Sníh křupe pod mýma nohama, mrholí, dopadá na má ramena,
je mi úzko, rampouchy, zchromlé tělo a zeď kamenná.
Vítr chce krást teplo z mých neholených tváří,
měl bych mrknout, otočit se aspoň proti větru, slzy pálí.
Nechci, mám tak výmluvu pro slzy, s prázdnou samotou hovory na okraji,
slib mého srdce, hoří uvnitř, zatímco naučilo se chlad, rampouchy netají.
Za zdí neschovávám trní, jen slova nikdy nevyřčená,
umbrescentní svět zdá se jediným skutečným, leč nic neznamená.
Jsi má lunareth, má ztráta, sen, tužba i bolest
a možná jen miluji tu verzi tebe, zůstávající v mém srdci, přes protest.
Ve chvílích mirelune, kdy svět usne, ztratím ostražitost, bolest přijde k tanci,
vzpomínka na tebe mne chrání před mozkomory, i psanci mají šanci.
A tak chytám se krásy, bující z mých starých i nových jizev,
předčasná krize, tak známá, působí zvláštně cize.
Chci jen dýchat, zatímco milovat tě je málo, láska někdy prostě nestačí,
nakonec křídla krkavčí, ponesou mé sny, které jen mrzačí.