v uších když chceš, nevěř mi ale zvoní