Děd

O hůlku opřený, opodál stál děd, obličej bolestí zkřivený, zanevřel na celý svět. Stojí tu sám a opuštěný, ve vráskách má knihy zapsané, stojí tu shrbený a unavený, poslední řádky už dopsané. V knihách je moudrost zapsána, a vše, co život mu dal i vzal, vyprávět by mohl do rána, kdyby jen někdo poslouchal. Vyprávět pro úsměv dětí, nebo jenom tak pro radost, proč láska je velké štěstí, a přátelství pevný most. Stojí tu vetchý a poražený, možná už řadu let, je to tak dávno, co byl mladý, a u nohou mu ležel svět. Stojí tu sám a opuštěný, pohnutím se chvěje ret, slza kane po jeho tváři, tiše pláče smutný kmet.