Srdce kamenné

jsem jako oblázek co v proudu se omílá nesen vstříc osudu bez bázně a hany hrany mi nezvoní jíl pevně mě objímá nebýt objetí jeho tak plavím se nahý v mělčinách splívám přes jezy protančím šrámy od balvanů rychle se hojí proti zlu bráním se nikdy však neválčím snažím si užívat na pouti svojí cestou se ztrácím zrnka mě opouští s nimi i síla vzpírat se proudu ačkoli voda kol duše se vysouší stále víc blíže poslednímu soudu laskavé moře slz náruč otevírá poslední okamžik v ústech chuť slaná srdce ač kamenné ve mně se svírá a duše na vlnách je věčnosti dána