Vracím se do tvého náručí
ani nevíš, jak se mi stýskalo
v půstu - jak nahá v bodláčí
o tobě se mi v noci snívalo....
Pak náhle stojíš přede mnou
pevně, přesto se lámeš v kolenou
svíráš mě k sobě pevněji více a více
noci roztoužená, zhasni z hvězd svíce!
Vracím se zpátky do tvého objetí
celá se třesu - ptáš se - co je ti?
Tolik mi chyběly tvoje doteky
co skrývat?
Už se prosím, nehalme do deky...
Vracím se zpět do tvého náručí
prosím tě nechoď už nikdy pryč
půlnoc se pozvolna poroučí
měsíc se proměnil na platinový míč...
Vracím se zpět do tvých dlaní
cítím tep tvého srdce - zvoní
a jenom neúprosná blízkost svítání
ty křehké střípky milovaní rozhání...
Tak to jsem si početl:-). Takový nášup romantiky, touhy, vzrušení s tím erotickým oparem už jsem si tady dlouho nedal. A rozhodně ti to všechno přeju.
ST
Jo, Gogolíne, dík! Tak to je moje momentální zhmotnění touhy a lásky ve verších ;-)
Pěkně toužíš.
No, tak a je potřeba zapracovat i na praktické stránce.....heeeeee.
Gogolíne, to každopádně, o tom žádná :-)
Hezká je...
Moc pěkná, touživá... kolikrát by se člověk vrátil do některé náruče s nadějí, že tam zůstane...
Lu, dobré náruče jsem se po odloučení vracela moc a moc ráda... :-)