Zeď

Za omítkou zrcadlí se strach z neznámého světa, špína na ní znamená prach a nedořečená věta navždy bezhlesně pojí všechny ty nápisy. Oděrkami průvan vstupuje, jako řeznický nůž do masa, průrvami křik zesiluje, tak že v střepech umírá váza a nad tím šedivá zeď dvojí tyčí se s podpisy. Věnci z jmelí v zimě jí ozdobí, aby zapomněli, blikající žárovky z vánoční podoby za cit vyměnili a oprýskanou zídku zase opraví do krásy. O novém roce v lednu, rachejtli do ní napálí, na jaře v májovém květnu zašpiní holubí výkaly její uhlazenou fasádu, dnes pavoučí vlasy. V parném létě jí ožralové jdoucí z práce poblijí, děti zase žíravou kyselinu na ní vylijí, jen tak omylem, nebo snad s nějakým důvodem? Naštvaný stín v noci hodí po ní kamenem s úlevou u srdce a namoženým ramenem kolébá se hustou mlhou neznámým směrem. Slepé slunce svítí na zšedivělé baráky v podzimním listí léčí se dobře mindráky, zvlášť když v sousedství žije černá ovce. Cihlová zeď celá pořezaná avšak bez kapky krve brečí jak nevěsta zrazená, a zvon zvoní po prvé nad smutkem z člověčenství, nad vdovcem, jenž ptákům na parapet nadrobí pečivo. Mezitím popsána zídka mizí v tekuté písky, v ty krystaly zlatého zrní v to léčivo, co pohltí širý vesmír, lidskou duši i vísky.