V tom rozjitřeném nepokoji seděli jsme pod hvězdami s vírou, že čas duše zhojí, vždy spolu, vždy sami... Zmýlili jsme se v lidech,
V ruce sklenice, ve sklenici jed, lacinná skotská a rozpuštěný led. Hlava se motá a točí se svět, do bran zapomnění chystá se vjet. Padá do neznáma už přes 10 let,
Nikdy jsem nic neprožila, a vše, co nikdy nebylo zoufale volám zpět mám jen tisíce snů a nic víc...
Venku slunce svítí a ve vzduchu jde cítit rozkvetlé kvítí. Já sama doma sedím a ve smutku svém se brodím. V pokoji ze zoufalství stvořeném, žiji každý den a tím ubíjím svůj sen. Realita mě zžírá, má duše skomírá a srdce den za dnem umírá. Nechci tu být, nechci tu žít, možná bych
Šílná bolestí, kdo mě zachrání. šilená hruzou, šílená lidskou zrudností. silenost,to se mi vrtá do kostí.
slza, ukrytá, spadla do klína... slza, to je smutná vteřina...
Skrývám se v bolesti, plachá jak pták, ale chtělo by se mi letět do oblak... bolesti hluboká, jenž píšeš tato slova,
Na dlážděném chodníku hustou mlhou zalitém jede kdosi na vozíku v tomto čase nemilém. Kola hlučně sténají
Místnost plná vzpomínek, zdi tiché na mě křičí, zde zaseto na sto semínek, z nichž každé jinak klíčí. Postupně ke každému přilož tvář,
Snažím se nevnímat, to jak rychlé je umírat. Vždyt každým tlouknutím srdce,jsem stále blíž u konce a přítomný čas, ten vůbec žádný není,
Co dělat, když mladá holka ztratila lásku, znamená to, že život její už visí na vlásku? Co říci člověku, který druhého zranil, nechat ho klidně jít a koukat se za ním? Jak přežít i tu největší bolest a strach,
Motýlku můj prohnilý ztrácíš se mi v dlani. Jak tenký vánek cigaret odlétl jsi v dáli. . Nechytím tě já to vím já tě nechci ztratit, nech si svoji prohnilost a dovol mi se vrátit.
Řetízek stop se ztrácí v naději, rudé skvrny pod sněhem mizí. Dvě žluté oči neznají naději, dvoum očím štěstí je cizí. Šedivé tlapky zmokly do krve,
Stříbrošedý měsíc se líně usadil na kalné výpary drogových doupat a z úst mu ukapává svatouškovství které potajnu zve na vášnivé orgie francouzských polibků a laciného vína,
Že dal si mi, co jsem ztratila a teď mi to chceš zase vzít? Celé věky jsem se trápila, když ses rozhodl, že má odejít. Srdce mi žalem puká
Vrátila se. ta milenka odporná jenž přichází bez pozvání zpočátku vždy tak pokorná samota jméno její jest
zahodil jsem tě můj vrostlý obrázku. Naboso kapradím pouští se problouzníš do hrudního prázdna
Dej mi domov, moře a všechnu mou úctu si vezmi za úplatu Pradávné hieroglyfy posázené mám po těle
Už motýli tančí svůj tanec poslední za zvuků rozpadající se Země pomalé ševelení jejich křídel
Tarbík v mé hlavě své tunely si hloubí a vysmívá se krávě co právě oddává se trávě
Pořád jsem jen člověk plný snů a nadějí jehož cesta životem vede křivou kolejí. Když na to příjde
ANOTACE: Pocit beznaděje, ztráta všech sil, i když chvíle jsou krásné, milování krásnější, prostě je Ti stále moc ubližováno a to já nechcu :´o( ...řéká se, že na každého čeká láska... pak kde čeká na mě? Když nesmím ju mít teď... :´o( Prý nové poznání léčí rány. V kapkách stínů
ANOTACE: ...lákáš mne zpátky, našimi vrátky, děláš mi to tak moc těžké... nechcu, tak hrozně moc jsem nechtěla... ale... musela jsem jít... Každý den bez TEBE je šedý, jako stín, ten závoj smutku a slz, teď stane se mými šaty. Mlčky sama sedím a vnímám jenom plamen vonné svíčky,
Když voní tisíc lip a jeden malý sen jen břízou podepřen ti padá do dlaní. a smývá slzy z tváře
Jaksi se snažím raději nevidět, necítit a neslyšet. Totiž když připustím si tyhle přeci normální lidské věci, připadám si pak jako v kleci. Odevšad na mě jen útočí všelijaké nesmyslné kecy,
Bílé stěny, stíny na nich krajky záclon na okrajích a tma - stejně černá stejně studená Kde vlají větve do pozoru
jsem ničitel přirozeného spasitel srdce tvého krychloid světa kulatého pláčem navozuji smích učitel nepoučitelných
Ztratil jsem šperk nejcennější, náramek od mé nejmilejší. Její lásku mi připomínal, mou ruku něžně obepínal. Rád jsem si s ním pohrával,
je to bolest dobře známá být otrokem sebe sama. kolik bolu úsměv schová ve verších takřka (ne)umělých hledat krásu pocitu
Jsme jak loutkoví vojáčci, jdeme doleva, doprava, stojíme na místě, se zkušenostmi jak nováčci, nepoučení a mladí.. na zdech slza a kus plísně.