Zatracená moderní doba

Městem projížděl montážní vůz Dopravního podniku města Zlín a technik oživoval fungl nové výdejní automaty na jízdenky u vybraných zastávek MHD. Pokrok nejde zastavit, doba je moderní a tak i město Zlín udělalo krůček k pokroku. Už nebude nikdo závidět pražákům takovou věc, jakou je automat na jízdenky MHD, který slouží cestující veřejnosti ve dne v noci. Byl letní podvečer a popíjel jsem s kamarády lahodné přerovské pivo, na které pravidelně chodíme do restaurace na zahrádce vedle zlínského zámku. Piv bylo vypito o něco více a nálada byla skvělá, chtělo by to jít se ještě někam pobavit, ale byl před námi poslední pracovní den. Dopili jsme a zaplatili útratu. Rozloučili se a zamířili k domovům. Šel jsem s kamarádem na trolejbusovou zastávku. Přicházíme, a co u ní vidíme nového, zvláštního? Nový výdejní automat na jízdenky! To je výborné. Už jsme také moderní město, už si tady můžeme z automatů koupit nejen cigarety, bonbóny, ale i prc gumy ale ode dneška i jízdenku do trolejbusu! U této novinky stála nějaká babka, okukovala ji, a kdo ví, jestli dobře viděla na návod k obsluze, jedno bylo na první pohled jisté, nevěděla si rady, co má udělat, aby jí automat vyplivl jízdenku. Hleděla a hleděla, byla z toho celá nejistá. Pomyslel jsem si, co by to byl za den, neudělat si nějakou legrandu! Tohle byla ta pravá a skvělá příležitost. Na zastávce jsme byli v tu chvíli jen my tři. Kámoš Jaryn, já a babka. Naklonil jsem se k Jarynovi a rychle řekl, co má udělat, že ta babka od automatu určitě odstoupí, že to vzdá. Taky že jo. Kousek poodešla, nevěděla co s ním má a musí udělat. Automat na jízdenky byl volný. Přistoupil jsem k automatu a zvědavě si jej prohlížel tak, aby mě babka zaregistrovala a mohla pozorovat. "To je zas jakási novota, kdo se v tom má vyznat!", povídám nahlas, pootočím se a vidím jak babka souhlasně pokyvuje hlavou. "Dovolíte!", ozval se náhle Jaryn, "rád bych si koupil jízdenky, za chvilku přijede trolejbus." Udělali jsme mu místo. Jaryn si přečetl návod a rychle vhodil do malého otvoru mince, tak, aby si toho nevšimla. Pak se naklonil k automatu. Stručně a nahlas řekl : "Prosím dvakrát jízdenku do Otrokovic!" Chvilku počkal a nenápadně stiskl patřičné tlačítko. V přístroji to zavrčelo, zacvakalo a do přihrádky spadly vytištěné jízdenky. S úsměvem světáka nám je jakoby nechtěně ukázal. Babka na to hleděla jak husa na blesk. Poodstoupili jsme o kousek dál a čekali, co bude následovat. Nemýlili jsme se. Babka se naklonila k automatu a tiše, nesměle, řekla: "Jízdenku do Malenovic." Automat nic. Nereagoval. Přicházeli nějací lidé. Babka stála u automatu a několikrát už nahlas, nakloněna, do něj volala: "Jízdenku do Malenovic...Prosím!" Smíchem jsme se mohli potrhat. Jaryn to už nevydržel a poradil jí, co má udělat, aby lístek z automatu vypadl. Poděkování jsme se nedočkali. Sotva z automatu dostala jízdenku, tak na nás začala křičet, že jsme chuligáni. No, nevděk světu vládne. To se už rozesmáli i ti, co přišli na zastávku o něco později a viděli a slyšeli, co u něj dělala. Pochopili o co tady šlo. O legrandu. Babka ne. Všichni jsme spokojeně nastoupili do trolejbusu a rychle si označili jízdenky ve strojku u dveří. Všichni až na babku. Nějaká paní to už nevydržela, vstala a vzala jí jízdenku a ukázala, kam ji má příště zasunout, aby byla správně označena. Babka si to zkusila a s úsměvem vítěze popošla trolejbusem a jistě si chtěla sednout. Ale v trolejbuse nebylo jediné volné místo, všechna sedadla byla obsazena. Seděl jsem s Jarynem na sedadlech za řidičem a viděl a slyšel vše z odstupem několika metrů. Cestující se lhostejně dívali tupě z oken, nebo před sebe, ale její smutný výraz, asi z toho, že ji bolí záda, nebo celé tělo, nebo hlava z toho, že nerozumí těm novotám, to neviděli. Viděli, ale vidět nechtěli. Než jsem vstal, abych jí uvolnil místo, tak mě předběhla svým rázným rozhodnutím. Dodala si odvahu a oslovila nejbližšího sedícího kluka, který se bavil s kamarády. "Můžeš mně prosím uvolnit místo, abych si mohla sednout?" Kluk měl jiný smysl pro legraci než my. A to neměl v sobě jistě ani jedno malé pivko. "Jo, babí, můžu." Odmlčel se a otočil se ke kamarádům s výrazem v očích, který mohl znamenat jedno jediné. Koukejte, co bude následovat! "Ale máte vůbec platný lístek, označila jste si jej?" Babka mu strčila před nos jízdenku. "To víš, že mám! A už mám těch novot dost! Tak budeš tak hodný a pustíš mě už sednout?" Kluk se začal smát na celé kolo a s ním i jeho kamarádi, sedící vedle. " No jo, lístek sice platný máte, ale je do druhé řady a místo máte okna!" Někteří cestující okolo nich se nahlas zasmáli, jiní marně zakrývali pousmání. Já se najednou styděl.