O Tristanovi a Isoldě

„Co rytíři křídla dává? Cennější je víc než sláva? Co špatné lidi v dobré mění, neupadá v zapomnění? Lidem klidný spánek ruší, svádí k hříchu, krade duši? To láska je, to čistý cit. A citům nelze poručit. Já kdysi vroucně miloval, leč dívku mou si jiný vzal.“ To pravil Tristan švagru svému, Girfeltovi udatnému A dřív než zmlkl, zbaven sil, poslední přání vyslovil. „Žádám tě bys odejel, na hrad jménem Tintagel V tom hradě vládne tyran zlý, po boku krásné Isoldy. Najdi jí a přivez sem, než pohltí mne černá zem. Tak neváhej a vypluj hned, však až se budeš navracet Mysli na mé trápení, prosím, dej mi znamení. Povezeš-li mojí milou, na stěžeň vztyč plachtu bílou. Popluješ-li s plachtou černou, navždy pohřbím svou lásku věrnou.“ Pak zapili svou dohodu, leč opomněli náhodu. Ten hovor měl být tajemství, jenže nebyl – Tristanova žena o něm ví Ona také Isolda se zove, Tristanův plán zná, teď vlastní snove. On vzal si jí, by zapomněl, záměr ten však nevyšel. Na Isoldu myslí dál, co v loži líbá Markus – král. Ta krutá pravda jak nůž bodá, v srdci místo citů zloba. Pryč je ženská pokora, teď zničí toho netvora. Však s pomstou vyčká v pravý čas teprv pak mu zlomí vaz. Týdny jako řeka plynou, v minulosti tiše hynou. Už je to měsíc, možná víc, co Girfelt vyplul moři vstříc. Zatím Tristan smutkem choří, v horečce mu tělo hoří. A nevěda že ženská zášť pálí víc než z ohně plášť, Tristan žádá svojí choť, ať vyhlíží proň známou loď. Isolda pak v okně sedí, zamyšleně v moře hledí Modlí se ať na stěžni vlaje černá - smuteční. Leč na obzoru plachta bílá, naděje jí opustila. Ale hněv ten vzdát se nechce, manželovi zalže lehce: „Plachta černá, špatné zprávy, možná pro NÍ nejsi ten pravý TA už dávno zapomněla na to, co dřív tolik chtěla, A nedivím se. I já chci víc, vždyť on je král a ty jsi NIC.“ Po těch slovech, jaká muka, Tristanovo srdce puká. Když Isolda (pravá) vstoupí, mrákoty jí obestoupí, Tam, kde štěstí čekat mělo, nalézá jen ztuhlé tělo. Ještě zlíbá je, pak v depresi vlastní život vezme si. Můj příběh skončil a není prvý, Kde je závěr zbrocen krví, kde milenci zemřeli a žijí, kdož lásku zapřeli. Z toho plyne poučení: Že bez lásky život není to pravda je, leč vratká. Láska JE sice věc sladká Příběh můj však dosvědčí, že zdraví příliš nesvědčí.