Je jedno jakéhokoli je růže zbarvení. Když je darovaná od srdce je to jasné znamení. Je důkazem úcty, touhy, něhy. Nekonečné množtví lásky, co nemá žádné břehy. Růže má svou smyslnost, půvab, krásu.
Láskou k milé zmírám, mysl před světem uzavírám. Moře slz pro lásku prolévám a beznaděj tím hojně zalévám. Život bez lásky a radosti žiji
V těch dnech, kdy nemohu vidět oči tvé, nemohu otevřít ani ty své. Ve dnech, kdy nemohu vidět ústa tvá, to už prostě nejsem já. O dnech, co bych s tebou chtěl tak být,
Nevím vůbec proč mám psát, ale nevím taky nač se ptát. Ptát se chci hlavně sebe, jak nezaměřit se na tebe, jak spatřit věci, co mám rád,
Za dob dávných kdysi žil muž, co jen o své dívce snil. Když ráno vstal a otevřel oči, připadal si jak na kolotoči. Kolo lásky točilo se,
Jsem jen duše bez těla, co světem letí. Kdybys mě tehdy viděla. Měl jsem zamlžené hledí. Ted však vím, co chci.
Duše stíny bloudí srdce žalem blouzní Myslí si že lásku nalezlo a pak ze snu se probralo Zjistilo jaký svět je
myslím si myslíš si taky , o tom co tady je ,nevěřím nevěříš na zázraky ,už jenom na dotyk na trochu naděje, myslím si myslíš si taky , o tom co tady je , není už na co si hrát , stojíme dlouho u dveří , přišel čas zaklepat.
Hlava plná myšlenek. Na bedrech tíha noci. Klidný pouze navenek. Jen sám sobě ku pomoci. Oči plné touhy,
Každý chce mít někdy víc že je rub a né jen líc láska netrvá jen měsíc že polibků víc než tisíc tvá ústa promění v radost
Dnešek patří jenom tobě, máš ho celý před sebou, a neškleb se na mě v době, kdy s růží stojím před tebou. Tak přeji ze srdce svého,
Dnes v noci zdál se mi krásný sen byl jasný jako je jasný dnešní den Byly jsme v něm já a ty spolu tak šťastní neznaje samoty Seděli jsme v trávě
Do náruče jsem se Ti schoulela, Tvé rty na svých cítila, poslouchala jak říkáš ,,mám Tě rád", avšak vyčkávala, kdy nabere to rychlý spád. Dlouho čekat jsem nemusela,
Já měl jsem tě ze všech holek nejvíc rád ale pro tebe byl jsem jen a pouze kamarád všechno bych ti býval dal ale od tebe jsem jen ránu dostal Teď realitu krutou jsem proklel
Něco málo chtěl bych znát o dívce s níž bych chtěl hrát hru života, která nekončí jedině až smrt ji ukončí. Vím, že nemám soudit jen zevnějšek
Sedím tu a nemám klid, však abych splnil jeden slib, a abych pokoj v duši měl já popíšu teď co jsem chtěl. To ještě bylo za dob dávných,
Slzy kanou po tváři, sleduj, jak se na to zatváří. Pozvedne obočí, ohrne ret. Nebreč. Zvedne se hned. Neutře slzu, neutěší.
Neznámá hudba, do ucha vklouzla, stvořena potulným umělcem, líc její s pomocí kouzla, zalita stydlivým rumělcem. Víla naslouchá tónům,
Sladká jsi, nádherná a milá. Elektrický výboj, jiskru v očích máš. Rozverná, zábavná, zkrátka skvělá. Určitě to víš, určitě to vnímáš. Nádherná jako měsíční třpyt.
Víš o čem sním, když v noci uléhám, když svoje trable, smutky odkládám? Sním o princi s kšticí tmavou statným tělem, krásnou hlavou. Do tváře nevidím, nezkoumám ji,
Poezie lásky, jak úsměv zlatovlásky, pírka labutě, poznání citu příchutě. Horský potok,
Když se naše pohledy setkaly poprvé, byl horký letní den. To setkání nebylo náhodné a já přála si poznat Tě jen. Když jsme si pod hvězdami první polibek dali, tělo se mi vzrušením rozechvělo,
Byl to krásný sen, já s tebou cítil se jak v nebi. Pár řádků stačilo jen a co bylo náhle není. Vzpomínám na každý den,
Láska je krásná i ošklivá, Příjemnaá i bolavá, Tajemná i jasná, Přesvědčující i nejistá, Láska s náma mává,
Nech políbit se na víčka, budu Tvá písnička,co rád si zpíváš. Nech políbit se na spánky, budu Tvá pohádka,co není z čítanky. Nech políbit se na tváře,
Závidím vánku,co čechrá Ti vlasy, závidím dešti,co zkrápí Tvé řasy. Závidím slunci,co hladí Tě po tváři, závist svou posílám peřině,polštáři... co každou noc k sobě Tě přivinou.
Nevím proč, ale hlavu mám jako jeden kolotoč. Chtěla jsem se zeptat, jestli náhodou nevíš, proč mi najednou tak děsně chybíš. Nevyznám se sama v sobě, a proto teď píšu tobě. Proč všechny krásné chvíle s tebou jsou tak rychle pryč a proč slzy se mi z očí derou, když vidím, jak odc
Někdy mi připadají dny tak dlouhé, tak smutné a věčné v tomhle světě. Skoro žádný význam život nemá, láska pomalu vymírá a lidská srdce, tak chladná a prázdná..
Jsem jako lod a Ty muj prístav, kam ráda se vracím. Jako roztržitý profesor své myšlenky kolem ztrácím. Jsem jako váza a Ty kvetiny,
Za plastovými sklíčky červených brejliček, za ledovým ostřím ohnutých berliček, stojí a štěká - psíček na klíček, na jazyku peříčka zlatíček obmotá Tebe jimi,