Proč si připadám naprosto sám v tomto divném světě, Tok svých myšlenek nedokážu vyjádřit v jedné větě, Touláš se po světě sám jako zraněný rytíř, S pocitem a domněnkou, že snad poslední dech chytíš, lásku a polibky druhých dennodenně vidíš,
Noc, ten černý závoj dne, noc, černější než ebenové dřevo je. Noc, šedá, cínová, jindy barvy medu, noc, jejíž zázraky však popsat nedovedu. Noc, ta co Tě jemně pohladí,
Vždy když ráno vstáváš Tak od sebe očekáváš Že dnes to vydržíš A nepřítele svého porazíš… Už ráno tě budí
Zkoumám Tvé modré oči a propadám se Že sem se zamiloval, nedivím se Když se do nich potopím, jako do nejhlubších řek Dokážu cítit to, co bych nikdy neřek Chvíli plavu a najednou se vznáším
Slunce stále a stále hoří, temnota se do ohně noří. Mezi tím kus opodál, měsíc v ledu zamrzal. Hvězdy zde a hvězdy tam,
Svůj život jsi nezačal jak jsi chtěl Na vlastní já jsi všechny svoje chyby sváděl Přestal jsi důvěřovat sám sobě Nebavil tě život chtěl jsi skončit v temném hrobě Když přišel tvůj čas a mohl´s vše říct
Jak horská bystřina v počátku bytí začíná život každého z nás z temnoty náhle slunce nám svítí čeká nás spoustu nevšedních krás Malá říčka co v horách skotačí
Všechny mé sny se teď hroutí Já takhle nechtěl žít Cesta životem se kroutí Já ji chtěl rovnou mít Já chuť do života nemám
Prší, a ty se jen díváš, jak kapky stékají po okně. Přemýšlíš a s každou kapkou,
Chtěla bych být rybou a jen tak plavat. Chtěla bych být ptákem a jen tak létat. Chtěla bych být šelmou a jen tak lovit. Chtěla bych být plevelem a jen tak růst. Chtěla bych být broukem a roztahovat krovky.
Sbírej své síly, namiř je k cíli. Dopředu postupuj, vítězství prorokuj. Zajatce nebrat,
Říjen Modrošedý den Mizí na obzoru Sním denní sen A mám se na pozoru
Znáš ten pocit Stojíš sám na rozcestí Ruce se klepou Hlava zapálená činností Tvé myšlenky
…Co mě naučil tento svět? Jen bezmezně ho nenávidět Co mi ukázalo toto lidstvo Že tu pro mě není místo Čím mě vláčel tento život
V proudu času stojím bdící růžové brýle prachem zastřené tolik slov teď chtěl bych říci jen pár vět pro duše ztracené Nevím jak dlouho budu tu stát
Probouzím se a stejné ráno Stejný den, stejný řád, stejná činnost na mě čeká Všechno přesně už je dáno ………Každé změny se lekám Nechci už žít
Omítka je už pryč, děravá střecha satelit má Který dvacet programů z celého světa snímá Všechny je nestihne a rozumí jenom třem Zbytečnost to ví, že na to má ukáže všem Zapnout…se těšíš
Náraz, vědomí jsem ztratil Na lůžku jsem se probudil Podruhé jste se narodil Úlomky vět v hlavě zní Doktor mi všechno vysvětlil
Život to je naše cesta, někdy laská, někdy trestá. Dost široká býti může, občas to úzkostí klouže. Někdy stoupá nahoru,
Zjevím ti budoucnost, chceš znát svůj osud? Dozvíš se mnohem víc, než znal jsi dosud. Jedno však na mysli vždycky své měj:
Divný pocit duši svírá. Nevolnost pláče studený pot. Brána úlevy se neotvírá. Slabá chvíle nepřišla vhod. V klid mého bytí vkradl se strach.
Má hůl nad tímto světem…je již zlomená Dostal mě až…na kolena Má víra v lepší zítřek…vyčerpaná Má vůle pokračovat…dosáhla dna Opět na rozcestí…stojím já sám
Ležím si na zemi, nemohouce se hnout Dech včerejška má jakousi clonu Na vlnách prázdných lahví nedá se plout Tak jak je možné, že v ní tonu Slunce si vystoupalo až nad Černou věž
Třicátého února o šesté adventní neděli, bráno ode dne kdy jste již nežili, na louce plné růžových kartáčků, pod klenbou paláce z vyfouklých obláčků, před žárem zastíněn křídlem můry,
Horí svieca pri malom pomníku, pri ňom žena uronená v pokľaku, ticho rozjíma nad strátou bolestnou, spomína myšlienkami hlavou ustaranou. Slzy potláča,lebo sa vzdať nechce,
Vzduchem se line Vůně mandlová Zdejšího dortu Jenž je šlágrem v kavárně Slavie A jak čas plyne
Jsem malý člověk v obřím světě. Tečka, jenž skáče za větou. Jsem poslední jiskrou na kometě. Za mnou již růže nekvetou. Znaven svou poutí bez významu.
Čemu se říka krasa tomu jak se říká nikdo newi jak to klesa krasa se jen tak nedá Krásná Růže kvete
Jsem k smrti unaven Ta únava se vrší Kdosi řekl a ven I když venku prší Jdu sychravým ránem
Když vyjde na nebi Slunce A jeho paprsky posvítí do mé tváře Přemýšlím Proč nemohu být stále dítětem Kterému se všechno odpustí