V dlaních tvých se chvěje kapička odkud se tam vzala tak maličká spadla z mého oka
A opět je tu, hluboké, černé, místo mého příletu. Nebojím se,
Promiň mi moje dítě, promiň mi synu. Promiň mi dítě, já cítím vinu. Se slzy topím se, topím se v lihu. Nebyl jsem bohužel ,tím mužem činu. Topím se sobecky, topím se v lihu.
Rána za ranou zasekávají se trefou přesnou přímo do srdce neuhýbáš
Jak je divná bez jediného pohybu, až moc strnulá zničená z denního stereotypu V očích se jí zračí smutek
Ve vzájemným pozůstatku lásky klepu se pod dekou plnou prázdnoty
Krásná a bílá, růže voňavá, teď zlehka uvadá, tak jak smutek zpívá. Okvětní plátky,
do zvuků dne padají kapky ze srdce ještě snad jde dívat se do slunce kapka za kapkou
Na zdraví moje múzo neopusť mě nechci zůstat sám s lůzou
Pamatuji si na něj na jeho šílený smutek který neustál díky němu teď tančím v jeho rozpadajícím se království na rozrhraní bláznovství
Půl dvanáctá odbila, prašivá matika skončila už je čas skládat zase básně o tom, jak je nám krásně
Zas dnes marný den, den kdy já přilepen, zas dnes slaný vzdor, den celý, jen a jen tele . Teď tu pro nic z ničeho
Spi a neotvírej oči na tenhle škaredej svět! Spi a nevymýšlej řeči, tak kamenný, tak zlý! Spi a přestaň přemýšlet,
Tělo psa - atypická tvář směje se všem - nechce svatozář je navždy sám - vyhnanec sfér je to on - mocný bulteriér. Na cestě životem s hranatou tváří
Tichá tmavá noc halí tento čas a já stojím zde jak učitel váš zas. Zmatený sám v sobě těžko človek hledá mocná slova básní, tak nezřetelná. Jsou slova která příběh sdělí,jsou slova která tvar ti dají ale jen tyto něco užitečného vypovědi. Poselství básní jdou vždy přímo,rozum je
Vzal mi tě stín (5krát) Poslední den co navždy rozdělil nás, byl nevšední,myslím byl lednový mráz. Vedle mě stál a ruce něžně mi hřál, najednou stín,černý se oběvil dál.
Zažila jsem velký krach a v duši mi roste strach jako velká řeka v dál. Ale kdo by o to stál? Ležím tady nehnutě.
Poslední kapka, do propasti spadla, poslední sekera, hlavu uťala. Nezbylo už nic,
Já vím,smutná mi sluší ale v duši vítr mám když v noci dívám se na hvězdy vidím tvé oči vůně ohně proniká mi do těla
Dny kdy sem tě viděl se na mě smát, jsou bohužel všechny zničeny. Tohle gesto nechal vítr vát, a jsou jen v mých snech viděny. Rudý měsíc na temné obloze svítí,
Snažím se tak rychle utéct a zase se vrátit aby mi v mezičase nepuklo srdce
Světlo klidu projasňující tvář, a tma upadající k lhostejnosti, nechávám za zády svou žalář, snad cestou z ní nabudu důstojnosti. Balancuji na dlouhém klíči,
Noc se vznesla v zapomnění jako černá dáma, ptáci svit do mraků vpletli, zdála se starodávná. "Otevři už oči svoje,
Za ranního úsvitu svíce stále žhnou z noci, jež dohasíná svou rozmarnou hrou... Úzkost svírá srdce
Kapky krve opadají s ničivým pocitem, každá vzpomínka nadále bolí, ale míň. Má nenávist opadá i stím nejvyšším citem, zavirám oči a vidím již jen bílou síň V tento moment padá temná opona,
Osamocená kapka, uprostřed pouště, dokonale svůdná, jen v Evině rouše. Na věky ztracená, v bolesti z osamění, slaný osud musela spolknout, to nikdo nezmění. Slunce pálí a supi létají,
Slunce zapadá v šarlatové světnici a ohněm pláče, dohasíná den před smrtí východem. Zpěv žab - nářek tvých zašlých let.
Opět sedím zde osamocen, padá zde rudý déšť na mou hlavu. Asi na světě žít nejsem mocen, jsem sám a vůbec nezapadám do davu. Má krev přestala po dlouhé době téct,
Ve své fantazii, snad už po tisící brouzdala jsem travou pod oblohou spící. Pod chodidly ostrá stébla
++++++++++++ V dálavách.. zní i teď mi tvůj hlas jak viola co do srdce vniká vstupuje po špičkách