Byli jste spolu, bylo vám krásně, až tvojí slečně začal jiný psát básně. Co že to chtěla, proč to udělala? prý si s ním ráda povídala. Chtěla po tobě výlet do Francie,
Byla to tak krásná rodinná idyla, svou nevěru manželka dlouho kryla. Jak dlouhý čas žil jsi v mámení? Že v manželce láska k tobě pramení? Poslední dobou byl to jen klam,
Již je to dlouho lásko moje, co naposled jsem tě zahlédl, odkopla jsi mě jako kupu hnoje, avšak já do duše jsem ti nahlédl. Celou tu dobu měla jsi strach,
Znát někoho a vědět všechno o něm, identifikovat ho a poznat ho honem. Mít ho rád a to velice, vědět to co má rád nejvíce. Vědět co řekne ještě než to řekne,
Srdce šumí sladké chvění nitro drží touhy tón lásky struny nesou znění jako zvučný, silný zvon. .....
Zkouším zakrýt emoce, přežít všechny nemoce. Hledám zapomění! Cit se však nemění! Zkouším nenávidět tě!
Ptám se tě co? Co se ti stalo? Já tuším to zcela, poznalas vela. Našla jsi lásku,
Chci ze sešitů vyrvat stránky, vyzkoušet si nožů hranky, roztrhat všechno kolem sebe, vykřičet to do nebe. Vybrečet tu slzí moře,
Slyším jak na mě zavoláš, slyším jak se mě vyptáváš: "Čau,ahoj jak se máš?" Odpovím:"dobře, moha bych se mít, ale líp, vedle tebe dýchat,žít a být."
Chystám se mu říct, jak mi je. Myšlenky mu číst ve mě láska asi je. Hledám ji i v tobě
Nejtežší je vzdát se lásky. Až odejde vesele ji zamávat. S vtipem uzavírat provokativní sázky a naivně se citům oddávat. Věřit: že, jednou, možná, snad.
Když je člověk nejsmutnější, tak píše nejkrásnější básně. O tom jak byl nejzamilovanější a ironickou realitu neviděl tak jasně. Báseň o tom, jak nosil růžové brýle,
,,...jaký to byl úchvatný večer v přítmí svíček když viděla jsem slzu na okraji Tvých víček Dnes už se mi nelíbí
Všechno se mi zpětně vrací, pojem času ve vzduchu se ztrácí, všichni mi dávají pomocnou ruku, já se jen ztrácím ve vnitřním hluku. Nechci pomoc, chci jen oporu,
Tak hlučně jak padající sníh jsi se vytratila ve mě byl probuzen falešný smích víru v lásku jsi odvrátila. Teď krotká jak smečka vlčí
Ač nejsem žádná osobnost a už vůbec né básník přesto báseň ti píšu jen tak pro radost jsi pro mne jako princezna
Jednou mě láska překvapila, ale ta chvíle mě v paměti neutkvěla! Jednou mě láska napadla a já tu příležitost popadla! Jednou mě láska oklamala,
Má láska k tobě ta je jak z románu kde láska a cit maj hlavní roli touhu ve mě budíš a to už hned po ránu
Jsi můj Ďábel, jsi můj chtíč. Dostal si od mého srdce klíč. Nespjechej s tím abys ho odemknul a dokořán otevřel. Panty skřípou,
Kolo se točí, ubíhá čas, vidím tvoje oči a slyším tvůj hlas. Cítím vločky,
Proč jen jsem tě neobjala, když jsem šanci měla, proč pusu jsem ti nedala, když příležitost se tu skvěla. Pročpak jsem se neomluvila,
Mám tě ráda jako sůl do moře, miluju tě moc!! Mám tě ráda jako šepot na hoře, měsíc, hvězdy, noc. Mám tě ráda jako záři z nebe!
Když láska končívá, srdce nás bolívá. Radost nás opouští, naděje jak v poušti. Emoce vylézají ven,
Nechci ti vyznávat lásku! Nevybral sis žádnou krásku, i když tě nesmírně miluje, při dotycích ji oheň spaluje a po polibcích touží celý den
Je to Jack... Ne je to on, ten největší šampión.. To on mé srdce vzal, z mé hrudi ho vyrval.
S čtyřmi kamarádkami do kina, však čípak je to vina, jdu s kamarádkou a dvěma kluky, jeden z nich je on, v hlavě mám hluky. Mám být sama sebou,
Já šťastná to osoba jsem, má láska není jen z knížky. Každý je z mé nálady otřesen. Má radost nabyla nepopsatelné výšky.
S tebou jsem všechno, bez tebe jsem nic, celou dobu snažil jsem se být s tebou víc, když si mi nepsala, citil jsem se tak sám, ted už nemám nic, nad chybami přemýšlím a nadavám, jsem jen troska, která truchlí nad velkou ztrátou,
Každou dlouhou chvíli, když sem bez tebe, jako anděl připadáš mi, a tak snažně koukám na nebe, tvé oči, tvé rty, tvé tělo je to jako sen, chci ho mít, tak mě do něj za sebou prosím vem, Snažně toužím být jen s tebou,
Zas se to vrací, nemůžu spát, asi se v tom ztrácím, nevím, co mám brát. Pocity nemaj stání,