Lukáš Komers B. Život je jako silnice, má dlouhé i krátké úseky, někdy je vzorně upravená, někdy má veliké průseky. Někdy se vlní v údolí, kolem potůčku nechá se vést, jindy však do tunelu schová se a nechá se do pastí svézt.
V Tobě umíráme, i na svět se rodíme, slzy roníme, když se v potocích, po hrdla brodíme.
Smrt je přímou spojnicí na cestě mezi světy, kde tryskem mezi květy, míháš stíny bloudící. Najednou se vzpomínky,
Proč se lidi přetvařují, co z toho mají? Vždyť problémy se i jinak řešit dají. Proč se schovávat za hezký obraz, když pak zlý je v zrcadlech odraz? Proč se někoho nebo něčeho bát,
V mtvolném tichu, křičím, v rozmarném slibu, brečím, V horkém létu, zimnici mám, V ledové zimě, se svlékám, Na pokraji života, se směji,
Co je údělem našeho života? Neustálé podlézání a předstíraná ochota? Kam zmizela láska, přátelství a cit, proč člověka nebaví na tom světě být? Proč přítel příteli vrazí kudlu do zad a zlomeniny srdce nedají se smazat? O čem povídaj si kočky a kam vrány chodí spát, proč člověk má
Život je cirkus, život je divadelní jeviště přátelé jako herci přicházejí a pomíjivé náhody, jak rozmanité letiště našim jevištěm procházejí.
Přemýšlel jsi proč mi tak září oči. Hlupáčku? Odraz té žárovky v mých očích. Proto mají tu jiskru,ikdyž tvrdíš, že jiskří i vedne.
Chtělo semi psát o hnusoté a absurditě světa. O pýše,marnosti,,zlobě. Chtěl jsem zase křičet,jak jsme nepochopení a odstrčení. jenže mi to nejde..
Jako soli, je třeba alkoholu v krvi. Však drž se starého pravidla, nepij sám, neb zblázníš se dojista!
Jak zraněná laňka, Jak uvadlý květ, Jak rozpytá kaňka, Chci se vrátit zpět. Jako déšť na poušti,
Je to tak a já to vím, každý máme svůj cíl. Evženka si vybrala, alkoholu propadla. Evža to je kurýr velký,
co stane se v příštím okamžiku za hranou vteřiny další kde myšlenky hynou v otazníku kde být kamenem bylo by snažší to možná napsáno je v záři hvězd
Časy, které byly už se nevrátí. Sen, který jsme žili, snadno se ztratí. Rádi vzpomínáme,
Rušné město, přesto noc, čas marných volání o pomoc. Usínající město, však lampy svítí, nevidím hvězdy,ba ani kvítí. Všechno se schovává pod hrou stínů,
Život si vzít či smrti se bránit, zlámat si kosti či srdce své chránit, bojovat o lásku či naději ztratit, za pravdu i lež draze platit? Vnitřní štěstí či smuteční síla,
Čekám jenom na ten den, kdy bude mír a klid. Vím, že je to naivní sen, kdyby měl světový mír být! Přestalo by se válčiti,
Jak těžký kámen samota tíží A ty jen doufáš, že se konec blíží To bezedné prázdno v duši Kdo by to byl tušil? Ta jiskra v očích
Pravda je vzácná věc, po které každý touží. Lež však přednější je všem, srdce se souží. Pravda někdy bolí,
v záři luny jsi bledou pomněnkou vědomí tvé se nechalo zlákat raněna na duši pouhou svou myšlenkou jsi beznaděj v přítmí, já slyším tě plakat hledáš důvod v záplavě otazníků
Nejdřív přijde školka, škola pak pivo, vodka žádná cola! Nastane sblížení a nastanou nekalosti! Puberta plná průšvihů a nedochvilnosti! Navštíví tě i smůla, vyhazov a trápení,
Ze vzpomínek povstal čas,ten starý poustevník žijící v nás který se živí našimi životy a přivlastnuje si naše dny-pomalu.Slzy tekou v tepu srdce,pokaždé když přestane být zas jen čas a vzpomínky dokáží vzkřísit jak živá voda.V našich srdcích dožadují se opětovného vzkříšení aby m
Objevil jsem cestu,cestu do neznáma,kam všichni jdeme?dopředu?nazpátek?do sebe?.Chodíme jak stádo ovcí,stále v kruhu,dokola,hledáme mezeru kudy ven,ven ze sebe,ven ze světa.Hrajeme si se svíčkou života,to už nemá smysl žít?upadáme do otevřené tlamy,slyším krysařovu píštalu hrát.J
Bolest je tichá jako padající sníh, šíří se tělem, vidět je jen na očích. Slza za slzou pomalu kane, srdce se začíná bát,
V zašedlých závějích prachu z dob monarchie hledám, co padlo a přece v lidech stále žije, jsou to hromady strachu.
Do mdlob jak ve snách upadám, děsí mne světlo i temnota, děsím se smrti i života, další noční můra je má jistota. Jistota, hloupé to slovo,
1.Stojím tak blízko, často si říkám,co mi brání, co mě od tebe dělí.? 2. Nechci,abys věděl,že tě sleduji
Noc se o mě postará když se ocitnu v její náruči Balvany energie valící se z mist které ve dne spí Ulice plné sexu
Když noc se změní v dav mé srdce bije tak hlasitě V anonymitě světel narážím na zoufalý břeh těl vyplavených moderní nocí
K mé verbální nelibosti, kropím vodku bez milosti. A při druhé láhvi, hnedka při přípitku, neřekl jsem slovo