Náš evropský bobr není žádný obr. Ocásek má placatý, do vody s ním tříská, vesele si píská.
Pomněnka malinká vykvetla v trávě a ranní rosa ji zdobí. V ranním slunci se na ni kapičky vody jak diamant
- jsme dvě duše nad ledem a ohněm v neporušení tvoříme celek padáme i vstáváme spolu jsme lesní požár i hluboké moře
- na víku své rakve utřel prach pochopil- ten chlap v zrcadle měl cizí tvář ozvěna z ticha je nášlapná mina
Srdíčko tluče a duše se snaží odrazit o dna. Hrud je však úzkostí stažená. Zavřeš oči a sníš o rozkvetlých vlčích mákách na polích.
Kam se má duše dostala všude jen tma.Ani hvězda zářivá a žádný sluneční jas. Kde je ptačí zpěv a vuně květin. Jen okolo mě samá tma až srdce bolí.
krajina masina pláň rovná široká od průzoru k obzoru ó jaká krása svíjejí se
- PŘIVOLÁVÁM TĚ - zpět v čase vanu prastarými bezejmennými jsem větrem ve tvých vlasech
Jsi starý, každý chlup o tom vypovídá. Jsi mladý, každou myšlenkou kterou tvoříš. Jsi pubescent, co vzpírá se řádu světa, kterému se to nehodí. Jsi kočovník, co žene stádo přes hory i údolí. Na konec, tam kde končí tvoje věta a už nic nebolí..
- jdu ve stopách které tu někdo zanechal jen vítr točí se v korunách - v tomhle lese je tak málo ptačího zpěvu proč musím nacházet jen mrtvé
Borovice jedle smrky A na dosah tvojí ruky Kapři s vodou v kádi Před smrtí co nedovádí Jehličí a také jmelí
Mezi stromy do hamaky Složím dneska svojí hlavu Nad kterou se honí mraky Mezi sebou v bílém hávu Na blankytném pozadí
Noci zrána chladné Tvoje kroky ladné Ke studánce s tůní Opředené vůní Lesa
V Řáholeckém lese Jeskyní se nese Pohoda a také klid Uvnitř Rumcajs k tomu Manka
Slunce se k zemi sklání Uprostřed lesních vůní Přichází ústa laní Uhasit žízeň k tůni A pak
Ohýbá slova uprostřed věty Tak jak to dělá i vítr s květy Co ráno platilo večer už ne Na sliby zapomněl u konce dne Ohýbá slova uprostřed věty
Na trávě si hoví Svědci Jehovovi Když chceš k nim tak běž V rukou mají věž Strážní také Probuďte se
Oba spolu pod jabloní Přestože je jenom planou Květy s plody krásně voní Jejich city k sobě planou Oba spolu pod jabloní
. ...čas s časem a zem se řítí nebe rozlet a oko ptačí mozaika skládaná jako origami láska ve všem a to by mělo stačit
- modrá obloha vodopád zelená příroda chata civilizaci vzdálená
Jaro v explozi štěstí den v ohňostroji barev a vůní růžové květy třešní ve vzduchu jako med jemně voní zpomaluji svůj krok
Čas načal další století, ukousl si z něj celou čtvrtku. Ty nemáš ani ponětí jak je malému škvrněti, které nemá co do žaludku.
Jak písek v hodinách Jak opar nad lesem Mizí v nás dobrota Již se moc nesnesem Cítíš se obětí
Ohně nehoří. Teplo domova se vytrácí... Jen jiskry a svár, co nemají tvar. Hadí písně co stahují nás z kůže, které nosíme od dávnověku. Znavené tváře otroků a mnoho otrávených řek a potoků.
Koberec sněhu poprášil lesy toulám se bezcílně krajinou ticha Kdo jsem? Jako stín v korunách visí místo odpovědi jen tiše dýchám koruny stromů znají tajemství
Chtěl bych se dívat Na plavení hříbat To při rozbřesku Kdy Mláďata koní
Kytek fůra jako máku Daleko je do soumraku Při společných toulkách Po rozkvetlých loukách Kopretiny chrpy zvonky
Déšť všechny stopy smyje. Prší... Anebo možná už spíše lije! Prší... Kapky, co rozbíjejí se o zem.
Vždycky sem byla tak trochu jiná Kopretina více snivá kopretina to je radost
moje kamarádka v žertu říká, že mě vychovali jeleni. našli mě někde v lese (šla jsem tam hledat bludný kořeny a jahody)