Socha bohyně

Vždy, když za tebou zapadnou dveře otvírám okno, abych nasála celým svým tělem, celou svou duší tvé nashledanou a sbohem. Těžce voní francouzské šeříky a děravé kalíšky zlatého deště zdobí trup sochy bohyně na zahradě... Rozmarná je krása sladské úzkosti; zmatené pozemské radosti nevědomá své smrtelnosti jako utržený květ milované cínie, který provokuje zárodky schizofrenie - tenhle můj podivně vřelý bol rozkvétá jaro se zastavováním kol starodávných drožek před branou... Ruce se ani na chvíli nezastydí, když tančí po mladé kůži, dobře však víš, že ta kamenná bohyně nás po očku sleduje okny kuchyně - neplodnost dne vyvažuje mateřství noci, její náruč je tak hebká; chrání nás anonymita dočastnosti... Socha bohyně - jež s ránem zarůstá mechem, ta čarodějka, jejíž kouzlo působí jen v prapodivném stříbře noci...