Želé a vyžle / Na co myslíš / Proluka

Želé a vyžle Rosolová obezita chvějících se nadměrností, co ta jen tak plané hostí, pro něž ke své době žitá. Vyhublé i vyžle sčítá, z rodné půdy stéblo plodné, v něm však zrní přesto drobné, doba pozdně neurčitá. Na co myslíš Na to mnohé, co v mysl vstoupí, a překotně se jen překrývá. Sotva vzhlédne, oči i sklopí, paměť pak ztopí, jiné vrývá. To prchavé a pomíjivé, kde z myšlenek víc nezůstává. Ty snadné směny, nepojivé, jejichž těkavý vjem ustává. Ale snad přece něco v síti, co přetrvává a vzhlíží dál. Myšlenka, jež se vírou sytí, planý vzdech, nechť si tíži vzal. Proluka Pauza v řadě domů či vylomený zub. Průsek v lese stromů, paměť a její rub. Ztráta v dlažbě kostek, také díry v sýru. Z klidu i náhlý vztek nebo válka v míru. Proluka též louka plná barev květů. Kde se kolem stlouká, hněv a vlna střetů. I pouhá myšlenka cituplných zdání. Co tak smysly leká, v klamech vyznání.