Jako kradmá děvka umí se vtísnit do mozku, jak vražda beze svědka. Zabíjí pomalu,lstivě a zákeřně,
Bolest snad vypíšu lásku však budu střádat ve svém nitru pro tebe ukrývat. Verše mé upřímné jsou a stále mívají taje.
Spánky tepou tenzní bolestí s ústy vyschlými v kosmické neznámo se ublíženě pnou
Vím, že jsi tam, kde chceš být i když nejsi tady se mnou. Mé srdce tě nenechalo jít ty víš, že mi chybíš. Teď už vím, že to bylo v tobě
Hýčkám tvůj smutek pomalu upíjím z dlaní Hříčkám zvonečky
V malým skoro neviditelným proudu slz rozplývá se má
Ranní rosa uráčila se ...rozplynout, potřísněná krví... od ostrého trní, z červené růže krvelačnou ...rostlinou, co dravě se krmí...A jaguár vrní. Pronásledován prvotním problémem
Dívám se dívám, je to už řada let, na hromádce malé, ukrývá se dětský svět. Fotky vkládám do koláže,
Srdce rozervané láskou. Já zalepím si páskou. Zánět vůbec neřeším. Do náruče smrti běžím. Jen jedno slovo.
Každý den je jiný, i když se zdá stereotypní Ale když nastane ta chvíle, jediná sekunda, když přijde Sny se rozplynou,
Na hrotu ostří nože tančím k ránu v samotě nežně sevřených dlaní Prostřena v rozbouřené lože kontury rtů
Láhve se valí skrz mojí duši Úplně prázdne leží a tuší Že leží na dně vedle mé tváře Jsem stejně prázdný cítim se staře Slunce mi zničí můj vzdušný zámek
Chumelí se chumelí a sníh padá dolů. Sedím u okna s koukám vzhůru. Je to lepší než býti u televize, jelikož každá vločka má určité vize. Předhání se kdo dopadne dříve,
Sám již déle nemohu žít. Sám se topím ve svých snech. Sám již nevím co si počít. Sám a sám než dojde dech. Doufám však že jednou přijdeš,
působíš jako tritón co přechází do kvinty a od pradávna vytváříš v mém středním uchu znepokojivé vibrace
Tělo mé - "štronzo" - na židli bez hnutí, s duší na provázku, jak balónek s Heliem. Zmítána depresí sem a tam - provázek napnutý, záškuby úsilí uzavřít se před světem. Mé srdce na zámek, hrdost svou střežící,
je leden v lese v lukách nikdo si ani nevzpomene jen šípy smutku mého kmene
Umdlévající hranice v hloubi míst co já zvu svědomím Celoživotní pranice a mít co jíst a soustavný boj s okolím Neutuchající naděje a hrdinství je posledním slovem slovníku Jen papírové závěje a šílenství jsou zlatým tesáním v pomníku Láska byť natolik zdá se složitá je jednou ve
V objetí s polštářem ukusuju hodinám vteřinový ručičky Tikám. v šedomodrém čekání
Vítáš sníh, už je jako ty. Nad říčkou roste led. Rozbít ho nemáš sílu víš.?. Lítáš v nich -
Pohled na prázdnou sklenici je deprimující... horší je však pohled na lidi hladovějící.
Všechno bylo studeně žlutý když jsem se topila v moři svý hlavy
už dávno netáhnou nás ty bouře plné nadějí už dávno nejsme u plamínku vločky šťastné děti?
Ona je krásná, já tak ošklivý, proč osude, proč jsi mě tak potrestal. Za své hříchy,
Život zalitý pláčem pocity,co se skrývají. V pasti beznaděje oči,co za smutkem se dívají. V bolestech žal
Pršelo, ba ne, to já plakala, nahlas vzlykala, po dechu lapala. Hodiny se zastavily, místo slunce, objevily se mraky, ztratila jsem se, okolo zmatek, bez tebe já umírala strachy. Poklidný mír ustal, do života nám vkročila válka,
Další zimu usnul sám, nikoho neměl, už ani nehledal. Vprostřed louky jako král najevo nedával svůj smutek a žal... Všem ostatním záviděl smích.
Bolí mě slova psaná Tebou proč chceš být minulostí a né teď se mnou?
Mašle, sametová draze koupená ! nevinně leží na stolku Je tak krásná celou tu dobu se na mě usmívá
Je to jako parazit hodující štěstí nelze ho polapit dal bych mu pěstí žero ho a žere