Co zbylo z našich snů
jež rozbil příboj moře?
Střepy, střepy, střepy
když přehnala se bouře
ve změti všedních dnů
jsem lezec, co po skelné stěně klouže
v pavoučí síti spřádám plány
a najednou nějak lehko je mi...
v šálku kávy hledám tvoje oči
někdo slaví a jiný raději mlčí
v bezčasí...
andělé s ulámanými křídly
pláčou slzy z okvětních lístků
už nic nemusím
tančíc mezi horkými vřídly
sbírám sklíčka z našich slov
a stíny ze rtů a tvých obtisků
v duši mé ztracené
Taková hezká na přečtení, srozumitelná i plná metafor- prostě líbí se mi. K
Ženská, ty snad musíš básnít i když spíš.:-)
Hezká Klari...
Pěkné pohledy...jen koukám:-).
Super báseň za s.tip!
Děkuji Kytko, a díky ti za tvou připomínku...
Desiré, já někdy i spím :-) když se teda zadaří ;-) ale každopádně díky za tvůj komentář
Gogole,ty mě vždycky potěšíš a dobře nakopneš...díky za Tebe K.
opravdu střípkovitá, moc pěkně vystižené to rozbití...
Gaio, někdy se musí něco rozbít na střepy, aby se mohl život otevřít pro to nové, je bláhové střepy schovávat a veřit, že z nich bude něco, co bude fungovat :-)
Ano, chaos a řád...pěkná báseň