Upletla jsem pramínek ze svých bolavých slz, cestu si vybíral sám, šel mým srdcem skrz… … myšlenky mlčky s ním.
otrávená mysl chlastem tyrkys ve sklovatých očích bloudí známě neznámým místem, v slzy proměněný smích agáve ti proudí v žilách
Jsem černou růží, slzami skrápěnou, komnatou třináctou navždy zamčenou… Jsem vyhaslá hvězda,
Kolik již přeslo jar a zim ? Kolikrát mráz mi spálil tvář ? Kolikrát již přešel noci stín ? Proč nespatřím již slunce zář ? Tak dny v mé cele stále plynou
stal se minulostí dříve než posnídal pro polívku z blbosti pomalu umíral strnulé oči
To Pámbu s Múzou zas strefili se do terče. Po předlouhé době smím psát zase verše. To Kdosi v mém nitru pravil nehlasně, že smím vzít zase tužku do ruky a psát básně. Tělo je nemocné, však duch zdravý,
déšť ze hřívy mlžných koní bolí čas, když bijí zvony. bolí čas, když bolest známá udeří vždy, když je sama lehce smutní, smutně lehcí
přestali jsme dýchat za mýtnou branou na křídlech ptáčat bolesti chřadnou z ghetta vyletět,
V místnosti je klid, ztichlá ulice pašuje Vivaldiho houslový vzlyk, rodící se v umném zápěstí a na vrcholu zmírající
Naše společné hnízdo lásky… … je, drahý, bez Tebe tak prázdné. zůstalo jenom smutné ticho… … mezi zdmi se slzami vázne. Všechno se ve mně tak tříští…
skrz naskrz tvými kroky protkaný lehký strach tíží tě vítr co křiví rovný krok
Mé oči, budí se s ranní rosou, s duší nahou a bosou, už jí začíná být zima. Má hlava ztěžkla myšlenkami, bolestnými milenkami,
Padá křídlo Už padá křídlo andělské, zavřené jsou brány nebeské a nebe pláče, pláče pro Tebe… Jeho slza skane Ti na Tvář,
mám život který nesnáším kopačky co nikdy neopráším vnitřní hlasy nevnímám dceru kterou nevídám ženskou na sex
Ahoj Tati... chci ti zase psát dopis od slz nečitelný který stejně nejde odeslat "do nebe to prostě nejde"
Já dříve spoléhal na jiné když jsem byl s tebou v pusté krajině a já doufám že víš že nemyslím na jiné než na tebe můj dech se tají já jsem nemyslel na jiné ani potají potají a mlčky já věřím tobě a kvůli tvé se ted obracím v hrobě o mém strachu ani nemluvě
Dnes smutek zas si sedl do sedla, a celého mne - řekl - osedlá. Tak po dnech smíchu následuje stesk, víš, lásko ? Přišlas jako blesk a jako blesk jsi tehdy odešla - ke všem čertům.
Jako had - Bez rukou se těžká břímě špatně táhne. Pevně stát? Nohy znavený. Každý snadno na zem spadne. Kolikrát
Ztotožňuji se s Třínohým Psem který kráčí podél cihlové zdi - osamocený a nemocen jsem nemají mě rádi - nikdo o mně nesní. Také se vidím v mladé dívce
Za horizontem bělavá koule horoucí zamítavé kroky k umírajícímu lidskému teplu vábí
Opět zase jako vždy, můj chlap pryč je. Kde? On ví... Mobil vyplý, pivo v krvi, jako vždy zas všechno mrví. Asi ho to hodně baví
koktejl připravený z hněvu s troškou bolesti přelitý vzpomínkou třepaný cizoložnou neřestí navrch špetku úzkosti
přátelům vzkázat bych chtěl že beze zbraní přicházím vzhůru dlaně teď obracím aby každý viděl že vzdávám se
Když mladý si jest, byl a jahodovou šťávu z deště pil tak to sis teprv žil pozval si risk na sklenku stále si byl s klukama venku
Oči mě zradily barvu svou ztratily. Slzami bolesti, sami se zalily. Jak ráda bych četla vaše básně,
Najednou tě neslyším cokoliv říkat, neslyším tě ani dýchat, necítím to jak vedle mě ležíš, necítím ani jak se mě pevně držíš. Nechci věřit že tu opravdu nejsi,
V Šedém městě - šedá tma šedý měsíc plápolá každý tvář svou k zemi kloní a malé dítě černé slzy roní. Je to k pláči - žádná víra
Promiňte králi můj že jsem byl jiný, píši vám z pokory, z pocitu viny Mysl je zrazená
Zastavme se lidičky na chvilku, z toho hektického způsobu žití a řekněme si na rovinu - proč sem píšeme. No? Proč? Zájímá mě názor ostatních? Ale no jasan, že jo.A chci já vlastně zpětnou vazbu?Na sto pro...
Ach, ta krása maloměsta a zápach pochcanýho nádraží s opilci bez předních zubů