Zrození Fénixe z popela
Hrdlo se mi svírá a do krku mi proudí síra, je to jako být roztavena a vychrlena ven, popel z draka, chce se mi křičet, ale náhle jsem jako zkamenělá a slova, co létají vzduchem, prolétnou zprava a ven zas levým uchem.
Kdo nohy má, ať je dá na ramena, jsem ohněm prohořelá a snažím se poslední chvíli probudit uhlík z dříví, ať hoří moje srdce jak pochodeň, ať Fénix z popela zas vstane a čerstvá křídla napne a vzlétne jako bílé světlo, aby se těsto správně hnětlo a v srdci ať mám píseň, že nesklátí mne tíseň. Ať čáry máry fuk, zmizí cáry praporů, co vlají všude v oknech, dnes soudný je den můj, jsem odhozena, jako hnůj na hromadu a smrdím a čpím. Kdybys mě zaryl na zahradu, možná bych přinesla i trochu užitku. Jenže tu ležím bez ladu a skladu a vylévám proud slz nad kamenným štítem. Jsem ve dví rozťata a nezbylo nic ze života, jen píseň, která jiskry roztančí, už třepotám se čile, už je mi rozpustile a sžíravě teď na vše útočím, beru to po dvou schodech, valím se lesem i úbočím, jsem živel, co se vším bez rozdílu zatočí a taky neznám míru, plameny sílí, tančím v nich jak indiánský gurů a vlčí tesák z ohně vyloupl se směrem k tobě, aby ti nepříjemně čelo olízl.
Planu a jazyky se plazí výše, kam nedosáhnu, tam ještě žár můj dýše, vše na prach proměním a přibývám na těle i na síle, svá křídla zvedám a jak zaplápolám, o kus dál odlétám. Znovu se sytím vlastním ohněm a trochu hřmím a začínám i soptět, kde vody tekly, tam horká vřídla stříkají a křídla má jen z plamenů jsou vidět. Ano, již k letu připravena držím v drápech marnost, teď ukousnu si z ní a síra z úst mých čpí a zrak mi hoří modrým plamenem, dívám se všude kolem a lazerovým zrakem rozeznávám hrůzu v očích, co do popela poslaly mne shořet.
Jsem nasycena hořením, již planu jako svíce jedna a tisíc dalších ve mně probouzí se dalším planutím, jsem hvězda, která vzplála a nic mne neuhasí již, a čím jsem zlobě blíž, tím víc jsem připravena dechem svým ji sežehnout, aby byla v poutech a nemohla se hnout. Zaženu zvěř v úzkých k jezerům a rozpálím je do ruda a ať všechno ve mně vaří, jsem velká rozzuřená obluda.
Můj oheň prohořívá hrudí mou, více mi žár už nikdy nevezmou, já zrozena jsem z ohně lásky, nechť ona srdce všechna v okamžiku zapálí a v mysli lidí nechť svědomí rozháší. Jsem hlas, co mluví z nitra, kde jiskra byla zapálena znova a kterou nezhasí už nic. Hořící barva rudá a v očích lesklé odlesky vrývají do destiček všechny lidské neřesti, kdo shořel na prach, po tom jen dým se rozhostí. Pojď, člověče, jenž troufalý jsi byl k prosévači nyní, já v tobě sžíravým svým dechem bolest rozhořím, tu kterous činil druhým a pak tě k nohám upustím.
Jen poznej tíhu svědomí, ať každá jiskra v útrobách tě zabolí. Tys nebyl hoden oči pozvednout, a na tož kámen, kterýms do hlavy mne tlouk´. Jsem soudný den, co přichází, aniž by někdo pozemskými smysly zachytil ten sirný zápach očistný, říkám ti jako Fénix vyhaslý a znovu zrozený, je poslední čas na zemi. Kdo neobrátí oči k nebi vzhůru, kde Andělé již na nebeském kůru ve zbroji jsou připraveni, ten neodolá ohni v této zemi.
Ten pohled shora v plameni je jako hledět z vesmíru do slunce. V tom jiskření se zrak ve slepotu promění a nicota se srdce zmocní zcela, jak uzavřená v podsvětí je cela pro ty, kdo se nezrodili znova k prozření.
Hlas polnice mi v uších zní, ten čas na zemi už je poslední, kdo jako Fénix narodí se znova, ten rozzáří se do zlatova a jak pochodeň pravdu, co je zřejmá, na věčnost si pronese.