S Opelem GT do Sovětského svazu
aneb
cestování za totality
Indianfour
Věnování
Tuto knihu chci věnovat k 80. narozeninám svému otci, bez jehož snahy a pochopení bych nemohl odjet, tato kniha by nemohla vzniknout a vlastně ani já...
Předmluva
I když nejsem žádný velký cestovatel a vypravěč už vůbec ne a nejraději mám cestu do ložnice s dobrým jídlem a zapnutou televizí, rád bych se s vámi o nějaké zážitky z mé cesty po Sovětském Svazu podělil.
Úmysl napsat tuto knihu mě v hlavě leží už řadu let, vlastně už od uskutečnění cesty v roce 1977. Až v poslední době jsem si však začal uvědomovat, že sebou musím, jak se říká hodit, dokud si ještě alespoň něco pamatuji. A tak jsem se odhodlal a začal psát, abych zjistil, že si už nepamatuji skoro nic. Přijměte tedy prosím toto vyprávění s pochopením a tolerancí
Děkuji Autor
1. kapitola Pojedeme
Psal se rok 1977, byl jsem vedoucím prodejny drogerie a právě několik dní ženatý. Na to, že byl červenec, řádila venku až nepříjemná zima, takže mě ani nevadilo stále vysvětlovat upachtěným zákazníkům, proč nemáme některé druhy zboží, kterým se odborně říkalo nedostatkové a na které se zákazníci nepřetržitě dotazovali. Ono totiž sehnat právě v této době toaletní papír, vložky nebo ubrousky, se rovnalo hotovému zázraku. Ale co naplat, když naše socialistické hospodářství nedokázalo vyrobit dostatek toaletního papíru a také poptávka lidí po něm, byla pravděpodobně velmi nečekaná. Dokonce mě nevadilo ani to, že mám celodenní směnu místo své zástupkyně Věry, která si dnes vzala dovolenou, a tudíž budu v práci až do 19 hodin. Stejně bude ještě dlouho venku světlo a navíc jsem žádné zvláštní plány na dnešní den neměl. Při těchto myšlenkách jsem vyšel na rampu, kam nám jednou týdně přiváželi zboží, abych se pokochal pohledem na rozdeštěnou oblohu a zároveň si překontroloval, zdali mě neprší na mého červeného miláčka. Tím byl krásný, zcela nově nastříkaný Opel GT z roku 1970, jehož jsem si za těžce ušetřené peníze koupil v dost zuboženém stavu od jednoho známého z Nýřan. S kamarádem karosářem Vencou jsme museli pak vyspravit všechny blatníky, nadkolí, podlahu a oba prahy. S přední nápravou a brzdami mě pomáhal pak kamarád Franta. S brzdami byl celkem problém, protože brzdové destičky, které měl Opel na přední nápravě, se u nás, ani v sousedních socialistických zemích koupit nedaly. Výjimkou bylo Maďarsko, kam jsem se několikrát snažil zatelefonovat, ale nakonec se nedokázal domluvit ani německy, natož maďarsky. Po opravách následovalo nové přelakování onou krásnou červenou barvou. Opel vypadal opravdu skvostně, zvláště když se na něm třpytily kapičky dopadajícího deště. Stál jsem a rozjímal, jak se už těším, až spolu večer vyrazíme k domovu a napadlo mě, že bychom se mohli zastavit u Franty a někam vyrazit, nebo ještě nějaké drobnosti na autě udělat. Franta byl můj nejlepší kamarád a zároveň člověk, který uměl a znal prakticky všechno. Navíc se dokázal i šikovně proplétat kroutícími se uličkami tehdejšího socialismu. Měl také velmi zajímavé obchodní nápady, jak se třeba potvrdilo při naší nedávné schůzce, kdy Franta prohlásil: „Jedeme do Polska vyměnit peníze, tam dávají za jednu korunu 4 zloté, což je 25 haléřů a banka nám zaplatí za jeden zlotý 48 haléřů, což je téměř dvojnásobek. Jako obvykle jsem mu na jeho nápad skočil. Půjčil jsem si tedy od známého nějakou hotovost a vyjeli s Frantovou chloubou - dvouválcovým vozem Citroen 2 CV o obsahu motoru 430 kubických centimetrů, obchodovat do Polska. České koruny jsme pečlivě ukryli do skulinky vedle baterie pod přední kapotu. Když jsme po několika hodinách dorazili do Krakowa, byli jsme opravdu ihned středem pozornosti, nejen kvůli tomu, že jsme byli cizinci, ale naší Kačenu v Polsku ještě asi nikdy neviděli. Okamžitě se kolem nás začali houfovat Poláci, s dotazy jestli máme koruny. Samotného mě velmi překvapilo, jak velký zájem o naši tvrdou měnu byl a jaké měl Franta před odjezdem přesné informace.
Poláci byli velmi obezřetní, neustále se rozhlíželi, zda je někdo při jejich dotazech nesleduje, vždy nasedli k nám do auta a zavedli nás do nějaké postraní uličky a tak jsme postupně směnili všechny naše koruny za Zloté, v poměru jedna ku tři celá osm. Franta prohlásil: „Tak máme vyděláno a jdeme ještě koupit dva kartony cigaret Marlboro, které jsou tady, oproti Československu za polovic.“ V podvečer jsme pak sice unavení, ale šťastní z vydařeného obchodu, vyrazili k domovu s plným pytlem srolovaných polských bankovek.
V tom mě z mého rozjímání vyrušil telefon, jehož zvonění probleskovalo otevřenými dveřmi zadního vchodu prodejny až na rampu. Ještě jsem přejel pohledem nablýskaného miláčka a vyběhl, abych stačil telefon ve své kanceláři zvednout. Byla to moje manželka Alena. Ptala se jak se mám a jestli na ní myslím?. „Myslím nepřetržitě,“ opáčil jsem: „ A jak se máš ty?“
„No víš, chtěla jsem se Tě něco zeptat? Jestli bychom nemohli jet někam třeba na dovolenou, jak bývá v létě obvyklé, ale třeba také po svatbě zvykem?“ Zalapal jsem po dechu, jak mě to vyděsilo, protože jsem si dovedl živě představit, jaké to bude, shánět v polovině července dovolenou, zvlášť, když téměř všechny mé peníze stály venku před rampou.
„Musí to být?“ zeptal jsem se. „Musí, tady je ošklivě a já bych někam chtěla jet. Nedělal jsi to své auto přece jen tak pro okrasu?“ „ No nedělal a kam bys tedy chtěla jet?“ „ K moři“ zněla lakonická odpověď. Se slovy „Jo tak to mám radost“ jsem zavěsil sluchátko.
„Jenže člověk se žení maximálně tak osmtkrát za život, takže prostě na dovolenou se pojede a basta“. Šel jsem zkontrolovat hustotu zákazníků v prodejně a uspokojen jejich malým množstvím, které dvě prodavačky se mnou na směně hladce zvládnou jsem zůstal v kanceláři a sáhl po telefonním seznamu.
Shánět dovolenou v polovině července roku 1977 opravdu nebylo jednoduché, přesněji řečeno to bylo přímo nemožné. Postupně jsem začal obtelefonovávat Čedok, CKM, Družstevní a jiné cestovní kanceláře, ale všechny zájezdy byly překvapivě beznadějně vyprodané už od května. Zkoušel jsem ubytování v Maďarsku u Balatonu, ve východním Německu na Rujáně, ale stále marně. Asi při dvanáctém telefoním rozhovoru, mimochodem s velmi příjemnou dámou, jsem v Autoturistu dostal životní nabídku. „Pane, právě se mi tady uvolnilo místo pro dvě osoby na cestu do Sovětského Svazu, přímo až k moři na Krym na Jaltu. Ale odjezd je už za 4 dny.“
I když jsem v tu chvíli vůbec neměl tušení kde přesně se Jalta nachází, už pouhé vyslovení toho jména ve mně vzbuzovalo pocit dálek a představ krásně a spokojeně prožité dovolené, na horkém písku u moře a proto jsem okamžitě souhlasil. Jak mě paní v telefonu následně sdělila, i cena byla velmi vstřícná a to necelé 3000,- Kč na osobu, samozřejmě plus doprava vlastním vozem. Jen jsem ještě v tom okamžiku netušil, že při naší vytoužené cestě pojedeme celkem osm dní téměř 7000 km a pět dnů strávíme u moře. Paní mě ujistila, že mě zájezd ihned rezervuje a že mám druhý den převzít všechny vouchery a doklady k ubytování, vyplnit formuláře a zájezd zaplatit, což jsem samozřejmě ihned přislíbil.
„Tak a mám vše vyřešené“ říkal jsem si, když jsem pokládal sluchátko. Dokonce i venku přestávalo pršet a mezi mraky začalo vykukovat sluníčko.
Druhý den brzy ráno jsem stál před zamčenými dveřmi Autoturistu a přemýšlel v kolik hodin asi otevřou, když na dveřích svítí na vývěsce pracovní doba od 8.00 hodin do 17.00.
Krátce po čtvrt na devět přispěchala paní s klíči a velkou naplněnou síťovkou . Ještě ve vchodu říkám : „Dobrý den já jsem vám včera volal a mám tady rezervovaný zájezd“.
„Aha tak to jste vy na tu Jaltu“ pousmála se mile paní, „tak pojďte a dáme se do toho. Víte, ona to byla jakási uzavřená skupina a jedna posádka onemocněla ,takže jsme vám to mohli nabídnout“. „To jsem moc rád“ odpověděl jsem . Když se paní svlékla a odložila nákup, položila na stůl několik papírů s instrukcemi k cestě a také několik formulářů se slovy: „Tady si to vypište“ . Postupně jsem je začal všechny vyplňovat, uvedl jsem své jméno, příjmení, rodné číslo, popsal všechny příbuzné z matčiny i otcovy strany až po prababičky a u každého pečlivě uvedl příslušnost ke straně a nebo ve většině případech bezpartijní.
Problém mě nastal při vyplňování kolonky příbuzní v zahraničí, kdy jsem se po krátké úvaze záměrně nezmínil o mém bratrovi Mírovi, který v roce 1968 emigroval do Kanady a tím mě na dalších 21 let zničil můj kádrový profil. Doufal jsem, že mě na tuto malou lež nepřijdou a raději jsem svého bratra zapřel. To se záhy ukázalo být velmi prozřetelné, protože při následné kontrole vypsaných údajů, se mě paní speciálně ptala, zdali nemám příbuzné v kapitalistických státech, neboť by to při mé cestě do Sovětského Svazu mohlo ohrozit sovětské národní hospodářství, takže bych nejel nikam.
Byl jsem již unavený ze všech těch záludných dotazů ve formulářích a usilovného přemýšlení, abych proboha něco neopomněl, když jsem došel k informacím o vozidle. Poslušně jsem vyplnil značku a typ auta, SPZ, číslo karoserie a motoru. Paní, která mé počínání sledovala přes rameno, se ihned pozastavila nad termínem dvoumístné coupé a prohlásila, že nic takového nezná a podobná auta do Sovětského Svazu snad ani nepouští, neboť se jedná o vozidlo z nepřátelského kapitalistického státu. Poté se zeptala jakou má auto spotřebu. Prohlásil jsem, že tak 10 litrů plus minus 10%. Paní řekla po chvíli: „Napište jedenáct“. Zeptal jsem se proč je to tak důležité? „No přece abych Vám mohla dát poukázky na benzín“. „Já budu tankovat na poukázky?“ zděsil jsem se. „No samozřejmě, za ruble v Sovětském Svazu benzín kupovat nemůžete“. V pozdější době se mě tento rozhovor vybavil, když jsem si u českých čerpadel nechal zapisovat tankování a množství benzínu do technického průkazu, z důvodu nároku 20 litrů ročně za nižší cenu.
Smířen se vším jsem se zeptal, kolik tedy budu potřebovat benzínu. „To máte jednoduché po Svazu najedete 5500 km krát 11 takže si musíte koupit 605 l benzínu a jelikož jsou poukázky po 20 litrech tak chcete 600 nebo 620 ?“ „ A kolik stojí litr?“ zeptal jsem se a v duchu uvažoval kolik mě ten zájezd bude ještě stát . „ Šest set litrů krát devět, no to bude balík“ uvažoval jsem s cenou jako v Československu.
„Benzín stojí 2 Kčs litr“ řekla záhy ta milá paní. „Tak beru těch 620“ prohlásil jsem. „ A chcete 88, nebo 93 oktanů?“ „No moje auto má předepsáno 95 oktanů, to nemáte něco lepšího?“ „Pane s vámi jsou jenom problémy“ odpověděla paní a zvedla telefon.
„Dobrý den pane vedoucí, mám tu jednoho zákazníka a on má nějaké kupé a potřebuje benzín Extra mohu mu ho dát? On jede s tou skupinou z Krajského výboru. Dobře tak děkuji.
Tak máte povoleno dostat benzín extra ten má 98 oktanů.“ S obavou jsem se znovu zeptal „A ten stojí prosím kolik?“ A přemýšlel jsem, že bude možná stačit ta devadesáttrojka, a že Opel na chudší benzín bez problémů pojede.
„Ten stojí stejně“ odpověděla ta vzácná žena. V duchu jsem děkoval všemocnému Krajskému výboru a osudu, že mě přihrál takovou příležitost, získat nové poznatky a zážitky na cestách po Sovětském Svazu. Navíc jsem vlastně ani netušil kolik starostí mě koupí benzínu extra právě ubylo.
Kapitola 2. Přípravy
Další den jsem se nemohl dočkat rána a vstával jsem už v půl šesté. Vždyť odjíždíme již za 3 dny a nemáme nic připraveno. Bylo mě také jasné, že i na autě by bylo potřeba ještě leccos poopravit.
Horečně jsem začal přemýšlet, které věci si na cestu vzít, zvláště proto, že kdo zná vozidlo Opel GT tak ví, že má jen dvě sedačky vpředu a za nimi jen trochu místa pod dřevěným deklem. Bylo proto nutno využít i místo v motorovém prostoru, kde kolem motoru byly dvě kapsy a zbylé věci uložit pak na podlahu u nohou spolujezdce. Kufr tak jak jsme zvyklí u běžných aut v Opelu chyběl. „Ale klidně se uskrovním, jen když budeme moci ukázat a předvést našeho sporťáka , kterého většina lidí v Rusku ještě v životě neviděla. Za to mi to prostě stojí“ ubezpečoval jsem se. Hlavně musím mít také s sebou alespoň pětilitrový kanistr na benzín a základní nářadí. Proto jsem si začal vytvářet soupis nutných věcí a zároveň je postupně zase pro nedostatek prostoru v autě vyškrtával. Odpoledne v práci jsem pak zkalkuloval zbylé peníze a musím říct, nebyla to žádná sláva. Po zaplacení zájezdu a benzínu nám zbývalo 2 800,- Kč. Za to musíme pořídit stravování po celou dobu, benzín po Československu a kapesné v rublech . Poprvé jsem zauvažoval jestli to všechno není jen unáhlená hloupost. Vždyť za ty peníze, jsme si mohli dosyta užívat třeba cestováním po Tatrách, nebo vyrazit jen tak se stanem na Balaton či k Baltu.
Ale už slyším Alenu „ Na Baltu je studená voda a Balaton je špinavý.“ A v tom by měla absolutní pravdu .
Když jsem absolvoval svoji první životní cestu k moři do německého Warnemünde, asi o 3 roky dříve v červenci 1974 , jeli jsme s kamarádem Růžičkou na motocyklech. Já na motocyklu Jawa-ČZ 175 z roku 1958 a Růžička na BMW 750 R 12, z roku 1937. Cesta to byla příjemná a že od Drážďan pršelo, to nám tak nevadilo ,poněvadž jsme byli mladí a otužilí, horší však bylo, když jsme po dvou dnech dorazili do Stralsundu, a venkovní teploměr ukazoval 12 stupňů a teplota moře byla 9 stupňů. Celé odpoledne jsme tehdy projezdili a hledali ve Stralsundu nějaké ubytování a dělali si marné naděje, že se alespoň vzduch oteplí. Když jsme konečně našli hotel, tak byl plně obsazen. Alespoň jsme tedy chtěli zajít do restaurace na oběd, kde jsme se však odmítli postavit do fronty asi 50 lidí, kteří čekali až se uvolní nějaký stůl. K tomu nás při odchodu ještě servírka pro zlepšení nálady ujistila, že všechno v okolí je plné. Usoudili jsme tedy, že v takové zimě se stejně asi koupat nebudeme a už za tmy jsme se vydali na zpáteční cestu. Asi po 40 kilometrech jsme sjeli vpravo z dálnice / tenkrát se dalo přímo z dálnice sjet třeba na lesní cestu/ a na nejbližším příhodném místě postavili stan. Byla absolutní tma a taková zima, že kamarád Růžička spal v rukavicích, vysokých botách a motocyklové přilbě. Ráno jsme měli budíčka v 6 hodin , neboť na nás troubily kombajny ,protože jsme měli stan postavený na příjezdové cestě na pole. Od té doby jsem tak rychle sbaleno už nikdy neměl.
„A teď, že bych měl něco podobného opakovat? Ne. .“ Alena chtěla jet tam kde je záruka teplého počasí, tak se jede na Jaltu. To vše bylo umocněno vzpomínkou na loňskou dovolenou, která nám také příliš nevyšla. Žádali jsme totiž o dinárový příslib na cestu do Jugoslávie a když jsme ho od banky jako zázrakem dostali, tak výjezdní doložku, která opravňovala k opuštění republiky na dovolenou do kapitalistického státu, obdržela jenom Alena. To byl také jeden ze způsobů jak zabránit jmenovaným opuštění republiky nadobro.
Odpoledne se u mě v prodejně zastavil kamarád Franta a když jsem mu oznámil své cestovní plány, zbledl a zeptal se, jestli jsem se neuhodil do hlavy. „Neuhodil“, říkám a vysvětlil jsem mu, že jsem zájezd již zakoupil a že to je výjimečná příležitost, jen jsem asi trochu přecenil svoje finanční možnosti. Když Franta viděl, že se již nedá nic dělat, tak mě začal dávat instrukce o Sovětském Svazu.
Říkal: „Podívej, je tam bída, jsou to vlastně chudáci, ale jinak celkem slušní lidé. Chtějí vše ze západu a západ jsme pro ně i my. Toho se musí využít. Máš už ruble?“ zeptal se. „Ještě jsem nebyl v bance“ říkám. „Tak dávej pozor. V bance si koupíš jen 20 rublů za dvě stovky, stejně ti na víc nezbudou peníze.“
A pokračoval: „ V Rusku nemají spoustu různých druhů zboží, které se u nás koupit dá a tam velmi dobře prodat.“ Přesto, že jsem pracoval v obchodě tak mě to hned nezapálilo. „A to jako proč? „zeptal jsem se nechápavě.
„Tak znovu“ říká světem protřelý Franta: „prostě tady nakoupíš, piš si:
Dámské punčocháče, trika, džíny, mýdla, kosmetiku, ale to už víš sám. Většinu těch věcí prodáš v Rusku za pětinásobek cen než jsou u nás“. „Takže mám ruble za dvě koruny“ povídám. „No správně“ smál se Franta.
Jeho nápad se mi líbil a přiznejme si ,stejně jsem vzhledem k naší finanční situaci neměl moc na výběr. Doma se ovšem Frantův nápad s pochopením moc nesetkal. „Zase tě do něčeho zblbnul, budeme mít jako obvykle problémy a ještě nás zavřou nebo dopadneš jako v Polsku ,“ slyšel jsem Alenu z vedlejší místnosti. „Ale neboj, to zvládnem“ odpověděl jsem, i když v nitru duše jsem měl sám také pochybnosti.
Alena narážela totiž na výsledek naší cesty z Polska. Když jsme tehdy s Frantou na zpáteční cestě po úspěšné výměně všech českých korun za polské zloté zastavili na odpočívadle tak Franta povídá: „Ten balík zlotých musíme někam schovat a do skuliny vedle baterie se nevejde. Napadlo mě, že bychom ho schovali do rezervy“ a hned začal vypouštět rezervní kolo v kufru. Citroen měl už tehdy moderní bezdušové pneumatiky, které asi v Polsku znal málokdo. Když Franta rezervu vypustil a odmáčkll od ráfku, začal pneumatiku plnit polskými penězi, až všechny zmizely v gumě. Pak spokojeně nastoupil do auta a vyrazili jsme směrem k hraničnímu přechodu ,od kterého nás dělilo asi sto kilometrů. „nezapomeň vše uvést do celního prohlášení“ smál se Franta. Mě však do smíchu příliš nebylo, v hlavě se mě honily různé myšlenky až po katastrofické scénáře jak nás v Polsku na doživotí zavřou za porušování devizového hospodářství. Zvažuji všechny scénáře jak to bude vypadat na celnici a říkám Frantovi: „ Až budou celníci kontrolovat kufr, nebude jim podezřelé, že máme prázdnou gumu?“ Po krátkém zamyšlení Franta uznale „Máš pravdu musíme jí napumpovat“ a vyrazili jsme k nejbližší čerpací stanici. Když jsme pneumatiku plnili vzduchem neustále nás sledoval řidič z bílé Lady s varšavskou poznávací značkou. Franta prohlásil, že je to tajnej, že to velmi dobře zná od nás z domova, když občas jezdí s kamarádem malířem Jirkou Kovaříkem. Na příští odbočce asi dvacet kilometrů před hraničním přechodem Franta zahnul a zastavil. Poté rezervní pneumatiku s penězi a se slovy, že se nemůže nic stát namontoval na přední osu Citroena.
Na hraničním přechodu jsme strávili tři hodiny. Polští celníci nás odstavili těsně vedle nějaké obytné buňky bez oken a my jsme celou dobu po sobě s Frantou pomrkávali a bavili se jak bylo dnes v Polsku hezky ani kapka nespadla a jak doma až se vrátíme půjdeme za holkama , Po třech hodinách tohoto stání, nám kompletně zkontrolovali celé auto včetně rezervy, kterou při prohlídce vypustili. Nenašli vůbec nic, cigarety nám sebrali.
Když jsme pak po půlnoci šťastní opouštěli hranici, byl jsem Frantovi vděčný, že jsme to takhle přestáli. „Kdy vyměníme to kolo?“ zeptal jsem se asi dvacet kilometrů za celnicí.
„Rezerva je stejně prázdná, tak už to dojedeme domů“ prohlásil Franta.
Když jsme nad ránem dojeli do Plzně, ihned jsme demontovali pneumatiku a vyjmuli z ní kupu roztrhaných a od gumy černých zbytků polských bankovek. Asi polovinu, co se podařilo zachránit, jsme vyprali a usušili na šňůře. Oni bezdušové pneumatiky jsou dobrá věc, jen pro převoz peněz se jaksi nehodí. Inu Frantovy dobré nápady stačilo jen dotáhnout do zdárného konce, což se však podařilo málokdy. „ Ale nic podobného se nám dnes nemůže stát“ ubezpečoval jsem Alenu.
Druhý den dopoledne jsem si vyhradil na výměnu rublů a nákupy zboží na cestu.
Když jsem přišel do banky, že potřebuji ruble což byla tehdy tvrdá měna za 10 Kč jeden rubl /možná je tvrdá i dnes, jen ten poměr se nám asi stokrát zmenšil / pán v bance požádal o pozvání do Sovětského Svazu, nebo předložení potvrzení, že mám zaplacený zájezd. Ukázal jsem mu voucher a on prohlásil, že mohu dostat 30 rublů na den, tedy celkem 420 rublů za 4200 Kč plus poplatek. Když jsem prohlásil, že mě stačí 20 rublů jako kapesné, že vlastně vše potřebné vezu s sebou, tvářil se velice nedůvěřivě.
S 20 rubly v kapse a bankou orazítkovaným celním prohlášením s vyplněnou částkou, jsem opustil banku a vydal se do víru velkoměsta na nákupy. Začal jsem v Oděvech na Třídě 1. máje, / dnes Klatovská třída / kde jsem zakoupil desatery punčocháče po 8 korunách , dvoje pánské a jedny dámské džíny po 150 a několik triček po 15 korunách. Pokračoval jsem až k náměstí a doplnil své nákupy o konzervy a mnoho dalších a v Sovětském Svazu velmi nedostatkových věcí. Poslední věci jsem pak dokoupil v naší prodejně. Když jsem s nákupy večer přišel domů, Alena se ptala, jestli si opravdu myslím, že tohle někdo koupí. „Za dva dny odjíždíme a ty kupuješ voloviny a s sebou nemáme nakoupeno nic a připraveno taky ne.“
„No, víš začal jsem pomalu, já už mám od zítřka dovolenou a myslel jsem si, že když podle plánu máme pozítří dorazit do Lvova, což je bratru kolem 1200 km, tak bychom už raději měli vyrazit zítra odpoledne, abychom nemuseli pospíchat a mohli si tu cestu náležitě užít a třeba někde na Slovensku přespat.“
Očekávaná reakce od Aleny nepřišla, takže bylo rozhodnuto. Ráno nakoupíme za zbylé peníze na cestu nejnutnější věci, všechno sbalíme a odpoledne jedeme.
Kapitola 3. Návrat
Večer když jsem usínal se mě hlavou honily různé myšlenky zejména jak tahle cesta dopadne. Znovu jsem si v hlavě plánoval trasu a opakoval si instrukce, které jsem dostal v Autoturistu. První den máme dojet do Lvova, druhý do Kyjeva, další do Charkova ,pak do Záporoží a nakonec do cíle naší cesty na Jaltu. Bylo mi celkem jasné, že jsou to poměrně značné vzdálenosti. Důležité bylo se v každém z hotelů hlásit do půlnoci, jinak by po nás bylo vyhlášeno v Rusku pátrání. Také jsme se nesměli v žádném případě odchýlit z trasy a bylo dovoleno jet pouze po určené cestě a nezajíždět do okolních vesnic a nezastavovat. Živě jsem si představoval, jak to v těch vesnicích asi vypadá, když tam nesmějí žádní návštěvníci.Asi by viděli socialismus na vlastní oči. V duchu jsem si však přiznával, že mě nejde jen o vykoupání v moři a že nejedu do země našich bratrů z lásky k nim a přesvědčení, ale že jsem zvědavý na stav Sovětského hospodářství a moc jsem chtěl vidět ty naše velké vzory, od kterých se musíme učit, abychom jako oni dosáhli kýženého blahobytu. Nakonec ani Frantova myšlenka soudruhy trochu obchodně poškádlit a něco na tom vydělat, mě nebyla až tak cizí.
Byl jsem celý život rodiči vychováván v antikomunistickém duchu, vždyť dědeček z tátovy strany stále byl národním výborem trpěný živnostník a dědečkovi z matčiny strany, sebrali komunisté v osmačtyřicátém prosperující továrnu se strojírenskou výrobu, kde pracovalo 150 zaměstnanců a zároveň veškeré nemovitosti, včetně domu kde s rodinou bydlel. To jim ještě bylo málo a tak si přivlastnili i duševní vlastnictví v podobě několika patentů, například ve světě známou závitnici JOPO / zkratka dědečkova jména Josef Poláček/, kterou po několika letech, aby jméno zamaskovali, přejmenovali na JOPAL. Když v sedmdesátých letech továrnu dovedli ke krachu, tak přesunuli výrobu do Škodovky, která měla tehdy honosný název Závody Vladimíra Iljiče Lenina a budovu zbourali.
Intenzivně jsem přemýšlel, na co vše jsme ještě zapomněli, zda máme pasy v pořádku a jestli náš Oplík je vůbec schopen takovou jízdu přežít, až jsem z toho všeho nakonec usnul.
Ráno jsem opět vystartoval na šestou hodinu s radostnou náladou a očekáváním věcí příštích.
I slunce už dávalo najevo, že je konec chladných a deštivých dní a začalo pomalu získávat svoji převahu. Vyběhl jsem tedy jen v kraťasech a přivezl Opela z garáže na malé parkoviště u domu. Alena byla již také v akci a připravovala tradiční řízky na cestu.
Zběžně jsem překontroloval stavy tekutin v autě a tlak v pneumatikách , připravil dva malé kanystry , které jsem naplnil benzínem a vodou a postupně začal plnit prostor za sedačkami Opela GT. Když jsem byl se vším hotov a všechny věci jsem musel protřídit v poměru 1:2, to znamená jednu věc naložit a dvě vyřadit, vyšla z domu Alena a podávala mi velký kufr a tašku s jídlem. Nevěděl jsem v tu chvíli jestli ji mám nadávat nebo se začít smát. Nakonec jsem se zmohl jen na : „Ale už máme plno“. Aleně se rozšířily panenky a zvýšeným hlasem mě upozornila, že v kufru jsou samé důležité věci a že jen s plavkama nepojede. A jestli chci tak ať si jedu s Frantou, když polovinu kufru zabraly krámy, které jsem na jeho radu koupil. Zoufale jsem začal přemýšlet jestli existuje na Opela zahrádka ,neboť závěsné zařízení určitě neměl. Množství vybraných nejpotřebnějších věcí na cestu prostě naložit nebylo možné . Postupně jsem z auta vyndal oba kanystry, rezervní olej, rezervní náhradní díly, nářadí a místo toho doplnil oblečením na pobyt i cestu a slušným množstvím konzerv. Dále chlebem, štanglí loveckého salámu a kusem šunky od tchána. Přitom jsem si uvědomil, že nemám žádnou mapu Sovětského Svazu.
Ve 12 hodin bylo auto i my zcela připraveni na cestu a se slzami v očích jsme se loučili s rodiči.
Vyjeli jsme za svitu slunce vstříc dobrodružstvím a novým životním poznatkům, které mě vydržely na dost dlouhou dobu. Auto si spokojeně předlo a 90 koní pod kapotou jen tak lenivě klusalo. Směr Písek, Tábor, Jihlava, Pelhřimov. Cesta nám krásně ubíhala a plánovali jsme přespání někde venku ve Vysokých Tatrách. Také jsem se těšil, až se poprvé v životě svezu po nové dálnici, která začíná asi šedesát kilometrů před Brnem. Opel by tam neměl mít konkurenci, vždyť kolem Plzně jsme ho s Frantou často proháněli kolem 200 km v hodině. Já jsem jel však rozumně, neboť peněz nebylo nazbyt a při pomalé jízdě se s Opelem dalo jet i za 7 litrů. Když jsme však najeli na dálnici před Brnem, trochu jsem šlápl na plyn a ve 160 říkám Aleně, která nikdy nebyla na rozdíl ode mne příznivcem rychlé jízdy: „Podívej jak Oplík maže a to jedeme na půl plynu“. „Tak dobrý a už uber máme dost času“.
V tu chvíli se mi ve zpětném zrcátku zjevil zelený Saab 99, vyhodil blinkr a chystal se k předjíždění.
„Jedu 160 to snad nemyslíš vážně“ pronesl jsem na adresu řidiče a zamáčkl pedál plynu až na podlahu. Opel který měl velkou rezervu okamžitě zrychlil na 180 a začali jsme se Saabu vzdalovat. „Tohle na mě nezkoušej“ říkám si v duchu, když v tom se ozvala rána z motoru, auto sebou smýklo , zpomalilo a Saab se přehnal kolem nás. Myslím, že použiju-li osvědčené rčení, krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal.
Zpomalil jsem a zastavil na krajnici dálnice a motor si už né vesele, ale o to hlasitěji klapal . tuk tuk tuk bylo slyšet z motorového prostoru. Co teď. „To máš z toho, že se stále s někým honíš a nikdo tě nesmí předjet“. To byla slova , která jsem právě teď od Aleny potřeboval slyšet. „Díky za podporu říkám, radši poraď co budeme dělat?“ „Je to křáp“ opáčila Alena. „Mám nápad“ řekl jsem „Jsme 30 km od Brna najdeme servis ,stále máme den náskok, tak to opravíme.“ Do Brna jsme po vytoužené dálnici dojeli 60 km rychlostí v 17 hodin. Zajel jsem k první telefonní budce připravil si čtyři padesátníky a zavolal na informace, jestli by v telefonním seznamu nenašli číslo na nějaký servis v Brně. Byl jeden. Když jsem se tam dovolal ,sdělili mě, že opravují Škoda a Žiguli a že už mají zavřeno. V Brně vozidla Opel prý stejně neopravují nikde. Ze zoufalství jsem zavolal Frantovi, kterého jsem zastihl doma právě na odchodu. Když jsem mu řekl, co se mi přihodilo, on prohlásil, že se asi máznul píst přes kroužky ve válci a tou vůlí to nejspíš klepe. A že to je oprava asi tak na měsíc, pokud Káča Kadlec odlije nový píst do 14 dnů. A taky, že jet dál je riziko, motor může vydržet 1000 km , nebo taky jen pár kilometrů . V tu chvíli mě bylo do breku a zhroutil se mi svět. Ty přípravy, nakoupené věci, zaplacený zájezd, talony na benzín, auto rozbité, ale přece to nevzdám. Zajel jsem s autem do klidné ulice a přemýšlel co udělat . Byl večer 19.hodin a my v... Brně. Opel vzbuzoval vždy a všude velkou pozornost a kamkoli jsme přijeli, byla hned spousta obdivovatelů, ale teď mě vůbec nebylo příjemné ,když se okolo mě začal tvořit hlouček podivných osob a někteří přinejmenším pod vlivem alkoholu. Když byli už příliš dotěrní rychle jsme nastartovali a popojeli o několik ulic. Při odjezdu mě uniklo, že nás sledoval celou cestu, když jsme hledali nové nenápadné místo k zaparkování, Fiat 125 p a hned za mnou také zastavil. Vyšel z něj asi třicetiletý muž, dodnes nevím jaké měl úmysly a ptal se, jestli máme nějaké problémy a zda nepotřebujeme pomoci. Vyprávěl jsem mu náš příběh od odjezdu až do Brna a on prohlásil, že teď večer už nic nevyřeší, ale že má známé v opravně a že se nám ráno na auto podívají. Na to abychom se v klidu vyspali nám nabídl svého Fiata. Položil přední sedadla a z kufru vytáhl 2 deky. Ve 22 hodin se s námi rozloučil s přáním dobré noci a ,že se ráno v 7 hodin zastaví. Zamkli jsme milovaného Opela a ulehli jsme do Fiata. Nemusím ani zdůrazňovat, že jsem celou noc oka nezamhouřil a stále jsem byl ve střehu, kdyby se něco začalo dít a také se mi hlavou honily myšlenky jak to všechno dopadne.
Ráno pán přišel a sdělil nám, že Opela nikdo opravit neumí a že cena opravy by byla stejně vysoká, ale že nám nabízí ,ať si vezmeme jeho Poláka a dovolenou dokončíme. Já jsem se zeptal zda by nám jako auto zapůjčil a on odpověděl, že o půjčce nemůže být řeč, ale že s námi auto vymění a Opela si sám časem opraví. I když jsem na tom byl psychicky tak, že bych byl ochoten o jeho nabídce uvažovat, zvítězil rozum a uvědomil jsem si , že Opel až se opraví bude mít stále cenu kolem 80 tis Kč, kdežto jeho roční Polák má cenu s bídou 30 tisíc. Slušně jsem mu poděkoval a nabídku odmítl, což se mu příliš nelíbilo. Poděkoval jsem mu ještě za pomoc a rychle jsme se s naším dobrodincem rozloučili a nasedli do Opela. K překvapení nás všech klepající motor ihned ochotně naskočil a my jsme vyrazili směrem na okraj Brna, odkud jsme včera večer telefonovali do servisu.
Když jsem zjistil, že nás žádné auto nesleduje zastavil jsem u telefonní budky a přemítal, jestli můžeme cestu s poškozeným motorem absolvovat. Přemýšlel jsem o Frantových slovech a možné trvanlivosti motoru. Také jsem znovu uvažoval o podivné nabídce majitele Fiatu a v tom mě napadlo, že ona ta jeho nabídka totiž přece jen nebyla tak marná. Běžel jsem do telefonní budky a vytočil číslo k tátovi do práce. Když telefon zvedl seznámil jsem ho se situací a vysvětlil jsem mu svůj plán:
„Dnes do půlnoci máme být ve Lvově, tak jsem si myslel, že bych si půjčil tvoji Ladu, když už to máme zaplacené“. Táta ihned oponoval : „Ale já nemohu být 14 dnů bez auta“. Na to však já již měl předem promyšlenou odpověď: „Půjčíš si škodovku od tchána on ji má v garáži a stejně s ní nejezdí“. Táta zkusil ještě slabou obranu své nové, milované zelené Lady 1200 , která měla najeto právě 9 tis km : „Tak proč nejedeš s jeho Škodovkou ?“ „Protože není v tak dobrém technickém stavu aby to vydržela.“ odpověděl jsem. A táta kapituloval a se slovy: „ No tak přijeď“ hovor ukončil. Teď už byl spěch. Rychle zpět do Plzně, jen abychom tam s poškozeným motorem dojeli. Nasedli jsme do Opela a klepání neklepání, jsem ho stovkou hnal na Plzeň a v tu chvíli mě vůbec nevadilo, že mě na dálnici předjíždějí Škodovky, Moskviče, Wartburgy dokonce Pobeda a dva Trabanty. Jen jsem si smutně říkal, že to už v Rusku nebude úplně ono. Už nebudeme s Opelem provokovat a nebudeme středem pozornosti kamkoliv bychom přijeli, a kde by ho všichni obdivovali a vyptávali se na to či ono, ale že upadnu s Ladou do naprostého sovětského průměru. To vše jsem musel překousnout, ale přesto mě bylo dobře na duši, že jsme to nevzdali a že se na dovolenou snad přece jen pojede.
Kapitola 4. Druhý pokus
Při cestě z Brna jsem si také uvědomoval , že dnešní cesta nebude žádná procházka rajským sadem. Stačily na to celkem jednoduché počty – dojet do Plzně 300 km, přehodit věci a 1000 km pak do Lvova dá se to vůbec stihnout? Sjížděl jsem z dálnice směr Jihlava a stále v hlavě kalkuloval cestu. Bylo 9 hodin 10 minut . Musíme zastavit u telefonní budky a ještě zavolat našim , aby nám připravili auto k rychlému přesednutí a tatínkovi Aleny, aby přivezl Škodovku. Nemůže to být o moc pomalejší než na Le Mans. Naštěstí cesta ubíhala poměrně dobře. Byla sobota a zdálo se že ostatní řidiči si chtěli trochu pospat. Motor Opelu sice ťukal, ale snažil se nám už věci dále nekomplikovat. Když jsme dorazili do Plzně, táta už byl smířen se svým osudem a zelená Lada stála v celé své kráse připravena před domem jen nastartovat.
V rychlosti jsme přehodili veškeré věci z Opela, což při objemu jeho zavazadlového prostoru byla jen chvilka a zjistili jsme, že i když jsme obdrželi na cestu novou sadu řízků, máme kufr Lady prakticky prázdný. Vzpomněl jsem si na odložené věci v garáži, včetně Alenina velkého kufru, přihodil k nim ještě dva dvacetilitrové kanystry na benzín a vyrazili jsme na druhý pokus vstříc dobrodružství. Už jen otevřeným okénkem ke mně zdálky doléhaly úryvky instrukcí na cestu od táty. Ale jako bych ho slyšel : „Jeďˇ opatrně auto je skoro nové, ať ho nenabouráš a šetři ho.“ Ale teď už nebyl prostor pro to, aby se člověk kochal cestou, nebo kdekoliv zdržoval , Lada musela ukázat co dovede. Ještě, že omezená rychlost byla jen ve vesnicích a po dvaadvacáté hodině ani tam ne.
Jako kdyby nám chtěl osud vynahradit, to co na nás předcházející den přichystal, cesta ubíhala rychle a sluníčko nám na ni krásně svítilo. Ačkoliv se mě to dnes zdá neuvěřitelné , tak jsme celou republiku dokázali projet po tehdejších silnicích průměrem kolem 100 km v hodině a v devět večer jsme přijížděli na prázdný hraniční přechod v Užgorodě. Bez problémů jsme projeli Československou celnicí a ve chvíli kdy jsme zastavili na Sovětské straně, nás obstoupili čtyři sovětští celníci a chtěli celní a devizové prohlášení. Celní a devizové prohlášení, pro ty , kdo je nepamatují byl tiskopis, ze kterého se naše strana a vláda mohla dozvědět prakticky všechno o nás cestujících. Mimo osobní údaje třeba jaké šperky máte na sobě, to znamená jestli nosíte např. snubní prsten , jestli Vaše náušnice jsou z bílého nebo žlutého kovu, dále co vše vezete s sebou, zda jste kuřák a kolik máte cigaret, zdali pijete alkohol nebo pivo a samozřejmě díky potvrzení od banky, kolik peněz jste si na cestu směnili. Nebylo povoleno mít více peněz než bylo uvedeno v tomto celním prohlášení. Všechny zapsané věci byly při vycestování zkontrolovány, aby při cestě nazpět bylo zjištěno kolik peněz jste utratili, co jste si koupili, ale také jestli jste něco z věcí někomu nedarovali, nebo nedej bože neprodali.
Celníci začali kontrolou zapsaných šperků. Alena musela ukázat řetízek a prstýnek ,který byl zapsán a pak následovala kontrola peněz a zavazadel. Poté celníci proškrtali všechna prázdná místa celního prohlášení, což mělo zamezit ,aby zvídavý turista do něj nemohl cokoli dopsat , zkontrolovali kanystry, nářadí, rezervu a vrhli se na tašky. Zaujal je Alenin kufr, který jsme při přestupu také naložili a začali ho důkladně prohlížet. Otevírali každou ponožku, velmi je zajímaly dámské kalhotky a když nic nenašli, ukázali opět do zavazadlového prostoru Lady, kde už zbyly jen potraviny na cestu a na samém dně velká taška s věcmi určenými pro prodej. Rychle jsem jim předhodil tašku s potravinami, kterou začali ihned podrobně zkoumat. Vybrali si lovecký salám a šunku od tchána a prohlásili, že uzeniny se do Sovětského Svazu vozit nesmí. Až později jsem pochopil, že takovéto kapitalistické výdobytky by mohli podlamovat morálku sovětského lidu. Zeptal jsem se zdali by nepřimhouřili oči, ale oni mě naštěstí nerozuměli. Abych se přiznal salámu, který se prodával výhradně pod pultem mě bylo líto a tak říkám Aleně: „Nemáš hlad?“ I ona si v té chvíli uvědomila, že pro samý spěch jsme ani nejedli. Tak jsem z tašky vytáhl ještě chleba a začali jsme se na celnici cpát lovečákem. Celníci ani nehnuli brvou, neboť jim bylo jasné, že vzhledem k velikosti salámu na šunku už nedojde. To jsme po chvilce zjistili i my. Tak jsem celníkům šunku smířlivě podal a v tu chvíli bylo vidět, že se už nemohou dočkat, až odjedeme. a Od další kontroly tímto k naší velké radosti upustili a ve 22 hodin jsme zamávali celnici a měli 2 hodiny na cestu do Lvova, kam jsme to měli asi 250 km.
Silnice do Lvova byla rovná a velmi úzká a tak jsem se při naší rychlosti děsil ,jestli v protisměru nepotkám nějaké auto. V tu chvíli jsem si neuvědomoval i její další důležitou dobrou vlastnost a to, že je asfaltová . Po většinu cesty jsem téměř žádné auto nepotkal a jen několik jich předjel. Mezi vesnicemi byly asi 30 km vzdálenosti a vzhledem k zánovním tlumičům Lady, ubíhala cesta velmi rychle. Začínal jsem pociťovat únavu z celodenního dlouhého cestování a taky se přihlásila poslední probdělá noc v Brně a silně se o mě pokoušel spánek. Jak jsem dojel posledních 100 kilometrů si už vůbec nevybavuji, pouze jak se před námi najednou zjevila při silnici vytoužená značka s nápisem Lvov. Ten nápis mě opravdu na poslední chvíli zachránil před nevyhnutelným usnutím, a tak říkám Aleně :“Kam teď ?“ Žádná odpověď taky odpověď, Alena spala velmi tvrdě. Zastavil jsem na krajnici, rozsvítil v kabině a začal se přehrabovat v pokynech, které jsme dostali v Autoturistu, abych zjistil kde máme spát. Našel jsem , že je to hotel Inturist a že je na Ploščadi komunizma. Pokračoval jsem tedy dále do města a hledal koho bych se mohl zeptat. Všichni už spí, aby mohli zítra v plné síle přispět k rozkvětu národního hospodářství, pomyslel jsem si. A v tom jsem vjel na náměstíčko, v jehož středu svítil nápis Hotel velká mezera na chybějící písmena a urist.
I přes velkou únavu mě došlo ,že jsme to dokázali a jsme na místě prvního odpočinku. Můj pocit radosti nad nalezeným hotelem byl velký. Zatočili jsme k hotelu kolem malé budky, která trůnila poblíž na náměstí, přímo naproti vchodu do hotelu. Kolem byla spousta lidí a hlahol jako v pravé poledne. Když jsem přijel blíž, zjistil jsem, že to jsou sovětští muži, kteří stojí kolem kiosku, kde se čepuje vodka. Když jsem asi padesátičlennou skupinku viděl, pomyslel jsem si jak tito zocelení muži půjdou ráno v 6 hodin do práce, budovat vzkvétající sovětské hospodářství,
Když jsou úplně namol.
Zastavil jsem na parkovišti před hotelem, vzbudil Alenu a snažil se vystoupit z auta . Skoro jsem se nemohl udržet na nohou jak se mě točila hlava. Dávka kilometrů se na mě notně podepsala. Vzali jsme to nedůležitější na převlečení, hygienické potřeby, našich 20 rublů a vyrazili do hotelu. Ještě jsme neopomněli řízky, které nám celníci v záchvatu radosti nad odevzdanou šunkou opomněli sebrat. Ale možná, že je odradily bílé horkem promaštěné ubrousky, ve kterých byly řízky zabaleny.
Ke vchodu jsme se doslova doplazili, ale dveře hotelu byly zamčené. Podíval jsem se na hodinky a bylo deset minut po půlnoci. „Ti to tady ale dodržují“ prohlásil jsem a začal intenzivně bušit na dveře hotelu. Nevím jak dlouho jsem bušil, mě se zdálo, že to byla věčnost ,ale nakonec přišel pán a na klopě měl nápis Děžurnyj. Přes sklo nám ukazoval, že hotel je už od půlnoci uzavřen a že máme přijít zítra. Zoufale jsem mu přes sklo ukazoval své hodinky, které ukazovaly pár minut po půlnoci a on nevěřícně kroutil hlavou. Tak jsem mu ještě ukázal náš voucher, on ho chvíli přes sklo studoval, pak otevřel dveře a prohlásil, že jsme měli přijet do půlnoci. Snažil jsem se mu vysvětlit, jaké nás potkaly problémy po cestě, ale zjevně ho to nezajímalo. Po chvíli nám podal klíč od pokoje ve třetím patře a bez dalších slov nám ukázal schodiště. Doslova jsme se doplazili ke dveřím pokoje, odemkli a jediné čeho jsem si ještě všiml, byly nástěnné hodiny, které ukazovaly dvě hodiny třicet minut. Chvilku mě trvalo, než mě došlo, že není pár minut po půlnoci, ale zřejmě díky naší rychlosti jsme se ocitli v jiném časovém pásmu a že polomrtví upadáme do spánku v půl třetí ráno.
Kapitola 5. Směr Kyjev
Ráno jsem vstával celý rozlámaný a bolel mě na těle každý sval. Alena na tom po necelých pěti hodinách spánku nebyla o moc lépe. V osm hodin jsme vyrazili do hotelové restaurace na snídani a hned u vchodu mě zastavil jakýsi muž v uniformě a žádal předložení pasu. Když jsem mu nastínil, že na snídani pas nenosím, trval na tom, že se mnou půjde na pokoj, kde mu pas předložím. V pokoji jsem mu mrzutě předal naše pasy a on vytáhl poznámkový blok, kde měl řeckou abecedou napsána naše jména a data narození. Porovnání obou jmen, mu trvalo nejméně minutu, protože bylo zřejmé, že zná jen azbuku. Poté mě požádal, abych naše jména napsal v azbuce. Po prostudování mě oznámil, že po nás bylo vyhlášeno pátrání a zeptal se z jakého důvodu jsme dorazili pozdě a zda jsme se neodchýlili z trasy. Neměl jsem sílu na sáhodlouhé popisování celé naší složité cesty , tak jsem jen úředníkovi ukázal razítko v cestovním pase, kde byl uveden čas, kdy jsme překračovali hranice v Užgorodě. Úředník se s tím po chvíli spokojil a odešel. Já jsem se vrátil na snídani k Aleně, vypili jsme čaj, snědli tvrdý rohlík s máslem a šli jsme sbalit věci a připravit se na cestu.
Dnešní plánovaná trasa vedla přes město Žitomir do Kyjeva. Když jsem předával klíče na recepci, ptal jsem se po našich spolucestujících, kteří měli jet auty v společně s námi a recepční mě oznámila, že všichni odjeli už před šestou hodinou. Posunul jsem si hodinky, právě bylo 9.15 ruského času a my jsme opouštěli hotel ve Lvově, abychom absolvovali 500 km do Kyjeva. Na parkovišti jsem ještě doplnil do nádrže benzín ze 2 kanystrů a vyrazili jsme slunným plážím vstříc. Když jsme nasedli do auta, slunce už příjemně hřálo a na nebi nebyl ani obláček. Projeli jsme Lvovem a vyrazili po značně rozbité asfaltové silnici směrem k našemu cíli. Asi po 10 km silnice končila zátarasy a objížďka směřovala na pole. Na poli byla již částečně sklizena kukuřice a v ní vyjety koleje, které objížďku značily. Vyrazili jsme tedy po poli a i když ve zvířeném prachu za námi nebylo minimálně na kilometr vidět, auto jelo celkem klidněji než po rozbitém asfaltu. Podél naší kukuřičné cesty byla rozkopaná původní silnice a na ní postávali hloučky mužů, v živé diskuzi s občasným doplňováním tekutin. Nemusím zdůrazňovat o jakou tekutinu se v tomto případě jednalo. Lahve s vodkou nijak neskrývali, takže i z jedoucího vozu mohli být snadno identifikovatelné. Zato ženy stály v druhém pruhu s lopatami a hráběmi a postupně roztahovaly po celé silnici asfalt, který jim náklaďáky navážely. Po dalších pěti kilometrech jízdy polem, se pohled na vedlejší budovanou silnici změnil a ženy s lopatami vystřídali vojáci, kteří asfalt rozhrnovali v uniformách. V duchu jsem si říkal, že sovětští muži znavení nočními diskusemi asi nemají dostatek sil na tak těžkou práci jako je výstavba silnic, ale zároveň mě hřálo pomyšlení, že při zpáteční cestě, již jistě nepojedu po poli, ale po krásné, nové, rovné silnici. Když obrovský lán kukuřice skončil, vyjeli jsme opět na starou značně rozbitou asfaltovou silnici. Takovýto výjev se cestou do Kyjeva opakoval ještě třikrát, jen s tím rozdílem, že na opravách silnic už nepracoval nikdo.
Záhy jsem zjistil, že vesnice, kterými projíždíme měřily i více než 10 km a jejich průjezd při dodržování předepsané rychlosti trval velmi dlouho. Tabule s uvedením nejvyšší povolené rychlosti 60 km za hodinu, které silnici ve vesnicích lemovaly po celé délce, mě po chvíli přestaly zajímat, protože jsem si uvědomil ,že při dodržování rychlosti do cíle dnešní cesty dorazíme zase v noci. Takže i přes značně poškozený asfalt kombinovaný s prašnou cestou, jsem se rozhodl zvýšit rychlost přes vesnice na 80 km za hodinu a mimo vesnice, kde rychlost omezena nebyla na 120 km za hodinu. Jak se brzy ukázalo, toto se zjevně nelíbilo policejní kontrole, která mě po chvíli zastavila. „Zdravstvujtě tavarišč“ Já odpovídám raději také: „ Zdravstvujtě“. A podávám policistovi občanku a voucher na cestu od Autoturistu.
„Skolko vy exal?“ zeptal se příslušník. Já na to:
„ Děvjanosto“ tedy devadesát. Právě jsem se rozhodl , že vzhledem k délkám vesnic nemusím přece vědět, že jsem v uzavřené obci.
Příslušník na to: „ A vy znajetě skolko vy dolžen exať v selo?“ „Ja neznaju,že ja v selo.“ Odpověděl jsem. Policista se zamyslel řekl mi : „Zděs selo, idite i uže něnarušajtě.“
První setkání se Sovětským policistou se mě nezdálo až tak nepříjemné a když jsem pomyslel na to, že pokuta se nekoná, věděl jsem v tu chvíli, že jsem zvolil správnou strategii cestování po Sovětském svazu a že Lada teprve bude muset jet co to půjde.
Bohužel v další části cesty byl již daleko hustší provoz a počet nákladních vozidel nebral konce. Předjížděl jsem prostě všechno co se objevilo, velmi často také náklaďáky s nápisem Ljůdi na plachtě, což jsem považoval za jakousi náhradu nedostatkových autobusů. Předjížděl jsem na plné čáře i přerušované ve vesnicích i na volné silnici, v zatáčkách i na rovných úsecích, jen abych dodržel svůj stanovený limit. Postupně mě již začínalo být jedno jestli jedu obcí a nebo mimo ni. Zhruba v půl dvanácté jsem dojel první automobil Moskvič s plzeňskou značkou a následně během dalších patnácti minut jsem předjel ještě deset aut československých turistů. Tím jsem se poprvé setkal s naší skupinou. Všem jsem na znamení přátelství z auta zamával a krátce pozdravil klaxonem. V tom momentě jsem si ani neuvědomoval, že většina našich spolucestujících má přátelská gesta hodnotila po svém, zvláště, když předjíždíte v obci stodvacítkou vozidlo dodržující rychlost šedesát kilometrů za hodinu a ještě na ně troubíte.
První zastávku jsme se rozhodli udělat v Žitomiru, kde jsem chtěl poobědvat a možná se pokusit o nějaký ten úspěšný obchod.
Kapitola 6. Začínají obchody
Město Žitomir se před námi objevilo krátce po 13. hodině. Bylo to poměrně velké město, kterému jako vstupní brána vévodila obrovská bronzová socha Lenina v nadživotní velikosti, na stejně vysokém podstavci. Na tomto podstavci byla připevněna velká dřevěná tabule a na ní napsáno velkým písmem - slava komunizmu. Bohužel příjezd do města už taková sláva nebyla. Silnice, pokud se dá ta cesta nazvat silnicí, byla lemována polorozpadlými domy a o blahobytu hlásaly jen všudypřítomné nápisy a bilboardy oslavující zároveň Lenina i revoluci.
Provoz ve městě byl velmi hustý a potkával jsem stále častěji sovětské motocykly Dněpr s přívěsnými vozíky a na nich se vezlo vždy 5 až 8 lidí. Většinou tři na sedačkách motocyklu, dva v sajdce, jeden zpravidla stál na šroubech zadního kola a poslední stál mezi motocyklem a sajdou. Bohatí lidé měli staré Moskviče a Záporožce a magnáti Žiguli nebo dokonce Volhy. Při pomyšlení, že bych se v tomto městě objevil se svým Opelem mě bylo jasné ,že bych se domů živý asi už nikdy nevrátil. Ale s největší pravděpodobností bych s Opelem do tohoto města ani nedojel, protože vzhledem k jeho výšce by nebyl schopen projet ani strouhou, kterou bylo nutno přejet při nájezdech na objížďku přes kukuřičné pole. Inu vyrazit do těchto míst s Opelem GT byla opravdu bláhová představa. Takhle mne většina lidí míjela bez většího povšimnutí. U hlavní silnice jsem zahlédl cosi, co vzdáleně připomínalo restauraci a před tímto domkem byl stánek a vedle cisterna. Na cisterně byl nápis kvas a u ní velká fronta. Zaparkoval jsem hned na kraji silnice, abych se posilnil na další cestu. Lidé ve frontě měli vlastní nádoby a do nich jim byl kvas čerpán. Byly to sklenice, všelijaké hrnce, bandasky a kastroly a někteří měli jen igelitové pytlíky, do kterých jim vzácný nápoj také nalili. Rychle jsem se postavil do fronty. Když na mě došla řada, prodavač chtěl po mě nádobu, kterou jsem samozřejmě neměl. Zeptal jsem se zda mě může půjčit sklenici a on vytáhl zpod pultu sklenici a naplnil ji . Zaplatil jsem 15 kopějek za kvas a 10 kopějek jako zálohu na sklenici .Bylo už velké horko, v autě všechny tekutiny nad 30 stupňů a já jsem ochutnal ten blahodárný mok. Jakmile se rozlil po jazyku, okamžitě jsem ho vyprskl na zem. Chutnalo to, asi jako když necháte naše 8 stupňové pivo 3 dny na slunci. Bylo to stejně hnusné a stejně teplé. Až posléze jsem zjistil, že onu zálohovanou sklenici, bez umytí používali po mě i ostatní lidé, kteří svoji nádobu nevlastnili a tudíž pravděpodobně i přede mnou. Zašli jsme tedy do té místní restaurace, kde nám za 45 kopějek dali tmavý chléb a karbanátek. Chutnal hrozně, ale když je hlad, tak není jiná možnost. Snědli jsme jen Kousek a zbytek vyhodili. V duchu jsem si vzpomínal na naši výbornou šunku, kterou jsem obětoval ruským celníkům a šel vedle do krámu, ze kterého se vyklubalo pekařství. V regálech měli jediný druh pečiva za patnáct kopějek a jmenovalo se to buločka. Koupil jsem dvě a velmi opatrně ochutnal. Buločka byla sladká houska s rozinkami, něco mezi vánočkou a bábovkou a chutnala výborně.
Byl jsem v tu chvíli šťastný, že jsem objevil něco, co se dá bez obav jíst a těšil se až si buločku zase někde koupím.
Jakmile jsme vyšli z obchodu, neunikli jsme pozornosti několika mužů, kteří na sobě neměli tepláky jako většina, ale slušivé tesilové kalhoty a jeden dokonce džíny. Věděli, že jsme cizinci a nenápadně v naší blízkosti ukazovali na triko nebo na kalhoty a boty co jsme měli na sobě a ptali se zdali prodáme.
Jednomu, který vypadal docela sympaticky jsem řekl, že mám v autě nějaké věci na prodej . On stále třel mezi prsty cíp mojí polokošile s krátkými rukávy a říkal: „ Kupím.“
Vzal jsem ho k autu, on se do něj ani nepodíval a vyzval nás ať jedeme za ním. Měl žlutého Záporožce, nasedl do něj a my ho následovali. Jeli jsme za ním celým městem a on náhle zamířil z města ven, ale jiným směrem než vedla naše plánovaná trasa. Byl jsem mrzutý kam nás to vede, ale vidina dobrého obchodu mě nutila ho stále jet za ním. Jel asi 15 km po hlavní silnici, pak odbočil do malé vesničky, kde silnice náhle končila, ale on pokračoval stále dál po lesní cestě kde asi po třech kilometrech zastavil. Hlavou se mi honily v tu chvíli různé myšlenky. Třeba vytáhne pistoli, okrade nás a ujede, pokud nás přímo nezamorduje. Nic takového se nekonalo, byl to vcelku slušný člověk, jen si přál nosit místo tepláků normální oblečení. Ukázal jsem mu co mám na prodej a on si vybral 1 mýdlo, 1 punčocháče a stále trval na mé polokošili. Nebyla nejnovější dal jsem za ní před rokem asi 50 Kč. Franta měl pravdu, za drobnosti v ceně 80 korun zaplatil celkem 40 rublů, slušně poděkoval a vysvětlil nám, že kdyby ho policie chytla, jak od cizinců něco kupuje, strávil by ve vězení 3 roky. Ještě se omluvil, že jsme jeli takhle daleko, ukázal nám na mapě , abychom pokračovali ještě 3 kilometry po lesní cestě a pak se dali po hlavní silnici doprava. Nato spokojeně skočil do svého Záporožce a odjel.
I my jsme nasedli a snažili se studovat mapu, kde vlastně jsme, ale tato trasa se na mapě pro cizince prostě nevyskytovala. „Já nevím jak ty, ale já si cestu zpět do Žitomiru nepamatuju“ prohlásila Alena.
„ A jestli nás tu policie chytne a zjistí, že jsme vyjeli mimo trasu, tak nás v tom lepším případě okamžitě pošlou domů.“ A dodala: „Což bych se ani nezlobila.“ Nasedli jsme do auta a nějakým záhadným způsobem se mě opravdu z lesní cesty podařilo dostat na větší silnici. Na ní jsme po chvíli viděli označení Kiív. Po chvíli jsem pochopil, že jsem na silnici která vede do Kyjeva. Během dvaceti km jsme narazili na benzínovou pumpu. Protože kanystry byly prázdné a v nádrži sotva čtvrtka, zajel jsem k pumpě, abych natankoval. Protože mě v Autoturistu informovali, že cizinci mají při tankování přednost, předjel jsem celou asi kilometrovou frontu aut čekajících na tankování. Když jsem za troubení, výhrůžkách a různých gestikulací čekajících řidičů, které jsem předjížděl, dojel k čerpadlu ,zajímal jsem se kde mají benzín extra, na který jsem měl talony. Protože jsem nápis nikde neviděl šel jsem se zeptat obsluhy kde extra mají. „Nět“ byla stručná odpověď. „A mohu si vzít 93?“ zeptal jsem se při vědomí ,že je to přesně benzín do Lady určený. „Nět“ zněla opět odpověď. Na otázku kde mám tedy tankovat, jsem dostal další již třetí stručnou odpověď : „Žitomir.“ Vrátili jsme se tedy zpět do města Žitomir, abychom hledali čerpací stanici, kde mají benzín pro extra auta. Benzínová stanice byla na okraji města směrem na Kyjev a byla u ní tříkilometrová fronta aut. Opět jsem celou kolonu předjel a najel rovnou ke stojanu extra, u kterého žádné auto nestálo. Chopil jsem se pistole, ale ta na mé pokusy nereagovala. Šel jsem s obavami, co si se svými talony počnu do kabinky za obsluhou. Pan pumpař uviděl moje talony a bez potíží ode mne čtyři přijal. Po chvilce zapnul čerpadlo a bez problémů a konfliktů s čekajícími jsem natankoval do auta, i do svých dvou dvacetilitrových kanystrů a vyrazil plnou parou s 98 oktanovým benzínem na Kyjev. Cestou jsem míjel celkem rozmanité směrové tabule, s nápisy Kyjev, Kyjiv nebo Kijev, které však směřovali do jednoho a téhož města, jen je psali různě vzdělaní lidé. Když do Kyjeva, cíle naší dnešní etapy zbývalo asi 150 km začal provoz na silnici opět nepříjemně houstnout. Na silnici se také začaly objevovat mimo sajdkár také solo motocykly na kterých jezdili zpravidla 3 lidé. Začali se ještě ve velké míře objevovat traktory s povozy , také s nápisy ljůdi a většinou plně obsazené. Cesta v horku a prachu prostě pokračovala velice pomalu. K dodržení alespoň uspokojivého jízdního průměru bylo nutno pokračovat v předjíždění na místech přehledných i nepřehledných. Sovětští řidiči byli poměrně tolerantní a k troubení a vyhrožování se uchylovali až opravdu v krizových situacích. Nutno říci, že byli zároveň ochotni při předjíždění, uhýbat na samý okraj vozovky. Díky mojí, někdy možná až trochu bezohledné jízdě, jsem opět předjížděl skupinku plzeňských spolucestujících asi 100 km před Kyjevem, protože se dostali před nás při našem zdržení v Žitomiru . Na má přátelská gesta z auta, však opět nijak nereagovali. Příjezd do samotného Kyjeva byl pro nás velkou úlevou, přece jen přetrvávala únava z předcházejících dní a zejména nocí . Kyjev je veliké město lemované řekou Dněpr a najít náš hotel Inturist nebylo vůbec jednoduché. Několikrát jsme se museli vrátit a tak jsme neplánovaně projeli i kolem asi 100 m vysokého pomníku, na kterém stála bojující žena s mečem. Byla – li to opravdu žena nevím, ale při pomyšlení na ženy asfaltující sovětské silnice, jsem na tom nic podivného neshledával. Na obrovském podstavci pod sochou, byl nápis azbukou, v překladu Národní muzeum velké vlastenecké války . Vzhledem k okolnosti, že kolem muzea nebyla jak se říká ani noha, zaváhal jsem a řekl Aleně: „ Co kdybychom se zašli podívat do té velké kostky?“ Alena prohlásila že bude ráda, když se podívá do postele a tím bylo pro dnešek o našich kulturních zážitcích rozhodnuto. Náš plán cesty v podstatě nedovoloval ať už záměrně, nebo shodou okolností jakékoli návštěvy kulturních nebo jiných památek. Zároveň se tím samozřejmě snižovalo riziko, že turista uvidí to co nemá. Prostě je naplánováno ráno brzy vstát a sednout do auta, jet dle plánu cesty a večer unavený padnout za vlast do postele. Nám se díky řekněme svižnější jízdě, občas podařilo jen pár věcí navíc. Ale na památky opravdu čas nebyl. Když jsme se v pozdních hodinách večer setkali v hotelu s naší skupinou a vzájemně se seznámili, dočkali jsme se přijetí velmi chladného, což mě osobně velice mrzelo, protože jsem chtěl s našimi spolucestujícími udržovat dobré vztahy. I Alena byla smutná, že s námi prakticky nikdo nechce mluvit a tak, abych ji uklidnil jsem slíbil, že se vztahy určitě vylepší. Celkem unavení jsme něco pojedli a šli na pokoj. Po chvíli se ozvalo zaklepání a za dveřmi stály dvě mladé,štíhlé a velmi hezké pokojské. Dívaly se do země a ptaly se jestli mám nějaké věci na prodej. Pozval jsem je dál. Když viděli Alenu trochu posmutněly, asi si uvědomili, že pokud budou něco chtít, budou to muset i zaplatit. Musím si po létech přiznat, že i mě z toho bylo smutno. Vybraly si dvoje punčocháče, dva krémy a dvě mýdla, vše v celkové hodnotě asi 50 Kč. Zaplatily 15 rublů a popřály nám dobrou noc. V očekávání věcí příštích jsme usnuli velmi rychle.
Kapitola 7. Je libo meruňky?
Další ráno jsme vstávali kolem 8. hodiny a na snídani jsme byli zcela sami, naše skupina již opět odcestovala. V klidu jsme se nasnídali, šli sbalit věci a před pokojem čekala pokojská, která nás včera navštívila a ptala se, zda ještě máme 2 ks punčocháčů a jestli jí je dáme se slevou? Dali jsme jí ještě dva páry za 10 rublů a opustili jsme hotel.
Dle plánu nás dnes čekala cesta do Charkova vzdáleného asi 550 km od Kyjeva. Bylo pod mrakem, takže počasí slibovalo, že by cesta nemusela být tak únavná, přestože se dalo očekávat, že bude dlouhá. Vůbec jsem se již nepozastavoval nad značením našeho dnešního cíle na směrových tabulích. Charkov, nebo Charkiv nebo Charkyv. Již od odjezdu jsem se snažil o dosažení co největšího rychlostního průměru a tak není divu, že již 30 km za Kyjevem, což byla asi první dlouhá vesnice, mě opět zastavili policisté. Bohužel jsem nestačil zareagovat na radar, kterým jeden z policistů ukryt za hradbou jednoho z domků měřil rychlost. O tom že jsem ve vesnici, vzhledem k zástavbě identickými domy včetně navlas stejných oplocení nebylo pochyb. Bylo zajímavé, že vesnice která mohla měřit kolem 10 km, byla vlastně jen řada po obou stranách, naprosto stejných domků, před kterými stály hradbičky ze dřeva ,se stejnými kosočtvercovými ornamenty, jaké je možno vidět namalované i na některých našich budovách. V každém případě vymlouvat se na to, že nevím, že jsem ve vesnici nemělo smysl, už jen z důvodu, že ve vzdálenosti 100 m přede mnou stála stále se opakující značka s nejvyšší povolenou rychlostí 60 km za hodinu.
Policista přistoupil rozezlený k autu a začal již známou a osvědčenou otázkou: „Pačemů vy narušájetě?“ Teď byla každá rada drahá, naměřili mě rychlost 97 km za hodinu.
Využil jsem toho, že někde hodinu před námi jedou naši spolucestující a svojí ruštinou jsem mu začal vysvětlovat, že jsem se ztratil v Kyjevě od naší skupiny, která by měla jet přede mnou. Říkám: „ Jsou to soudruzi z Krajského výboru strany a jedou na přátelskou návštěvu do SSSR. Chtěl jsem je chtěl dojet, a nechtěně přitom překročil rychlost.“ Policista se již při vysvětlování zaslechnuv slova Krajský výbor téměř postavil do pozoru. Po skončení mého proslovu, již vlídněji, řekl opět tu větu, abych jel, ale dodržoval předpisy.
„Takže opravdu pokuty nedávají“ a hned mě napadlo, že by možná pokuty byly v rozporu se socialisticko komunistickým smýšlením. Vždyť plánované dosažení nejvyššího cíle, že všechno patří lidu, tedy všem, by znamenalo, že i ta pokuta by měla zpětně patřit i mě. Takto jsem se v duchu při rozjezdu ubezpečoval a neubral plyn dokud rafička rychloměru neskončila na číslici 120. Alena to komentovala slovy: „ Ono se ti to jednou nevyplatí, jedeš zase jako blázen.“ Tato slova ale zanikla ve zvuku motoru a stále hlučnějšího podvozku, na kterém se začínala podepisovat kvalita sovětských silnic.
Ačkoli to chvíli vypadalo na déšť, obloha se vyjasnila, ale nebylo to naštěstí tropické horko jako včera. Po této příhodě jsme začali přemýšlet co si dát k snědku. Po několika minutách jsme dojeli auto s plzeňskou značkou a před ním byla celá naše skupina. Alena mě upozornila, ať mě ani nenapadne je předjíždět, že se nebude dívat na ty jejich nenávistné pohledy.
Zoufale jsem se smiřoval s myšlenkou, že za nimi pojedu, ale vysvobodilo mne veliké parkoviště při silnici, které bylo hned za mostem přes řeku. Na parkovišti bylo tržiště místních pěstitelů ovoce a zeleniny. Protože už jsme měli opravdu velký hlad, zastavili jsme hned za naší skupinou a šli se podívat jako ostatní po něčem k snědku. Ihned mě zaujala velmi stará babička, oblečená v zástěře, pleteném svetru, s černým šátkem na hlavě. Měla před sebou postavené plechové vědro, plné meruněk a na misce připraveno asi 10 kusů na prodej.
Meruňky se na nás jen smály, byly oranžové až červené veliké a zralé. „ Když vidím meruňky nemohu odolat a dokážu je vyměnit třeba za řízek“ říkám se smíchem. Alena prohlásila, že o řízku si tady můžeme nechat jen zdát, tak ať si klidně koupím k obědu meruňky. A bylo rozhodnuto.
Stařenka byla moc milá, stále se usmívala a zřejmě mluvila místním nářečím, protože jsem jí nerozuměl ani slovo. Když jsem ukázal na misku s meruňkami, jednu rozloupla, abych ochutnal. Chutnala skvostně. Zkoušel jsem se zeptat kolik stojí kilo, ale stejně žádná váha ani závaží v blízkosti nebyla. Paní mě na prstech ukázala čtyři. Byl jsem překvapen cenou, která se jak jsem z doslechu věděl, rovnala cenám v Chorvatsku, ale řekl jsem si, že peněz máme dost a dal stařence 4 ruble. Paní něco ukazovala rukama a podle toho jsem pochopil, že chce abych si přinesl nádobu, nebo sáček kam meruňky dám. Chtěl jsem je vzít do rukou, ale paní trvala na tašce. Na zadním sedadle byla prázdná taška, tak jsem ji přinesl a podal prodavačce. Ta do ní začala sypat meruňky z plechového vědra a když bylo plná, dožadovala se další tašky. Uvolnil jsem ještě jednu a ona tam vysypala zbytek a návdavkem přidala celý obsah misky. Obtěžkán asi 15 kily meruněk jsem poděkoval a odešel k autu. Když jsem meruňky platil netušil jsem, že si za čtyři ruble kupuji vlastně celý stánek.
Okamžitě jsme se pustili do jídla, ale po chvíli i když z tašek téměř nic neubylo jsme museli konstatovat : „Dost.“
„Co s tím budeme dělat? Vždyť se nám to zkazí.“ zeptala se Alena. „Mám nápad“ řekl jsem. „A ještě si nakloníme naše kolegy.“ Poodešel jsem s jednou taškou meruněk asi 50 metrů, kde parkovala celá naše skupina a tam do sebe ládovali Luncheon Meat s chlebem. Hned jsem se zeptal, jestli nemá někdo chuť na meruňky. Reakce byla téměř nulová, někdo řekl, že děkuje, další, že meruňky nejí a ostatní nereagovali vůbec. Na to jsem odpověděl, že nevím co udělám s takovým množstvím meruněk, které jsem omylem koupil a že jim je chci dát zdarma, aby se nám nezkazily. V ten moment byla většina našich spoluobčanů už u mě. Vysypal jsem celou tašku do trávy a během 20 sekund nebyla po meruňkách ani stopa. Většina našich spolucestujících poděkovala a vrátili se ke své konzervě. I já jsem se vrátil k autu a Alena se ptala, jestli byli rádi? Řekl jsem že ano , ale vůbec se mi nechtělo to dál rozvádět. Alena ještě prohlásila, že teď je můžeme předjet, když jsou na parkovišti. Rychle jsem ještě dolil benzín z jednoho kanystru a vyrazili jsme na opět na trasu.
Když jsme projížděli odpoledne asi 100 km před Charkovem svojí obvyklou rychlostí vesnicí, která se navlas podobala těm ostatním, vstoupil nám opět do cesty policista s červeným terčíkem. Tak tak, že jsem stačil auto ubrzdit, abych ho nepřejel. Promítl jsem si v rychlosti zpětně cestu a zastyděl se, že jsem opět přehlédl radar. Alena, která se právě probudila prohlásila k mé podpoře, že to ti policajti přehánějí a že by si v tom horku mohli taky dát pokoj. Měla pravdu, teplota venku se už opět šplhala ke třiceti stupňům a v autě bylo o dobrých deset víc. Rychle jsem začal uvažovat, co si teď vymyslím a stáhl jsem okénko. Než jsem stačil cokoliv říci, policista slušně pozdravil a prohlásil: „Ja chatěl by s vami jechať.“
Nemusím zdůrazňovat jak se mi v té chvíli ulevilo a tak jsem bezmyšlenkovitě odpověděl : „Da.“ Trochu jsme vzadu pouklidili a policista se usadil pohodlně na zadní sedadlo. Beze slov jsem opatrně šedesátikilometrovou rychlostí pokračoval v jízdě vesnicí. Byla to opravdu nudná jízda. Po pár kilometrech, abych také uvolnil napjatou atmosféru jsem se zeptal, kam pan policista jede a jak se mu daří. Kupodivu se z něj stal sdílný člověk a vyprávěl, že se nedávno oženil, jeho žena že je zaměstnaná na vesnici, kde také oba bydlí a on, že musí dojíždět do města . A jestli může , že s námi pojede až do Charkova. I když byl celkem milý, velkou radost jsem z toho neměl, uvědomuje si dlouhé kilometry přes sovětské vesnice, které nás ještě čekají. Při vjezdu do další z nich, jsem se ho opatrně v legraci zeptal, zdali musím teď, když se mnou jede policista dodržovat rychlost, nebo jestli dostanu výjimku. On prohlásil, že můžu jet jak chci, ale ať si dám pozor, že jsou místní policisté hrozní blbci a že tady často měří rychlost. S těmito uklidňujícími slovy jsem si dodal odvahy a zvýšil rychlost ,něco lehce pod svůj standart. Lada mimo vesnice, když to dovolila hustota provozu, dokázala uhánět na 98 oktanový benzín až 150 km za hodinu. Abych tátovi auto neuhonil, jel jsem 140.
Policista se na zadním sedadle nervózně vrtěl a poposedával,myslím že takový jízdní průměr nezaznamenal ani u policejního auta s majákem, když honí zločince. Neříkal však nic, takže jsem pokračoval stále stejnou rychlostí. Ještě více se rozpovídal, když si všiml tašky plné texasek, kterou jsme při tankování z kanystru přesunuli z kufru na zadní sedačku. Zeptal se, jestli jsou kalhoty na prodej. V tu chvíli jsem opravdu nevěděl co odpovědět na otázku policistovi, který objeví kontraband. Takže jsem jeho otázku přešel strnulým mlčením. Až když se zeptal znovu, jestli máme také na prodej dámské kalhoty, odpověděl jsem mu po pravdě, že jsou tam jedny dámské třicítky. Viditelně pookřál a poprosil, zdali se může podívat. Přehrabal se v tašce, až vytáhl modré dámské džíny velikosti 30/28, za které jsem zaplatil v konfekci 150 Kč a prohlásil, že by jeho ženě jistě byly a kolik že stojí. Položil jsem mu otázku, na kterou mě velmi zajímala odpověď: „A kolik stojí u vás?“ „U nás jsou moc drahé, stojí asi 140 rublů, což je můj měsíční plat“ odpověděl. Svatá prostoto, pomyslel jsem si a věděl, že mluví pravdu. Možná chce kalhot pro manželku opravdu. Oplatil jsem mu stejnou mincí, cenu nešponoval a kalhoty mu nechal za 45 rublů. Byl zjevně šťasten, jaké štěstí ho dnes potkalo, dal nám na upomínku odznak komsomolce a za neustálého vypravování o nelehkém životě v Sovětském Svaze jsme dojeli do Charkova. V Charkově nám vysvětlil, kde je čerpací stanice, dále nám ukázal jídelnu, kam máme jít na večeři a vystoupil s námi až u našeho hotelu, kde jsme se rozloučili. V budoucnu mě pak mrzelo, že jsme si nevyměnili adresy a nezůstali v kontaktu. Podle jeho rady jsme zašli do doporučené jídelny, ale po cestě jsem si na večer stejně neopomněl v pekárně koupit tu chutnou buločku s rozinkami. V jídelně měli na výběr celkem jedno jídlo, byly to kuličky z mletého masa s bramborem a po celodenní jízdě nám docela přišly vhod. Rozhodli jsme, že tankování necháme na ráno a asi v 18 hodin jsme se ubytovali v našem hotelu Inturist. Pak jsme si sedli jsme si v hotelu do restaurace na kávu, a asi v 19.30 dorazil celý zbytek naší skupiny. Poprvé, možná díky meruňkám, se k nám začali trošku hlásit, se slovy tak vy už jste tady. Při mé odpovědi, že jsme dorazili asi před dvěma hodinami a že jsme se ubytovali a navečeřeli, to nervózní manželka jednoho z účastníků nevydržela a řekla na jeho adresu: „ Vidíš oni vstávají v 8 hodin a jsou tu ještě 2 hodiny před námi, to cestování s tebou tady v Rusku už mě leze krkem.“ Nevím zdali mluvila za všechny přítomné manželky nebo ne, ale určitě všechny ostatní souhlasně pokyvovaly. Dokonce ve svých výrazech zapomněla i na úctu ke straně a celému Sovětskému Svazu. Bohužel ani tato příhoda k naší oblíbenosti příliš nepřispěla.
Kapitola 8. Tankování
Ráno čtvrtý den cesty jsme již konečně přestali cítit únavu z předchozích dní a vstávalo se nám celkem radostně. Navíc při pomyšlení, že máme ujet jen 300 km do Záporoží, jsme viděli dnešní den jako odpočinkový . Když jsme se nasnídali a odhlásili z hotelu, bylo devět hodin a venku to ož hodně připalovalo. Nasedli jsme do auta a přemýšleli, kde je vlastně ta benzínová pumpa, kterou nám policista včera ukazoval. Že jedeme správně, jsme viděli když se začala blížit dlouhatánská fronta Záporožců, Moskvičů a Žigulíků. Jeli jsme podél té fronty stojících aut a zároveň předjeli opět většinu našich spolucestujících, kteří se také rozhodli tankovat. Zamířili jsme ke stojanu extra benzínu, kde bylo prázdno. Jeden z našich kolegů, když nás uviděl, vyběhl z auta a informoval nás, že benzín není a že už čekají nejméně hodinu. Také se zeptal proč předjíždíme zastavujeme u tohoto stojanu. Ukázal jsem mu naše talony, které měly jinou barvu než ty jeho na benzín 93 a on se zeptal, jak jsem je získal. Neměl jsem chuť, vysvětlovat mu jakými peripetiemi jsme prošli při našem odjezdu a tak jsem jen prohlásil, že je prodávají v Autoturistu. Koukal trochu nedůvěřivě se s tím a ubezpečil mě, že si tam za nima zajde. Jestli s sebou vezme vedoucího tajemníka už nesdělil a odešel ke svému autu informovat ostatní posádky.
Čerpací stanici obsluhovala velmi objemná žena středních let s kudrnatými vlasy a rty měla ozdobené tmavě červenou rtěnkou. Seděla v malé dřevěné budce, kde byla zásuvka na talony, ovládací panel na čerpadla a židle. V zadní části té budky byly nastevřené dveře a dvě nožičky židle byly vystrčeny z budky ven, zřejmě by se tam ta paní kyprých tvarů vůbec nevešla. Přišel jsem okénku a paní měla před sebou otevřený nějaký velmi zábavný časopis o vedoucí úloze strany v Sovětském Svaze a tvářila se velmi nepřístupně. Kolem budky se tlačilo ve frontě asi 40 sovětských občanů a postupně klepali na sklo a dožadovali se benzínu. Jeden zvlášť neoblomný stále něco vykřikoval, gestikuloval a ukazoval do auta. Zeptal jsem se lidí, kterým jsem vzhledem k zastavení u stojanu extra zjevně nevadil, kdy asi benzín přivezou. Dva nebo tři z nich mě hned odpověděli, že benzín už asi před hodinou přivezli, ale že se jí nechce prodávat a že je to tu takhle skoro každý den. Když jsem se zeptal proč si tedy nestěžují, odpověděli, že je to manželka vysokého člena strany a že musí počkat až se nasvačí a dočte noviny. I když jsem měl před všemocnou stranou také respekt, čekat v tom horku se mi skutečně nechtělo, navíc se začínal rozplývat můj sen o odpočinkovém dnu. Zaklepal jsem jako ostatní na okénko a k tomu zvýšeným hlasem řekl: „Benzín.“ Paní ani nezvedla hlavu od tiskovin. Pán, který předtím tak gestikuloval se ke mně přidal a zavolal na paní něco v ruštině čemu jsem nerozuměl. Ale slušné to asi moc nebylo. „To by se u nás stát nemohlo“ ulevil jsem si a zabouchal pěstí na okénko tak důrazně, až se budka zachvěla. Kdo ví jak dokáže vrčet rozzuřený vlčák, jistě dokáže představit jaká byla na moje klepání odezva. Paní v budce vycenila zuby a zavrčela , že ostatní zákazníci odskočili. Přiznám se, že jsem se také velmi lekl, ale zároveň jsem sáhl do kapsy, vyndal tři dvacetilitrové talony na benzín extra a přirazil je na sklo budky ,aby paní na ně dobře viděla a hlasitě jsem řekl :“Extra.“ Paní si všimla talonů, znejistěla a po chvilce nastevřela okénko. Když jsem jí tam podával talony doslova mě je vyškubla z ruky a beze slova kývla hlavou, abych si šel ke stojanu. Když jsem ke stojanu došel stojan začal vrčet, což bylo dobré znamení, že můžu tankovat. Načerpal jsem asi 30 litrů do auta a zbylých 30 chtěl dát do kanystrů. Když viděl pán, který se u budky nejvíce rozčiloval, že čerpám benzín do kanystrů, rychle ke mně přiběhl se svým malým kanystrem, zdali bych mu neprodal nějaký benzín, že má v autě nemocnou manželku a musí ji odvézt do nemocnice. Natočil jsem mu asi 10 litrů a on mi z vděčnosti podával 10 rublovou bankovku. Já jsem mu jen popřál, aby se žena co nejdříve uzdravila a už uklidněn, jsem odjížděl od pumpy, ještě s přátelským pokynutím našim spolucestujícím, kteří stojíce ve frontě, můj pozdrav, nevím proč neopětovali. Při výjezdu na hlavní silnici jsem ještě dal přednost školákům ve slušivém modrém stejnokroji a pomyslel si jak jsem rád že žiju v Československu.
Cesta z Charkova do Záporoží vedla přes Dněpropetrovsk a stáčela se přímo k jihu. Slunce neúprosně pražilo a já jsem nasadil svou obvyklou rychlost a tu jsem se snažil udržovat pokud mě opět nebrzdily stovky náklaďáků nebo autobusů, které byly od náklaďáků téměř k nerozeznání. Dokonce i radary policistů zmizely, asi i na ně bylo příliš velké horko.
Plán byl co nejrychleji dojet do hotelu v Záporoží, projít se městem, podívat se do obchodů, něco nakoupit a třeba i prodat. Tak se také stalo i když jsme museli absolvovat opět asi 20 km po polní cestě . Ale nejhorší byl nájezd na tuto cestu, bylo nutno projet příkopem. V tu chvíli jsem si opět vzpomněl na svého Opela GT v klidu odpočívajícího v garáži v Plzni a blahořečil řidiči Saabu, který nás vyprovokoval a tím nám dozajista zachránil pokud né život, tak určitě mnoho peněz. Bylo mě už také jasné, že s Opelem a pětilitrovým kanystrem na benzín bychom nedokázali přejet dlouhé vzdálenosti mezi jednotlivými čerpacími stanicemi, které prodávaly benzín extra. Navíc s ohledem na samotnou nízkou konstrukci vozidla , bychom nemohli jet polními a lesními cestami s rigoly a v některých místech ani po vymláceném a rozbitém asfaltu. To byly skutečnosti, které jsme před svým odjezdem, nebrali v úvahu.
Pokud se jedná o našeho Opela mohu prozradit, že po našem návratu jsem od Káči Kadlece dostal zhotovený píst na opravu motoru a následně po ujetí asi 30 km Opel přestal zcela brzdit. Tuto závadu jsem s velkými obtížemi opravil a vůz rychle prodal. Jenom fakt, že kupující z Maďarska pan Tibor Szabo vozidlo naboural vlastní vinou ještě při převozu, ho nemohl reklamovat a z důvodu stále se opakujících problémů a závad následně vrátit.
Do hotelu v Záporoží jsme dorazili kolem 14. hodiny. Hotel Inturist byl moderní a veliký. Trůnil osamoceně na velkém prostranství a tvářil se jako by vládl celému městu. Švábi, v této honosné stavbě, kteří nám mimo jiné ztrpčovali následující noc na první pohled zvenčí vidět nebyli.
Ubytovali jsme se v pátém patře vedle výtahu a vyrazili do víru velkoměsta. K pozdnímu obědu jsem si dal chleba s paštikou a vydali jsme se kousek od centra, kde se tyčil velký Univermag, nebo chcete -li obchodní dům, který jsme se ihned rozhodli navštívit. Byl to náš první pohled do regálů prodejny elektro a železářství. Pohled to však byl smutný. Většina regálů byla prázdných, k prodeji byl jeden druh černobílé televize a naprostá novinka na trhu byla mikrovlnná trouba Ukrajina, která připomínala prosklenou klec pro králíky. „Tady si asi nic nekoupím“ pomyslel jsem si a vydal se do oddělení obuvi, kde obrovské množství tlačících se lidí slibovalo dobré nákupy. V prostředku prodejny bylo vystohováno asi 500 krabic letních polobotek stejného druhu, jen různých velikostí. Kolem stály 3 prodavačky a lidem rozdávaly po krabici, jednu za 30 rublů. Dalo by se říci, že o ně byla velká rvačka a během 5 minut byly krabice rozebrány. Lidé vzali krabici zaplatili, ale nikdo z obchodu neodcházel. Po chvíli nám došlo proč. V nastalém chaosu nebylo možno při koupi polobotek vybírat velikosti, takže každý koupil jeden pár co dostal od prodavačky a následně si boty lidé v prodejně vzájemně mezi sebou vyměňovali. Bylo mě líto těch posledních, kteří již nebudou mít s kým si vyměňovat, ale věřil jsem že si s tím poradí při příští dodávce. Podobné směny se konaly také před obchodním domem, ze kterého jsme raději rychle odešli. „Tak my ty ruble budeme muset projíst, nebo si je asi přivezeme zpátky domů“ říkám Aleně. Ale ta už byla ohromena řeznictvím kousek od obchodního domu. Ono to bylo spíš takové řeznictví pod širým nebem.
Na několika stolech byly položené velké dřevěné desky a na nich za sebou srovnané 4 půlky prasat včetně hlavy. U nich obrovská fronta možná asi dvouset lidí, kteří poslušně stáli za sebou celou ulicí. Řezník vyzbrojen sekyrou a nožem postupně odsekával a odřezával asi kilové kousky a předával zákazníkům, kteří je platili. Ti na které vyšla kýta nebo kotlety se tvářili šťastně ,ostatní spíš odevzdaně a unaveně. Abych se přiznal, to co jsem do této doby viděl v sovětských obchodech, mě stačilo a o další zážitky jsem nestál.
Vrátili jsme se tedy do hotelu, kde už na nás čekaly dvě pokojské a ptali se nás jestli máme něco na prodej. Vyjmul jsem z tašky 2 pánské džíny, zbylé punčocháče a kosmetiku. Pokojským se rozsvítily oči a skočily po kalhotách. Jedna si plivla mezi prsty a začala jimi třít kalhoty se slovy: „ nět indigo nět indigo.“ Prohlásil jsem: „ Indygo da“, i když jsem věděl, že jsem nekoupil s sebou rifle z Tuzexu, ale obyčejné české texasky za stopadesát. Pokojská se zeptala kolik stojí. Věděl jsem, že to bude složitější a řekl jsem, že šedesát rublů. Myslel jsem v tu chvíli, že omdlí, jak se zapotácela a řekla: „ Nět indigo, třicet rublů.“ Řekl jsem: „ padesát“ a ona si oboje zbylé kalhoty po čtyřiceti rublech koupila. K tomu dvě mýdla a dvoje silonky a když jsem otevřel tašku zahlédla vepřovou konzervu, kterou jsme měli připravenou k večeři. Trvala na tom, že jí musím to maso prodat. Zaplatila ještě tři ruble a celá šťastná odběhla, možná za dalšími nákupy.
„Peněz máme jako želez, vepřovou konzervu jsme prodali a jde se na večeři“ řekl jsem Aleně a záhy jsme vyrazili do hotelové restaurace. V ten moment jsem neměl tušení, jak draze nám prodej oné konzervy přijde.
Hotelová restaurace byla opravdu velká místnost, kde bylo snad 250 míst. Sedli jsme si ke stolu u okna a s výjimkou dvou dalších hostů přes uličku byla restaurace prázdná.
Když nám přinesli jídelní lístek, nedíval jsem se na jídlo nýbrž na cenu. Byl jsem pevně rozhodnut dát si to nejdražší, co tam mají.
V době, kdy v naší restauraci stál smažený řízek s bramborem 9.80 Kčs a hovězí guláš s knedlíkem 6.60 Kč, jsme si v Sovětském svazu dovolili velkou obloženou mísu, v přepočtu za 150 Kč.
Byla to krása, velký podnos, plně naložený karbanátky, sekanou, masovými mletými kuličkami, zeleninou, ovocem a hranolky. Vše bylo krásně naaranžováno a v prostředku na samém vrcholu ozdobeno dvěma kousky olejovek. Celý dosavadní život jsem mimo kapra o vánocích žádné ryby nejedl. Ani konzervované, ani čerstvě upravené, ani doma, ani u moře. V té chvíli snad z radosti, že pozítří začíná fakticky naše dovolená, snad z pocitu dobrých obchodů, možná z důvodu, že v této zemi nemusíme žít, jsem si vzal jednu z těch rybiček, druhou podal Aleně. Poté s hlasitým přáním dobré chuti, jsme se pustili do té královské hostiny. Když jsme dojedli a zaplatili, dorazili na recepci spolucestující z naší skupiny celí špinaví, upocení, schvácení a vyloženě naštvaní. Jeden z nich, který si vzal ode mne na parkovišti nejvíce meruněk, byl sdílnější a oznámil mě, že dostali benzín až ve 12 hodin, celí den nejedli a jdou se vysprchovat. Nemohl jsem mu v tuto pro něj pohnutou chvíli říci o našem dnešním cestování vůbec nic.
Kapitola 9. Kritický stav
Když jsme po večeři došli na pokoj, necítili jsme se příliš dobře a šli jsme si hned lehnout. Jakmile jsme zhasli světlo, vyrušil nás po chvíli šramot u skříně a nočního stolku, tak jsem rychle rozsvítil lampičku a kolem stolku jsme zahlédli shluk asi deseti švábů, kteří se rychle rozeběhli na všechny strany. Alena vykřikla, že tady spát nebude a vlastně netušila jakou v té chvíli měla pravdu. Snažil jsem se jí vysvětlit, že švábi jsou milá a neškodná zvířátka , která jí nijak neublíží a že jen hledají něco k snědku, ale asi jsem ji těmito řečmi příliš neuklidnil. Po chvíli řekla, že vyzkouší spát při světle, přetáhla si peřinu přes hlavu a oba jsme se snažili usnout. Po chvíli se začaly dostavovat mírné bolesti břicha, které nám stejně usnout nedovolily. Krátce po půlnoci zazvonil na pokoji telefon. Když jsem ho zvedl , ženský hlas mě oznámil abych si převezl auto, které stálo před hotelem, na hotelové parkoviště v zadní části. Nevím jak jsem řekl tomu hlasu v telefonu rusky jestli se nezbláznil, že nás budí a že žádné auto nikam převážet nebudu. Po chvilce telefon zazvonil opět a tentýž hlas žádal, abychom převezli auto na zadní parkoviště. Byl jsem naštvaný a praštil jsem telefonem. Kdo zná jaké to je, když se snažíte usnout a někdo vás pravidelně po půlhodině budí, si jistě dovede představit jak jsem se cítil, když v půl druhé opět zazvonil telefon a ženský hlas žádal abychom přeparkovali auto. Bolení břicha bylo stále intenzivnější a já jsem na sebe hodil kalhoty, obul si boty a šel k výtahu, abych přeparkoval naše auto.
Když jsem se vrátil na pokoj, měla křeče v břiše už i Alena a v tu chvíli mě bylo jasné, že bude problém. Usnout do rána už se nám nepodařilo, ostatně pro bolesti v břiše, jsme už ani ležet nemohli, ale seděli jsme schouleni na židlích. Čekali jsme tak až bude ráno ,abychom zkusili pokračovat v naší cestě. Na smůlu jsme před sebou měli nejdelší etapu do cíle naší cesty, až na Jaltu, což obnášelo něco přes 700 km.
V 7 hodin jsme vyjeli z hotelu v takovém stavu, že by nás oba ihned přijala jakákoli nemocnice na infekci. Napůl jsem seděl a napůl ležel za volantem naší Lady a cítil každou nerovnost vozovky. Teplota v 9 hodin ráno ukazovala už 35 stupňů ve stínu a já neměl potuchy, jestli v našem stavu budeme schopni na Jaltu dorazit. Přes vysokou venkovní teplotu jsme měli oba zimnici a bylo nám jasné, že za vším je otrava z jídla. Zároveň jsme se shodli, že s největší pravděpodobností to byly ty olejovky položené na samém vrchu našeho včerejšího rozkroje. Když si dnes promítnu celou situaci nedokážu si přesně vybavit, jak jsem dojel asi 500 km ve směru na Jaltu, v šíleném provozu, napůl v bezvědomí a s obrovskými bolestmi. Po zmíněných 500 km, tj. asi 200 km před cílem naší cesty, jsme byli na konci svých sil. Zastavil jsem u kukuřičného pole ve vjezdu na polní cestu, oba jsme se s Alenou vypotáceli z auta a po 10 metrech se složili v bezvědomí do kukuřice. Při vystoupení z auta jsem si myslel že je s námi konec a jen mě hlavou proběhly různé myšlenky, jak to asi bude vypadat až nás tady najdou, a co rodiče a příbuzní a taky jestli táta dostane zpět svou milovanou Ladu.
Když jsem procitl, byl jsem zcela propocený, jak na mě pražilo slunce a bylo určitě přes 40 stupňů ve stínu. Pomalu jsem zvedl hlavu, abych se podíval co je s Alenou a uviděl jsem, že vedle našeho auta se pohybovali dva lidé. Nevím jestli nám chtěli pomoci, nebo nás okrást, ale když viděli, že si sedám a jsem při vědomí, nasedli do nedaleko odstaveného auta a bez jediného slova nastartovali a odjeli. V ten moment se začala probírat také Alena. Velká bolest břicha přetrvávala a proto jsem se zeptal, kde máme to kondenzované mléko, které jsme si z Plzně vezli s sebou.
Alena , která se zjevně cítila trochu lépe než já, našla mléko v kufru a pokoušela se ho otevřít. To se jí nožem podařilo a podala mně ho. Se zavřenýma očima jsem vypil asi polovinu mléka, odplazil se hlouběji do kukuřice a pokoušel se zbavit veškerého včerejšího zkonzumovaného pokrmu.
Mléko bohužel k mému záměru nepřispělo i když nemůžu vyloučit , že mě pomohlo v následné rekonvalescenci. Upocení, špinaví a k tomu se zimnicí, jsme se kolem 16. hodiny opět nasoukali do auta, abychom zkusili pokračovat v jízdě. Zbývalo nám 200 km, dvěstě kilometrů, které mě následně stály více sil, než doposud celá cesta. Vnímal jsem každý metr silnice a neustále se ubezpečoval, že musíme dojet, i když náš stav se příliš nezlepšoval. Pravdou je, že kdykoli si dnes vzpomenu na olejovky dostávám podobné pocity jako tehdy.
Provoz před Simferopolem byl hustý a bylo kolem 20. hodiny . I když mě bolelo celé tělo a hlavně klouby, se bolest břicha trochu zmírnila a začal jsem registrovat, že řídím motorové vozidlo . Ve městě po silnici, která stoupala do kopce a kde byla přerušovaná čára jsem tedy předjel pomalejší vozidlo jako tisíckrát před tím. V tom se za mnou objevila policejní hlídka s majákem, předjela mne a spolu s řidičem, který jel ve vozidle za mnou a také předjížděl, nás oba zastavila . Napřed šli policisté za řidičem zadního vozidla asi 5 minut si povídali, pak převzali bankovky a řidič odjel. Poté přišli k našemu vozu a oznámili mě, že jsem předjížděl na úseku kde značka předjíždění zakazuje. Teď jsem už nemusel hledat žádnou výmluvu a zcela po pravdě jsem policistovi řekl, že jsem žádnou značku neviděl. Už jsem ale nemohl přiznat, ,že jsem vlastně neviděl skoro nic a vlastně skoro ani to předjížděné vozidlo . Vzhledem k únavě jsem ještě řekl, že nehovořím moc rusky. Policista se na mě podíval a řekl: Vy gavarítě očeň charašo. Za normálních okolností bych mu poděkoval za poklonu, i když si uvědomuji, že jsem na hodinách ruského jazyka často nedával pozor, ale v tomto případě jsem vše přešel mlčením. Policista řekl památnou a známou větu : „ Nu idítě a užé něnarušájtě“ a s těmito slovy nás opustil.
Před námi bylo ještě 80 km do města Jalta. Naštěstí se už slunce vyhouplo za obzor a začaly se objevovat mráčky, které trochu mírným deštíkem začaly ochlazovat vzduch. Zbylé kilometry jsem po probdělé noci a celodenním utrpení jel necelé 2 hodiny a většina spolucestujících z naší skupiny byla již dávno před námi. Cesta vedla většinou vesnicemi a městy, která na sebe přímo navazovala a šťastný pohled se mi naskytl, když se už za soumraku před námi objevilo nádherné modré moře se s písečným pobřežím. Moře, které moje máma toužila uvidět na vlastní oči do svých šedesáti let.
Dorazili jsme do města Jalta a podle směrových tabulí hledali kemp Poljana skazok. Silnice se však najednou začala stáčet od moře, zpět do vnitrozemí, ale s vidinou, že brzy ulehnu do postele a usnu mě to v tom okamžiku příliš nevadilo. Stejně jako mě nevadilo, že budeme muset každý den autem dojíždět k moři 20 km, že budeme ubytováni v kempu v otřesných chatkách bez sociálního zařízení, ani že bude následující 2 dny nepřetržitě pršet. Zcela zdeptaní a se vším smíření, jsme po chvíli dojeli do kempu, vyzvedli si klíč od chatky a usnuli spravedlivým spánkem.
Kapitola 10. Poljana Skazok
Když jsem se probudil, nevěděl jsem jestli je ráno a nebo ještě noc. Vlastně jsem pořádně nevěděl, kde jsem a jak jsem se tam octnul. Vstal jsem z prkenné pryčny a hledal jsem kliku dveří. Když jsem chatičku otevřel , bylo světlo a mračilo se na mne zatažené nebe . Otevřel jsem okenice, které se otevíraly zevnitř a pustil na spící Alenu trochu denního světla. Během chvilky se spustil déšť. Prostě prší nám štěstí, usmál jsem se v duchu, horka jsme si během cesty asi užili dost, teď je třeba se trochu ochladit. I když vlastně pomyšlení, že bych se dnes šel koupat do moře ve mně vzhledem k mému stavu, nevzbuzovalo nijak příjemné pocity. Změřil jsem si teplotu, měl jsem 37.5 a vzal jsem si Superpirin a živočišné uhlí. Pak jsem vyšel jsem ven, abych ji uviděl při světle a v plné kráse . Byla to třicítka , byla zelená , malá a na první pohled měla už ta nejlepší léta za sebou. Jen podotýkám, že tentokrát nemluvím o Aleně. Neměla ani žádnou skříňku a o umyvadle nebo záchodě jsme si mohli nechat jen zdát. Její jediný klad byl, že v ní bylo elektrické světlo. Mě osobně připadala jako takový dřevěný stan. Před tou nádherou trůnila jedna židle asi pro případ, že bychom chtěli dělat zahradní párty. Tak tady mám pět dní bydlet a nedej bože ještě marodit. Alena se vzbudila a říká unaveně: „Kde to proboha jsme?“ Vysvětlil jsem jí, že v pěthvězdíčkovém hotelu, ať se neptá, vezme si prášky a pokračuje ve spaní. Odpověděla, že je jí docela dobře a že musí na malou procházku .
Vrátila se za chvilku celá vyděšená a informovala mne, že tam nejsou záchody, ale vedle sebe jen takové nášlapy a uprostřed díra. „Já už jsem o těchto bulharských záchodech slyšela,“ pokračovala,: „Ale ty byly alespoň vzájemně od sebe odděleny přepážkou.“ „Tady nejsi v Bulharsku, tady se nikdo za nic nestydí a toaleta se vykonává pěkně na veřejnosti“ odpověděl jsem, ale příliš do smíchu mě z toho nebylo. Ale třeba pánské toalety na tom budou lépe. Jak jsem zjistil ještě týž den- nebyly. A než mě zabralo živočišné uhlí tak jsem to zjišťoval ještě mnohokrát.
Po poledni bylo sice pod mrakem, ale přestalo pršet a i já jsem se také začal cítit trochu lépe. Rozhodli jsme se tedy, že se půjdeme někam projít a třeba se podívat do městečka a přitom si koupit něco čerstvého dietního k snědku. Pokoušet naše pokažené žaludky českými konzervami, kterých jsme měli zásobu, jsme nechtěli. Prošli jsme kempem k východu a viděli na spoustě míst postavené nebo zavěšené dřevěné figurky a loutky z různých pohádek. Čarodějnice , skřítkové a různá strašidla se na nás prostě dívala ze všech stran.
Aha, tak to je ta Poljana skazok pomyslel jsem si, jak důvtipné. Sotva jsme vyšli před kemp uviděli jsme jen silnici, která se před námi kroutila z kopce a městečko i moře bylo v nedohlednu.
V tu chvíli jsem si vzpomněl na naše spolucestující a soudě podle našeho luxusního ubytování mě napadlo, že jejich stranické funkce asi nebudou tak významné. Raději jsme se tedy vrátili, lehli si na palandy a já jsem se rozhodl usnout, což se mi po chvíli podařilo. Ze spánku mě vyrušilo klepání na dveře. Vyskočil jsem a šel otevřít. Ve dveřích stála asi třiceticetiletá plnoštíhlá žena, oblečená v šortkách a na nohou měla slušivé dřeváky. Řekla, že pracuje v kempu a že nám přinesla ručníky. Popadl jsem ručníky a ona stála dál ve dveřích a koukala. Po chvilce se zeptala zdali máme něco na prodej. Neměl jsem náladu ani chuť na nějaké dohadování, tak jsem jí věnoval jedno levandulové mýdlo a ona velmi potěšena odešla.
K večeru jsme vyrazili na obchůzku kempu , cítili jsme se o mnoho lépe a doufali jsme, že všechny potíže a problémy, které nás při naší cestě potkávaly jsou již zažehnány . Teď si jen budeme užívat klidných pěti dnů, které byly na pobyt na Jaltě ještě naplánovány . Kemp byl poměrně velký a zcela obsazený, převážně sovětskými občany, kteří příliš nedbali na pořádek a podle toho okolí vypadalo. Chatičky byly obklopeny haldami odpadků a co bylo horší, byl bohužel všudypřítomný zápach, který se šířil vzduchem a znepříjemňoval jinak hezký pocit z okolní hornaté a krásné krajiny. Když jsme dorazili k chatičkám obývaným našimi spolucestujícími, které byly situovány převážně v zadní části kempu, zastavil nás pán ,který s námi komunikoval u čerpací stanice a neskrýval zklamání z jejich dovolené. Informoval nás, že cesta celou jeho rodinu stála strašně sil a při dennodenních hádkách s manželkou začal uvažovat i o rozvodu. Líčil nám také zážitky při tankování benzínu, které jsme my díky našim talonům extra nemohli absolvovat. Popisoval dlouhé hodiny, které v horku čekali ve frontách na benzín. Také dohadování se s ostatními tankujícími občany Sovětského Svazu, prý patřilo k nejhorším zážitkům během cesty. Přestože byli prý také informováni v Autoturistu, že cizinci mají při tankování přednost, ve skutečnosti se sovětští občané ve většině případech nechtěli nechat předbíhat a docházelo až k situacím , kdy šlo o zdraví. Takže raději pokojně čekali ve frontách.
Pozdní dojezdy a brzké ranní vstávání pak proměnilo dovolenou v boj o přežití. Uvedl ještě, že 5 dnů u moře se budou strachovat, v obavách jak dopadne zpáteční cesta. Navíc si prý koupil málo benzínu, neboť stálé popojíždění v kolonách zvýšilo podstatně spotřebu jeho Moskviče. Ujistili jsme ho, že vše dobře dopadne a také jsem mu nabídl 2 talony na 40 litrů benzínu, poněvadž
u nás bylo vše právě naopak a Lada vykazovala nejméně o dva litry nižší spotřebu, než byla plánovaná spotřeba Opela. Pán mě šťastně poděkoval a slíbil, že si večer pro talony přijde a že jestli s námi ostatní členové skupiny nemluví, ať si z toho nic neděláme, že je to jen závist, protože jedeme zcela bez problémů. Nesnažil jsem se ho přesvědčovat, že vlastně opak je pravdou, ale třeba opravdu ty naše problémy byly trochu stravitelnější než ty jejich, zvlášť vezmu -li v úvahu důvod naší cesty. S tím jsme se rozloučili, a protože začalo opět lehce poprchávat, vrátili jsme se do naší útulné chatky číslo 30. Tam jsme vyřídili obchodní jednání se stejnou paní v dřevákách, která dopoledne přinesla ručníky a pak se pustili do pod pultem koupené čínské konzervy Luncheon Meat, kterou jsme jako správní Češi měli také nejednu ve svých zásobách.
Kapitola 11. Prohlídka Sevastopolu.
Zatažené nebe příští den ráno opět nevěstilo pro koupání chtivé turisty nic dobrého. A protože už jsme měli celkem dost utržených peněz za prodané zboží, tak jsme se rozhodli, že než sedět ve špinavém kempu, raději se pojedeme podívat na lodě do Sevastopolu, což byl podle vyprávění, velký a moderní přístav. Také nás napadlo, spojit svoji návštěvu s nákupem nějakých dárků. Vyrazili jsme hned po snídani asi v 10 hodin a počasí stále neslibovalo, že by se mělo ještě týž den nějak umoudřit. Když jsme dojeli asi 10 km před Sevastopol, málem jsme narazili do obrovské betonové zátarasy a u ní stáli dva vojáci se samopaly. Prudce jsem zastavil, neboť projet se tam nedalo ani s tankem, vojáci přiskočili k autu, a ptali se kam jedeme. Řekl jsem, že jsme turisté ubytovaní na Jaltě a že jedeme do Sevastopolu. Zakroutili hlavami a řekli abychom předložili doklady a souhlas k návštěvě tohoto prý zakázaného města. Nechápal jsem co chtějí a oni mě slušně vysvětlili, že abych mohl Sevastopol navštívit potřebuji povolení a souhlas vlády a strany, přičemž na nás namířili své samopaly. Vzhledem k těmto pádným argumentům jsem to rychle pochopil a se slovy ať jdou do háje, která naštěstí v ruském jazyce nic neznamenají, jsme se otočili a vydali se nazpět. Až později jsem zjistil, že v Sevastopolu jsou vojenské základny a že odtud slavná Rudá armáda chrání naše životy proti imperialistům. Alena prohlásila, že jsme v zemi, kde je všechno možné a že zpátky do chatky nechce. Přes naše zklamání z prvního výletu jsem tedy navrhl , že se zajedeme podívat alespoň do Simferopolu a navíc to zní podobně. Ale v ten moment už ze mě opět vyprchalo nadšení hledat krásy Sovětského svazu i jeho výdobytky.
Simferopol bylo špinavé ošklivé město, s pár hlavními asfaltovými silnicemi a ostatní cesty byly prašné, ve výstavbě, nebo nebyly vůbec. Projížděli jimi staré trolejbusy připomínající auta z první republiky, a čím byly trolejbusy špinavější, tím byly plnější. Zastavili jsme poblíž centra, kde byla prodejna s hospodářským sortimentem a elektropřístroji, ale byly tam na prodej jen lopaty , krumpáče, různé koše nejasných tvarů, síta, lana a hrnce, prostě samé potřebné věci, ze kterých jsem těžko mohl vybrat dárek pro tátu, abych mu poděkoval za to, že nás téměř dobrovolně nechal demolovat své zánovní auto. Co mě mile překvapilo, byla tam i míchačka na maltu, která tvarem sice také připomínala starý hrnec , ale u nás ji bylo možno sehnat jen s velkými známostmi. Bylo mě jasné, že míchačku koupit nemohu a o ostatní nabízené kvalitní zboží zase nemám zájem. Tak to bude asi těžké.
Když jsem viděl všude kolem sebe ten nepořádek, na ulicích zbídačené občany, oblečené do tepláků, to nepostradatelné zboží v obchodech, rozhodl jsem se, že alespoň pořídím nějakou fotodokumentaci, jako památku na návštěvu v baště komunismu. V ten moment zároveň do místní prodejny koňským povozem přivezli zboží a tak jsem začal fotit. Udělal jsem asi 6 snímků a došel mě film na diapozitivy. Založil jsem do fotoaparátu nový a pokračoval v dokumentování krás města. Nafotil jsem trh s hospodářskými potřebami i špínu a odpadky v ulicích, ať můžu doma ukázat jaké si to máme brát příklady a vzory. Focení mě tak zaujalo, že jsem si nevšiml pána v placaté čepici, který mé počínání celou dobu pozoroval. Když jsem se nabažil focení a zklidnil svoji zlost, která ve mně přetrvávala ještě z neúspěšné návštěvy Sevastopolu, pán ke mně přistoupil, vyndal nějaký odznak s nápisem KGB a požádal mě, abych mu předložil doklady. Ptal jsem se proč, že jsem byl už dnes kontrolován a on řekl, že je milicija a že se tady nesmí fotografovat. Když jsem mu odevzdal pas, zeptal se proč to tady fotografuji. Řekl jsem mu, že jsem dopisovatel časopisu Družba a že připravuji dokumentaci o Sovětském Svaze. Požádal mě abych mu půjčil fotoaparát a zeptal se kde jsem ubytován. Když jsem mu oznámil, že na Jaltě, kemp Poljana, nechal si můj pas i fotoaparát a řekl, abych na něj počkal u svého auta, sedl do nedaleké Volhy a odjel. „Tak a teď jsme v řiti totálně“ řekl jsem Aleně, „Právě jsem přišel o foťák i pas, takže už tady budu muset zůstat.“
I když jsem to řekl v legraci, do smíchu mě rozhodně nebylo. Kolem se mezitím navíc shromáždilo několik sovětských občanů a dívali se na mne jako bych vykradl spořitelnu a dva lidi při tom zastřelil. Sedli jsme si do auta a přemýšleli co teď. Máme čekat, nebo jet na policii a udat se, že jsme chtěli spáchat atentát na Brežněva? Alena řekla : „To se ten výlet do Sevastopolu vydařil, všude kde se objevíme máme jenom problémy.“ Musel jsem souhlasit, jen jsem dodal:“ Ale to platí jen tady v Rusku.“ „A taky Polsku nebo Maďarsku.“ ušklíbla se Alena.
Asi mě tím chtěla připomenout nedávnou cestu do Maďarska, kterou jsme podnikli opět s Frantou a jeho ženou Lídou . Bylo to na můj popud, když jsem se dozvěděl, že v Maďarsku prodávají velmi kvalitní reprobedny Videoton, které jsem nutně potřeboval. Franta tehdy prohlásil: „Tak se tam na ně pojedeme podívat, ale holkám zatím nic neříkej. A jestli je chceš koupit, tak si pořiď pro české celníky papír od někoho v zahraničí, že ti je dává jako svatební dar.“ Protože to tehdy bylo krátce před naší svatbou s Alenou, ani jsem v tom neviděl problém a tak jsem se svým bráchou v Kanadě vykorespondoval, co potřebuji a on mě obratem poslal darování, potvrzené kulatým vytlačeným razítkem kanadského notáře. Když to pak Franta uviděl, zajásal a prohlásil, že příští sobotu jedeme nakupovat do Maďarska. Vyjeli jsme samozřejmě všichni čtyři, Franta s manželkou Lídou a já s Alenou v pátek večer, kolem devatenácté hodiny, namačkaní v jeho Kačeně. Tak se říkalo Citroenu 2 CV s dvouválcovým motorem, o obsahu válců 430 kubických centimetrů. Cesta ubíhala velice pomalu, protože naložený vůz dosahoval maximální rychlosti 70 km v hodině. Často jsme se bavili tím, že jsme Kačenu za jízdy rozhoupali do stran a pozorovali, jak se tím lidé na ulici smějí a nevěřícně kroutí hlavami. Večer nás všechny, Kačena tak uhoupala, že jsme samozřejmě mimo Franty krásně usnuli.
Kolem půlnoci nás probudila rána jako kdyby po nás někdo vystřelil. Rozespale říkám Frantovi, který mezitím zastavil na kraji silnice : „Kde to jsme?“ Franta prohlásil jiným výrazem než jsem očekával že řekne. „Jsme v Éši“ Nechápal jsem , ale mi Franta ochotně vysvětlil, že jsme v obci, která se jmenuje Eš a že nám právě vyletěla jedna ze dvou zapalovacích svíček v motoru i s vložkou a že na jeden válec se fakt jet nedá. Ještě dodal, že takovou svíčku neseženeme i kdybychom se zbláznili, tak ať jdeme všichni hledat. Když jsem následně vystoupil z auta, byl jsem překvapen, že jsme ještě v Československu u Jihlavy, neboť jsem se domníval, že obec Éš musí být už v Maďarsku. Mezitím již Franta s baterkou prohledával okolí a po chvíli radostně vykřikl: „Mám jí“. Sebral ze země svíčku i s osmnáctkovou redukcí, která na ní zůstala natočena . Obmotal závit izolační páskou, namontoval vše zpět do válce a po chvíli jsme již opět vyrazili směr Budapešť. Kačena spokojeně předla a rychlostí 25 km za hodinu, stoupala do prudkého kopce v obci Éš. Do Budapešti jsme dorazili kolem sedmé hodiny ranní a našli parkoviště, kde byl velký obchodní dům. Když v 8 hodin otevřeli, vrhli jsme se do nakupování. Museli jsme konstatovat, že oproti Československu, byl výběr zboží opravdu velký. Byly volně k dostání džíny tzv. Plesnivky, magnetofonové kazety i Coca- Cola v litrových lahvích. Připadal jsem si jak v českém Tuzexu. A co teprve oddělení elektroniky, kde byly k mání nejen vytoužené reprobedny ale i hifi stereo sluchátka. „To musíme koupit“ prohlásil jsem a hned koupil ta sluchátka. „ Co blázníš seberou nám to na hranicích“ prohlásila Alena „Neboj to schováme“ prohlásil Franta, ale když jsem vyjmul z regálu dvě obrovské reprobedny Videoton, přestalo i jemu být do smíchu.
„Tak tohle nenaložíme“ prohlásil, když uviděl obě bedny. Protože bylo v sobotu otevřeno jen dopoledne do dvanácti hodin, bylo nutno se rozhodnout rychle: „Tak to kup a uvidíme“ rozhodl Franta po chvíli a bylo hotovo. Postupně jsme zboží odnosili k autu na parkoviště a nutno říct, že velikost beden byla srovnatelná s velikostí našeho auta. V prvé řadě Franta rozebral sluchátka. Jednotlivé části zabalil do igelitových sáčků a schoval v motorovém prostoru. Jen originální krabice, která skončila v popelnici, mě bylo líto. Ale kam teď s bednami, když do auta se vešla stěží jeho posádka. Lída prohlásila: „Na takové výlety si jezděte příště sami, já se vracím autobusem“. První reprobednu jsme pak umístili na levou zadní sedačku ,druhou měly Lída s Alenou na klíně a obě dvě seděly na pravé zadní sedačce. Kačena šoupala zástěrkami a spokojeně uháněla zpět, směr hraniční přechod Rajka- Rusovce.
Když viděli maďarští celníci náš náklad prohlásili, že bez povolení se elektro nesmí vyvážet a že se máme zboží jet vrátit. A bylo to. Ukazoval jsem jim doklad o darování, ale ten je vůbec nezajímal a prohlásili, abychom si sehnali povolení k vývozu.
V sobotu odpoledne!!! Faktem je, že můj darovací doklad od bráchy, byl určený pro české celníky, aby zboží propustili a osvobodili od cla, ale od Maďarů jsme tohle nečekali. Co teď.
Vrátili jsme se zpět do Budapešti, ale obchodní dům měl již samozřejmě zavřeno. Když jsme stáli zoufalí na parkovišti, přišel k nám příjemný starší pán a ptal se, jestli nepotřebujeme s něčím pomoci. Německy jsem mu vysvětlil náš problém a on nám řekl, že je starosta z Gyoru a abychom jeli za ním. Že to navíc stejně máme při cestě. To jsme věděli, neboť Gyorem jsme již třikrát projížděli. Následovali jsme ho až k němu domů, kde jsme dostali večeři a nebýt našeho problému, nic by nám nescházelo. Poté šel s námi na úřad a vystavil nám darovací dokument s razítkem, kde uvedl, že po nás posílá tento dar do Plzně. Vyměnili jsme si adresy, moc jsme mu poděkovali a vyrazili opět na hraniční přechod Rajka. Když nás celníci opět uviděli, pouze nahlédli do auta, kde se naše holky tísnily mezi bednami a ihned nás bez jakýchkoli diskuzí vrátili zpět do Maďarska. Potvrzení z Gyoru je nezajímalo a diskutovat s námi odmítli. Teď už byla opravdu každá rada drahá.
Byli jsme všichni již strašně unavení a nevyspalí. Franta se podíval do mapy a prohlásil, že je tady ještě jeden přechod v Komárně. Nasedli jsme tedy v naději opět k bednám a vyrazili směrem na opačnou stranu, než byl náš cíl cesty.
Na maďarský přechod Komárom, jsme dorazili kolem třetí hodiny v noci a nikde nebylo ani živáčka. Zastavili jsme před betonovou závorou a čekali asi třicet minut. Pak jsem vzal papír od starosty a šel jsem s ním k budce, kde celníci v poklidu spali. Zaklepal jsem a požádal je, aby nás nechali projet, s tím, že vezeme do Plzně dárek od starosty Gyoru. Celník nevěřícně koukal na papír, pak prohlásil, že si to ověří, abychom počkali. Hlavou se nám tehdy honily různé myšlenky, zda zavolá na Rajku, nebo policajty. Asi po dalších třiceti minutách přišel, otevřel závoru a nechal nás projet do milované vlasti i s bednami. Takže ono to vlastně nakonec dobře dopadlo a já tehdy vůbec nechápal Aleniny nevhodné poznámky.
Ze zamyšlení mě vytrhl k mojí velké radosti, policista ze Simferopolu, který se vrátil asi za hodinu k našemu autu a podával mě foťák i můj pas. Přitom řekl, že si ověřoval, zda jsem mluvil pravdu. Pak prohlásil, že se po městě pohybuje spousta provokatérů, kteří chtějí rozvracet a narušovat sovětské hospodářství, což se jim ale stejně nikdy nepovede a pokynul nám, že máme odjet.
Kdyby jen tušil, že čas ukáže, že sovětské hospodářství se vlastně rozloží samo.
I když jsem byl stále dost naštvaný, velmi se mi ulevilo, že mám svůj pas zpět a teď s odstupem času si dokážu představit, jaké riziko jsme podstupovali a že mu mohu být vděčný, že nás vlastně nesebral a nenechal zavřít, jak bylo tehdy za podobné prohřešky jako fotografování zvykem. A v některých státech je to tak i dnes. Třeba byl také dopisovatelem nějakých novin a pustil nás z kolegiality. Možná také, že pokud bychom na ulici měli zaparkovaný Opel GT a ne naší Ladu, vše by mělo zcela jiný scénář.
Zastavili jsme za městem a jak jsem po chvilce zjistil, ve vráceném fotoaparátu Practica, chyběl kinofilm. Ale fotoaparát nebyl naštěstí nijak poškozen a film byl vyjmut odborně. Policista byl třeba možná také fotoamatérem, kdo ví.
Měl jsem v tu chvíli podobný pocit jako před rokem, kdy jsem vlastnil Škodu 100 a v ní pěkné rádio na přehrávání kazet, které při jednom nočním parkování v Plzni na Lochotíně nečekaně zmizelo. Když jsem následně vše v autě zkontroloval, poslal jsem v duchu zlodějovi svůj dík. Děkuji za to, že jsi nepoškodil zámek auta a nerozbil okno. Děkuji, že jsi všechny ostatní věci v autě nechal bez povšimnutí na svém místě. Děkuji, že jsi rádio odborně odpojil a neuštípl kabely s koncovkami. Děkuji, že při vyjímání rádia jsi nepoškodil přístrojovou desku a také děkuji, že po vyjmutí rádia, jsi vozidlo opět zamkl, aby se nestalo možnou návnadou pro dalšího zloděje. Přece jenom jsou mezi nám ještě slušní zloději,
A dnešní příslušník KGB mezi ně prostě patřil.
Při těchto úvahách jsem řekl Aleně : „ Mám poslední film“ a počal jsem ho navíjet na cívku. Vtom Alena přiskočila, vyškubla mě fotoaparát z ruky a se slovy: „Tady už se nic fotit nebude“, ho schovala do tašky. Bylo odpoledne a obloha se konečně začala vyjasňovat a snad slibovat, že následující dny, bychom se mohli také vykoupat v moři. Zbývaly nám ještě čtyři.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsme úplně zapomněli na jídlo. Vrátili jsme směrem do centra města a u mlékárny, kde jsme uviděli veliký shluk lidí jsme zastavili. Alena mě varovala, abych nikam nechodil, nebo se zase do něčeho připletu, ale já vyzbrojen již opět svým fotoaparátem, jsem tam ihned vyrazil. Důvod shromáždění lidí byl prostý. Přivezli právě nanuky a lidé tam o ně statečně bojovali. A já jsem neopomněl tuto situaci svoji Practicou zvěčnit. Ještě chvilku jsme pak hledali místo, kde bychom mohli něco pojíst, ale faktem je, že prázdné regály v prodejnách naznačovaly, že není co kupovat. Možná třeba nebyla doba oběda, tak jsme opět nasedli a pospíšili zpátky na Jaltu, abychom co nejdříve ztrestali další skvělou českou konzervu.
Kapitola 12. Konečně pláž
Další den ráno už nic nebránilo tomu, abychom konečně okusili sladké ovoce celé naší anabáze. Slunce pálilo do naší chatičky už od rozbřesku a nás čekalo první koupání v moři. Abych byl přesný koupání v moři poprvé vůbec. I když je pravda, že u moře jsem v té době byl už podruhé, mám-li počítat ono smočení ruky před dvěma lety na Rujáně se spolužákem Růžičkou.
Vzali jsme s sebou osušky, krémy, jídlo, pití, prostě vše co jsme mohli potřebovat a natěšeni vyrazili. Projeli jsme celou Jaltou a drželi se dřevěných směrových cedulí s nápisem Pljaž. Když jsme přijeli na parkoviště, vzali jsme tašky s věcmi a vydali se k pláži. Už z počátku to na krásnou písčitou pláž moc nevypadalo, a když jsme dorazili k moři, které zdálky vypadalo tak krásně modré, byli jsme překvapeni, že je spíš šedivé. Na kamenitém břehu se povalovaly odpadky, prázdné lahve a voda zdaleka nebyla taková, jak jsme si představovali a vídali ve filmech. Přesto byla pláž dost obsazená, ale to nám nevadilo, protože na tomto místě jsme stejně dlouho zůstat nehodlali.
Odebrali jsme se tedy k betonovému molu, které zabíhalo asi padesát metrů do moře a pozorovali jsme odliv. Na levé straně od mola se ve vlnách pohupovaly velké barevné olejové skvrny. Alena prohlásila, že tady se koupat nebude a že jdeme pryč. Já, abych už po druhé nepromarnil příležitost, jsem se svlékl do plavek a šel jsem si zaplavat z druhé strany mola, kde se voda nejevila tak mastná. Voda byla po dešti chladná a osvěžující. Když jsem se osušil a oblékl, vyrazili jsme k autu. Šel jsem nejprve rovnou k policistovi, který hlídkoval na parkovišti a zeptal se, jestli je zde nějaká čistá pláž. Změřil si mě od hlavy k patě, jestli to není nějaká provokace, pak pokynul směrem doprava a řekl nám, že za kilometr je další pláž, která je však placená. Nevadí, pomyslel jsem si, stejně nevím co s penězi, za které se tady v podstatě nedá nic koupit. Poděkovali jsme, sedli do auta, abychom poodjeli onen kilometr a po chvíli se před námi objevil velký areál s vydlážděnými cestami, lávkami, schody a světly.
Nejkrásnější byly ovšem sochy vůdců Sovětského svazu v čele s obrovským Leonidem Brežněvem. U vstupu byla téměř stejná budka jako u čerpacích stanic a když na nás došla řada, řekla si paní v budce o 40 kopějek od každého.
Po zaplacení jsme obdrželi malý papírek, na kterém z jedné strany bylo napsáno : pljaž 40 kopějek. Z druhé strany bylo uvedeno, abychom na vyzvání předložili vstupenku ke kontrole. Musím říci, že jsem ji po celou dobu pobytu na pláži uchovával jako oko v hlavě, abych se vystříhal dalších možných problémů.
Kamenité břehy byly obsazené podstatně méně, i okolí bylo čistší a voda, jak jsem prohlásil, když se Alena chystala poprvé vykoupat, také teplejší. Lehl jsem si na břeh, zavřel oči, poslouchal moře a přitom přemýšlel jak krásný a levný bude náš pobyt u moře, za pouhých 80 kopějek denně.
Z mého snění mě vyrušil muž, který přišel ke mně, slušně pozdravil a ptal se jestli jsme z Československa. Pak se zeptal, jestli si může přisednout . Přikývl jsem, ostatně těžko bych mu mohl bránit, aby si sedl na kamenitý břeh Černého moře v jeho rodné matičce zemi. On začal vyprávět, že je z Kyjeva a že přijeli na dovolenou s rodinou, což jsem záhy také pochopil, když přišla asi devadesátikilová matrjoška a asi desetiletý syn. Zajímalo ho, kudy jsme na Krym přijeli, jaká byla cesta a kde jsme byli ubytováni. Když viděl v mých očích otázku, proč jako se ptá a zároveň podezření, že jsem narazil na dalšího tajného, tiše pronesl, jestli bychom neměli na prodej nějaké oblečení nebo jakékoli věci, protože u nich se nedá nic koupit. Asi na mě bylo v tu chvíli vidět jak se mi ulevilo, protože se hned začal omlouvat za své chování. Řekl jsem mu, že je to v pořádku a na znamení přátelství, jsem jeho chlapci, který se jmenoval Voloďa, věnoval balíček ovocných plátkových žvýkaček.
Oba s manželkou začali vypravovat, jak bydlí a kde pracují a zval nás na návštěvu do Kyjeva. Než dovyprávěli svůj příběh, Voloďa stačil sníst do jedné celý balíček žvýkaček. S myšlenkou, že ruský člověk je nezničitelný, jsem to zcela ignoroval. Slíbil jsem, že nějaké věci pro ně připravíme a dohodli jsme se, že se večer zastaví v naší chatě, v Poljaně skazok. Poté jsme se na sebe s Alenou podívali a omluvili se, že ještě jdeme navštívit nějaké pamětihodnosti, oblékli se a odešli jsme z pláže.
Vzhledem k tomu, že na jakoukoli prohlídku památek nebylo zatím ani pomyšlení, řekli jsme si, že dnes je opravdu příležitost to změnit. Ještě doma, když jsme se snažili trochu plánovat cestu a pobyt na Jaltě, nás zaujal pseudogotický hrádek se jménem Vlaštovčí hnízdo, který se nachází na samém vrcholu skály asi 8 km od Jalty. „To je místo které musím vidět“ jsem prohlásil ještě v Plzni a teď byl ten nejlepší čas tam zajet. Cesta vedla klikatou úzkou silnicí do kopce, až k malému parkovišti u brány. Brána byla však zavřena. Na bráně byly uvedeny na ceduli otevírací hodiny, že otevřeno je každý den do 19 hodin. Podíval jsem se na hodinky které ukazovaly bez pár minut 4 hodiny odpoledne. Všude kolem bylo úplně prázdno. V tom jsem na sloupku vstupní brány objevil ručně psanou cedulku s nápisem: Pervovo avgusta zakryto.
„A to musí být právě dnes“ neskrýval jsem zklamání. Prohlédli jsme si z výšky moře a to místo nám tak učarovalo, že jsme se rozhodli, nenechat si návštěvu vlaštovčího hnízda utéci a návštěvu si druhý den, až bude otevřeno, znovu zopakovat.
Po návratu do kempu, už na nás čekal přítel z pláže a odkoupil za 100 rublů celý zbytek našeho kontrabandu, včetně tří masových konzerv a dvou paštik. Jedině žvýkačky jsem mu prodat odmítl.
Kapitola 13. Nákupy
Další den ráno po snídani, jsem přepočítal utržené peníze a zjistil, že máme hotovost více než 400 rublů. Rozhodli jsme se tedy, že půjdeme a musíme už konečně nakoupit nějaké dárky a také něco k jídlu na odpoledne. Odjeli jsme do města, zaparkovali a vydali se do víru nákupů. Nejdříve jsme zašli do prodejny potravin. Hned při vstupu jsme uviděli tři dlouhé fronty. Jedna na mléko, druhá na chléb a pečivo a třetí na ostatní potraviny. Postavili jsme se do druhé fronty na chleba a když na nás asi po 15 minutách došla řada, řekl jsem že chci jeden chléb ,jedno mléko a dvě buločky. Prodavačka vzala chléb a 2 buločky, a vše položila na regál vedle vystaveného chleba. Na papírek napsala 45 kopějek a podala mě ho. Jemně jsem jí oznámil, že jsem chtěl ještě jedno mléko, ale ona jen ukázala hlavou směrem k vedlejší frontě a začala obsluhovat dalšího zákazníka. Až při stání ve vedlejší frontě jsem pak pochopil, podle chování ostatních kupujících, že musím k pokladně nejdříve zaplatit. Mléko ani nepotřebujeme, napadlo mě při pomyšlení, že budeme opět čekat v dalších frontách na zboží a posléze na zaplacení, mezi hlasitě hovořícími a do sebe i nás strkajícími sovětskými spotřebiteli. Stačilo mě, že musíme čekat až na mě přijde řada na placení. Placení se pak odehrávalo celkem rychle, kdy paní pokladní otevřela dřevěný šuplík v pultě a do něj nasypala kovové mince. Překvapení pak nastalo, když jsem již zaplatil onu částku a vrátil se k paní prodavačce u pečiva. Když jsem se totiž dožadoval zaplaceného zboží, tak ona nijak nereagovala, až mě došlo, že musím opět do fronty na výdej zboží.
Nebyl jsem v tom momentě ani tak rozzlobený, jako šťastný, že jsem se naučil nakupovat v Sovětském moderním obchodě. Hned jsem začal uvažovat, že dle našich vzorů něco podobného zavedu v mé prodejně. Náš inspektor pan Strejc to jistě ocení.
„Máme chleba a hlady určitě nezemřeme“ ulevil jsem si nahlas a podíval se na hodinky. Nákup trval přesně 45 minut. Tím naše návštěva obchodů pro tento den skončila a raději jsme si šli opět koupit vstupenku s nápisem pljaž. Jako předcházející den, jsem seděl na betonovém mole a pozoroval válečné lodě, které mířily do Sevastopolu. Zároveň jsem začal přemýšlet
o smyslu naší cesty, když z pěti dnů, které byly určeny na pobyt u moře, jsme první den večer přijeli, další nám propršel, dva dny se můžeme koupat u moře a zítřejší poslední den, musíme odjet už v ranních hodinách, neboť nás opět čeká dlouhá cesta do Záporoží. Zde si jistě dáme k večeři nějaké dobré ryby. A přitom jsme mimo soch, pomníků a transparentů vlastně žádnou kulturní památku neviděli. Na druhou stranu,
to co jsme viděli, stačilo.
Přesto jsme se odpoledne sbalili, rozloučili se s koupáním a vyrazili podruhé na Vlaštovčí hnízdo, abychom se ještě před odjezdem pokochali tím údajně úchvatným pohledem na moře. Již při průjezdu poslední serpentinou, nás opět zarazil klid v celém areálu za branou. Když jsem pak následně vystoupil z auta a přistoupil k bráně uviděl jsem na bráně přivázanou papírovou cedulku s nápisem:
Drugoe avgusta zakryto. Stál jsem jako ve snu a nemohl uvěřit svým očím. Vždyť on někdo musel vyjet nahoru a přepsat tu včerejší cedulku.
„Jako by se proti nám všechno spiklo“ řekl jsem Aleně a ona se mnou celkem výjimečně souhlasila. „Tak co budeme dělat?“ zeptal jsem se.
„Na dovolenou jsme jeli na 14 dní, koupali jsme se dvakrát a zítra náš čeká zase ta hrozná cesta domů. To byla ale dovolená“ odpověděla Alena a já jsem musel uznat, že má pravdu. Jen jsem si pomyslel, že by mne moc zajímalo, zda soudruzi z Krajského výboru byli spokojeni. Ale stále jsem ještě nevymyslel co teď. Vrátit se na pláž, zkusit ještě něco nakupovat, nebo jet do kempu, zabalit a připravit se na zítřejší odjezd?
„Tak jdeme ještě zkusit něco koupit, nemáme stále žádný dárek pro tátu. Navíc nám půjčil auto“.
A tak jsme se vydali zpět do města, s obavou, zda něco koupíme v dokonale zásobených sovětských prodejnách.
Prošli jsme tržištěm, kde skutečně nebyla jediná věc, kterou by člověk mohl potřebovat a pokračovali jsme podél moře do centra městečka. Po chvíli, jsem v jedné výloze uviděl nádherné vyřezávané šachy. Byly ze slonoviny a šachovnici tvořil rozložený intarzovaný kufřík, do kterého se skládaly jednotlivé figurky. „Tak tohle by se mi líbilo“ řekl jsem Aleně a otevřel dveře krámu. Prodavačka mě celkem ochotně šachy ukázala a na můj dotaz ohledně ceny sdělila, že stojí čtyřicet rublů.
Je fakt, že na tehdejší dobu to byla astronomická částka, vždyť nájem bytu jsme platili 240 Kčs , jízda tramvají byla za korunu a jedno malé mléko s rohlíkem ke svačině stálo korunu třicet. Ale za celou dobu našeho pobytu jsem nic tak hezkého neviděl a s ohledem na dostatek peněz, jsem dlouho neváhal a šachy si koupil. Stejně nám zbude nejméně 350 rublů, za které dostaneme u nás 3500,- Kčs a tím máme zaplacenou polovinu celé dovolené. V duchu jsem pochválil Frantu, jak to krásně vymyslel a po chvilce jsme došli ke krámku s elektrospotřebiči. Prodavač právě plnil do poloprázdných regálů papírové krabičky s nápisem zarjadnoje ustrojstvo.
Jak jsem následně zjistil byly to nabíječky autobaterií na dvanáct a šest voltů. Dlouho jsem neváhal a nabíječky za osm rublů a šedesát kopějek koupil hned dvě. Alena prohlásila, že doufá, že nám ty věci na hranicích nezabaví, na což jsem sám v té chvíli vlastně ani nepomyslel. Ještě jsme koupili folklor v podobě matrjošek, které se od nejmenší po největší do sebe schovávají a které se na nás usmívaly téměř ze všech obchodů.
Prošli jsme si ještě naposledy betonovou cestu podél moře s vědomím, že naše dovolená končí a před námi jsou ještě čtyři dny cesty. Pak už jen zase práce až do příštího roku. Na práci jsem během našich rušných zážitků ani moc nemyslel. Novou velkoprodejnu drogerie a kosmetiky, kterou jsem měl na starosti, za mé nepřítomnosti vedla zástupkyně Věra, i když větší slovo měla prodavačka Miluška. Jako bych jí slyšel „ Jde se makat je třeba doplnit prací prášky a mýdla“. A v tu chvíli všichni hned vystartovali a šlo se makat. Až se vrátím, dohodnu se s inspektorem Strejcem a vyměním svou zástupkyni, rozhodl jsem se. Přemýšlel jsem, že kdyby bylo možné celou cestu nazpět přeskočit, raději bych šel do své prodejny už zítra. Také mě napadlo, že jsem vlastně neviděl v Sovětském svazu žádné prášky na praní a všude měli jen jádrové mýdlo. Asi perou jen mýdlem, pomyslel jsem si a v těchto úvahách jsme došli až k autu. Nasedli jsme a vyrazili naposledy do Poljany skazok, kde nás čekalo mimo jiné sbalit Alenin velký kufr.
Kapitola 14. Návrat
Ráno jsme vstávali v 6 hodin a sluníčko už začínalo hezky hřát. Naložili jsme všechny sbalené věci včetně Alenina kufru, ve kterém byly šikovně ukryty obě nabíječky i šachy a ve špinavém prádle také 350 rublů, které jsme vezli zpět do ČSSR.
Dotankoval jsem ještě benzín z jednoho kanystru, letmým pohledem jsme se rozloučili s naší útulnou chatkou č. 30 a vyrazili jsme kempem k bráně. Vstup do kempu oddělovala ocelová závora, kterou vrátný pro průjezd vždy otevíral. Tentokrát ji však neotevřel a k autu přiběhla nějaká žena a dožadovala se vrácení ručníků. Prohlásil jsem, že ručníky zůstaly v chatce na pelesti a ona nám nevěřila a žádala ať je neprodleně vrátíme, nebo nám zkontroluje zavazadla. Znovu jsem opakoval, že dva ručníky, které jsme dostali po příjezdu ráno, jsou v chatě. Vrátný stál uprostřed závory, asi abychom nemohli projet a závoru prorazit a žena vyběhla směrem k naší chatě. „ Už nikdy více do téhle země“ vykřikl jsem na vrátného, který velmi dobře rozuměl, co mám na mysli. Po chvíli se paní vrátila, dala vrátnému pokyn , ten bez jediného slova omluvy závoru otevřel a my jsme se spoustou nadávek projeli branou ven na silnici .
Rozhodli jsme se jet rovnou k benzinové pumpě, dotankovat auto i kanystry, protože brzké ráno slibovalo méně lidí. U pumpy bylo opravdu málo lidí a když jsem dojel čerpadlu s nápisem extra, visela ze stropu jen čerpací hadice bez koncovky. Šel jsem k okénku a ptal se kde mám načerpat benzín. Paní vyšla ven a zasunula konec hadice visící ze stropu do nádrže našeho auta. Poté co jsem jí odevzdal tři talony, hadice se otřásla a benzín začal téct. Když nádrž přetekla, vytrhl jsem hadici, ze které stříkal benzín a za běhu čerpadla jsem ji rychle vrazil napřed do prvního a pak hned druhého kanystru. Zároveň se modlil, aby benzín přestal téci včas, neboť žádné počitadlo paliva na hadici nebylo. Když byla naplněna asi polovina druhého kanystru, benzín tankování skončilo stejně rychle jako začalo.
Byl jsem celý mokrý a páchnoucí benzínem, přestože jsem při nastupování velkou benzínovou louži kolem překročil. Když jsme Jaltu navždy opouštěli začalo pak páchnout i celé auto.
Při zpáteční cestě směr Záporoží, Charkov, Kyjev, a Lvov jsme předjeli nejméně 5000 nákladních vozidel a díky naší jízdě co Lada dovolila a vydržela, je až s podivem, že jsme již nikdy nenarazili na hlídku Milice. Jízdní limit jsem stanovil na 140 km za hodinu, bez ohledu na to zda jedu v obci, nebo mimo ni.
Poslední přespání v Sovětském Svaze bylo v Kyjevě, neboť jsme z Kyjeva odjeli záměrně už ve čtyři hodiny ráno, vynechali jsme nocování ve Lvově a jeli rovnou na hraniční přechod do Československa v Užgorodě. Možná, že mají v hotelu Inturist ve Lvově dodnes vyhlášení o našem pátrání.
Celní a pasové odbavení se odbylo prohlídkou kabiny auta a tašek, na kufr naštěstí už nedošlo. Přespali jsme na Slovensku, velmi šťastni, že jsme zase zpět v naší krásné civilizované zemi a nakonec i že jsme vše přežili ve zdraví.
Když jsme další den odpoledne dorazili domů, čekalo nás velice dojemné shledání s rodiči a všichni jsme byli rádi, že jsme zpátky. Tátova radost z nabíječky, kterou má mimochodem dodnes v garáži, vyprchala záhy, když si blíže prohlédl svoji milovanou Ladu. Byla zaprášená, špinavá, páchnoucí benzínem a gumy měla zcela sjeté. Rozhodnutí ji prodat, v něm ale zvítězilo až po prvním svezení. Celá přední náprava byla uvolněná, poškozené byly čepy, řízení i ramena. Také z motoru se linuly nepěkné zvuky . Prahy a celý podvozek včetně spodních částí karoserie, byly pokryty vrstvou asfaltu z nově budovaných silnic, prostě stav vozidla, které mělo najeto sotva 15 tisíc kilometrů odpovídal nejméně desetinásobku . Na svoji obhajobu jsem tátovi vyprávěl , jakými cestami jsme museli projet a jak jsme málem přišli o život v kukuřici a slíbil jsem mu, že se o prodej Lady postarám a koupím mu lepší auto. Tím jsem byl vzat na milost.
Auto jsme pak s Frantou postupně dávali do pořádku a shodou okolností jsme asi po čtyřech týdnech měli návštěvu známých z Prahy, kteří do té doby jezdili s Trabantem combi. Lada jim učarovala, i zápach, který postupně vyprchával, v ní byl přece jen menší než v jejich voze a tak ji v hotovosti zaplatili a odvezli hned další den. Tátovi jsem pak v příštím týdnu sehnal s malým doplatkem zánovní, krásnou žlutou Ladu 1500, která byla do té doby jeho snem a kterou si ponechal ještě dalších pět let.
Takže moji cestu do Sovětského svazu považuje dodnes, vlastně za velmi úspěšnou. Já však tolik ne, protože jsem následující den po příjezdu do Československa šel navštívit banku s vydělanými 350 rubly. Když jsem vyložil celý obnos do okénka, úředník je přepočítal a požádal mě o doklad nabytí, když jsem si před odjezdem peníze směňoval. Doklad jsem mu dal a on prohlásil, že jsem si koupil jen 20 rublů a proto mě jen 20 rublů může vzít nazpět. A že by měl správně zavolat bezpečnost, protože mám tak vysokou částku peněz neoprávněně. Já jsem si v tu chvíli představil, jak vysvětluji na Veřejné bezpečnosti své obchodní aktivity v SSSR a když úředník viděl jak můj výraz, zeptal se jestli je mi dobře. Přestože nebylo, prohlásil jsem, že je vše v pořádku, vzal si svých 200 Kč a zbytek rublů a nevím ani jak jsem opustil banku. Svých 330 rublů jsem měl u rodičů v domě schovaných ještě donedávna, kdy je táta jako bezcenné bankovky v hodnotě několika desetikorun při velkém úklidu vyhodil. Já jsem cestu na východ od našich sousedů Slováků již nikdy nepodnikl a asi už ani nepodniknu . Přátele z naší skupiny jsem od odjezdu z Jalty už nikdy neviděl. S manželkou Alenou jsme se krátce po tomto dobrodružství rozvedli, i když naše zážitky z dovolené nebyly ten pravý důvod. Franta se brzy poté přestěhoval do Prahy a tak jsem na jeho rady k mému štěstí už nikdy příliš nemohl dát. Přesto s dlouhým odstupem času rád vzpomínám na příhody, které nás v Rusku potkaly, zejména proto, že jsme byli hodně mladí a nezkušení.