Už ohraně mi tu písničku zpíváš,
že ti chybím a pochybně se na mě díváš.
Já hloupá ti vždycky uvěřím,
slovům a slibům tvým.
I lháři bych teď věřila víc,
za to tobě už neuvěřím nikdy nic.
Jsi jako nádor v mém těle,
Kdyby jsi umřel, bohu děkovala bych vřele.
Nenávidím tě z hlouby svého nitra,
doufám, že se nedočkáš dalšího nového jitra.
Nikdo není tak zlý a chladný jako ty,
jen si na tě vzpomenu, přicházejí mrákoty.
Až skončí tvé bezcitné žití,
oslavím to sklenkou dobrého pití.
Nenávidím tě!!!
Publikoval(a) nikoolkaaa dne 6. února 2012
Anotace: Pokud odejdeš, poprvé a naposledy ti poděkuji…
...odpouštěj...nezapomeň,co jsi o sobě napsala!
Ještě v životě přijdou horší věci...
Toto je strašně staré dílko, napsané asi před 2-3 roky. Dříve jsem si myslela, že je zloba k člověku nekonečná, že nikdy nepřestane být tak silná. Nakonec postupem času a utíkajících "let" jsem nejspíše zmoudřela, otevřela oči a zjistila, že svět není tak špatný, že lidi nejsou tak zlí, šlápnutí vedle je lidské a že odpouštět se má...
A pak se motto stalo tím oblíbeným a velice používaným...
Tvé dílko je skutečně plné zloby a nenávisti, jenom pozor na slova, některá se snadno splní... mám tím na mysli, že nikdy by nikdo nikomu neměl přát smrt... já vím, že lidé jsou neskutečně zlí a podlí, znám to, snaším a citím od některých lidí denně a není to příjemné a o to víc mrzuté, že by teho být nemuselo. Ano, chybovat je lidské a opravdu časem člověk pozná, že to, co v danou chvílu zabolelo, bodlo, časem se na to podívá jináč... odpoštět je také lidské, ovšem, ne za každou cenu...